U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci
žalobce ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická
874/8, IČO 247729035, zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému R. B.,
zastoupenému JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Ratboř, Sedlovská
51, o 164.421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 10 C 403/2009-157, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 179/2015-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uložil žalovanému zaplatit žalobci 164.421 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody za tzv.
neoprávněný odběr elektřiny do odběrného místa v T., L. Dne 19. 12. 2006 byl
žalobcem proveden pravidelný odečet energie v předmětné nemovitosti. Dne 23. 5.
2007 byla provedena kontrola, při které bylo zjištěno poškození svorkovnic
elektroměru na hlavním jističi s tím, že byly přepíchnuté a „přemáčknuté“ jiným
nástrojem, než jsou plombovací kleště. Po následné demontáži elektroměru a
odpojení hlavního domovního vedení bylo měřením zjištěno, že na hlavní domovní
vedení je připojena neměřená odbočka. Ta se nacházela uvnitř nemovitosti a byla
na ni napojena celá elektroinstalace, která byla funkční i při odpojení
elektroměru a vypnutí hlavního jističe. Soud dospěl k závěru, že je dána
aktivní věcná legitimace žalobce, nárok není promlčen, žalovaný byl v rozhodné
době odběratelem elektrické energie, veškeré povinnosti ohledně řádného odběru
elektřiny proto stíhají jen jeho a nikoliv jeho (dnes již bývalou) manželku,
byť předmětná nemovitost byla součástí společného jmění manželů. Vzhledem k
tomu, že byl prokázán neoprávněný odběr elektřiny a neexistují prokazatelné
údaje o odběru v předchozí době, takže nebylo možné stanovit množství skutečně
odebrané elektrické energie a k dohodě o náhradě vzniklé škody nedošlo, soud
podle § 51 odst. 1 písm. e) bodu 1 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický
zákon, a § 14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k
elektrizační soustavě, stanovil výši škody za dobu od 20. 12. 2006 do 23. 5.
2007 postupem upraveným v uvedených právních předpisech v částce 164.421 Kč
včetně nákladů na zjištění neoprávněného odběru.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j.
11 Co 179/2015-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním posouzením základu nároku podle zákona č. 458/2000
Sb. i se stanovením výše náhrady škody dle § 14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb. a
s tím, že nárok není promlčen. Důvodnou neshledal námitku žalovaného ohledně
správnosti posuzování provedených důkazů, která navíc není schopna zvrátit
správnost přezkoumávaného rozsudku. Soud prvního stupně zhodnotil provedené
důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, učinil na jejich základě
odpovídající skutkové závěry, provedené dokazování bylo procesně bezchybné a
pro právní posouzení věci postačující. Za nepodstatnou odvolací soud označil
námitku, že žalovaný na odběrném místě nebydlel trvale, neboť pro stanovení
jeho odpovědnosti za škodu v dané věci postačovalo, že byl smluvním odběratelem
elektrické energie v předmětné nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 o. s. ř. Namítá, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, z
něhož odvolací soud vycházel, neumožňoval soudům učinit právní závěr o
odpovědnosti žalovaného za škodu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Oběma soudům vytýká, že „nadřadily údajné
důkazy žalobce, které jsou navíc zcela pochybné a neustále se měnící, nad
hodnověrné důkazy žalovaného“. Má za to, že mu soudy neumožnily vyjádřit se k
důkazům a navrhovat další. V dovolání pak obsáhle zpochybňuje skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně a provedené dokazování, především popírá své
jednání, které mělo vést k neoprávněnému odběru, poukazuje na možné přerušení
či sestříhání kamerového záznamu z prováděné kontroly odběrného místa a rovněž
na skutečnost, že po skončení kontroly žalobce odvezl stěžejní důkaz. V
neposlední řadě namítá, že za škodu by měla rovněž odpovídat jeho bývalá
manželka, která byla v rozhodně době spolumajitelkou předmětné nemovitosti.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího osudu i soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) tedy o dovolání rozhodl podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o.
s. ř. přípustné.
Dovolatel dovozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání s poukazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a
ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Ta stojí na závěru, že nelze-li
z odůvodnění rozsudku seznat skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo
neurčitost či nesrozumitelnost anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění
ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy,
kterou soud v daném případě aplikoval, je třeba přijmout závěr, že na základě
takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce
nesprávně. V takových (výjimečných) případech pak je nutno dovolání shledat
přípustným. V daném případě však soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový
stav věci, ze kterého následně vyšel i odvolací soud, a na základě právně
významných skutkových zjištění přijaly oba soudy odpovídající právní závěry,
což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Ostatně dovolatel ani netvrdí, že
by v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího absentoval
(či byl nesrozumitelný nebo neurčitý) závěr o skutkovém stavu, případně že
dílčí skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci jsou
rozporná, nýbrž zpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu na
základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze případu. Námitkami,
jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přitom přípustnost dovolání
založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní
názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na
základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k
prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj
vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33
Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5.
2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Namítá-li dovolatel, že za škodu by v dané věci měla rovněž odpovídat bývalá
manželka dovolatele, která byla v rozhodně době spolumajitelkou předmětné
nemovitosti, pak především neuvádí, který ze zákonných předpokladů přípustnosti
dovolání a v čem konkrétně tato námitka naplňuje. Nicméně úvaha, že žalovanou
měla být i jeho bývalá manželka, není důvodná, neboť ve sporném řízení,
nejde-li o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. (a v
případě rozvedených manželů v řízení o náhradu škody o něj nejde), určuje okruh
účastníků řízení žalobce a soud je oprávněn posuzovat opodstatněnost
uplatněného nároku pouze ve vztahu k těm žalovaným, proti nimž byla podána
žaloba.
Námitkou dovolatele, že mu soudy neumožnily vyjádřit se k důkazům a navrhovat
další, namítá vadu řízení, přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je
ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti
dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23
Cdo 4644/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25
Cdo 2355/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu