U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. Bc. Z. K., zastoupeného JUDr. Richardem Polmou, advokátem
se sídlem Mladá Boleslav, Křížkovy schody 67/2, proti žalovaným 1) Ing. P. V.,
a 2) V. CARGO CZ s.r.o., se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 10000,
identifikační číslo osoby 27407993, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Zikmundem,
advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376/5, o zaplacení 30 000 000 Kč s
příslušenstvím, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm
290/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
8. 2015, č. j. 3 Cmo 163/2014-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Vrchní soud v Praze usnesením z dne 10. 8. 2015, č. j. 3 Cmo 163/2014-171,
zamítl návrh na přerušení řízení a potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 5. 12. 2012, č. j. 46 Cm 290/2009-106, ve znění opravného usnesení ze dne
15. 1. 2013, č. j. 46 Cm 290/2009-114, jímž byl výrokem I. zamítnut návrh na
přerušení řízení, výrokem II. řízení zastaveno a výrokem III. rozhodnuto, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; Vrchní soud v Praze
dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže žalobce vymezil přípustnost dovolání jen tím, že soudy
neřešily otázku, zda soud zamítne rozhodnutí o osvobození či neosvobození od
placení soudního poplatku pouze z důvodu toho, že žalobce dostatečně a
přesvědčivě neosvědčil své nepříznivé osobní a majetkové poměry. V této
souvislosti žalobce dodal své přesvědčení, že soudy I. a II. instance rozhodují
pouze o osvobození od placení soudního poplatku, nikoliv o sociálním postavení
žalobce. Nutno konstatovat, že na předestřené otázce není rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce
neprokázal, že by u něj nastala podstatná změna majetkových poměrů, jež by
odůvodňovala nový přezkum jeho žádosti, a to v mezidobí od nabytí právní moci
rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, tj. 500
000 Kč, a na závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o zastavení řízení
v dané věci pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění, jestliže žalobce ani na výzvu soudu soudní
poplatek ve výši 500 000 Kč v určené lhůtě nezaplatil. Přitom požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Skutečnost, že
dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Navíc je třeba
konstatovat, že skutková zjištění dovolacího soudu nejsou předmětem dovolacího
přezkumu a rovněž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, uveřejněné na
www.nsoud.cz). Není tedy možno s ohledem na ustanovení § 237 o. s. ř. zakládat
přípustnost dovolání ani na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem
týkajících se podstatné změny majetkových poměrů žadatele o osvobození od
soudního poplatku, odůvodňujících nový přezkum žádosti žalobce o osvobození od
soudního poplatku po nabytí právní moci rozhodnutí o osvobození od soudního
poplatku v rozsahu jedné poloviny, tj. 500 000 Kč. Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené proto dovolání žalobce, podané proti
části napadeného usnesení odvolacího soudu týkající se zastavení řízení, podle
§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.