U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobce JUDr. P. W., Ph.D., jako správce konkursní podstaty úpadce EGERMANN
EXBOR - NOVOBOR společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chocni, Husova 86,
identifikační číslo osoby 00555045, zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem,
se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti žalované EGERMANN,
s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Maiselova 38/15, identifikační číslo
osoby 62242652, zastoupené JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 2, Slavíkova 19, o zaplacení částky
15,633.531,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 6 Cm 65/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 226/2010-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 6 Cm 65/2009-64, zamítl Městský soud v
Praze žalobu, kterou se žalobce (JUDr. P. W., Ph.D., coby správce konkursní
podstaty úpadce EGERMANN EXBOR - NOVOBOR společnost s ručením omezeným /dále
též jen „úpadce“/) domáhal uložení povinnosti žalované složit do konkursní
podstaty úpadce částku 15,633.531,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. jej změnil
tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení
částku 296.352,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Psůtkové (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně, který shledal nedůvodným nárok
žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky za užívání
ochranných známek ve vlastnictví úpadce, shledal věcně správnými. Úpadce
převedl na žalovanou vlastnictví k národním ochranným známkám č. 156437 a č. 163879, obě známky však žalobce dne 7. 11. 2003 sepsal do konkursní podstaty. Z
pravomocného rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na vyloučení těchto ochranných
známek z konkursní podstaty úpadce, vzaly soudy za prokázané, že obě národní
ochranné známky byly žalobcem do konkursní podstaty zahrnuty právem. Žalovaná
je vlastníkem dvou ochranných známek Společenství č. 4221503 a č. 744037, které
jsou identické s uvedenými národními ochrannými známkami. Obě ochranné známky
Společenství, z nich první byla u OHIM (Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu)
zapsána od 11. dubna 2006 a druhá od 3. srpna 1999, požívají podle odvolacího
soudu na území České republiky ochrany. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyložil ustanovení § 18 odst. 3
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tom smyslu, že žalovaná od
doby zápisu národních ochranných známek do soupisu konkursní podstaty tyto
užívat nesmí, neboť oprávnění nakládat s věcmi, právy nebo jinými majetkovými
hodnotami zapsanými do soupisu náleží pouze správci konkursní podstaty. Jiné
osobě přísluší takové právo pouze za předpokladu, že jí dal k tomu správce
souhlas. Za situace, kdy není možné od sebe ochranné známky vzájemně odlišit,
je nemožné prokázat, že ochranné známky, které žalovaná užívala a označovala
jimi své výrobky (v období po soupisu národních ochranných známek do konkursní
podstaty úpadce), jsou národními a nikoliv komunitárními známkami. Žalovaná se
na úkor konkursní podstaty úpadce bezdůvodně neobohatila v době, kdy již byly
známky Společenství zapsány. Odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. považoval odvolací soud za
správný i závěr soudu prvního stupně co se týče otázky promlčení u komunitární
ochranné známky, zapsané do rejstříku OHIM od 11. dubna 2006.
I podle názoru
odvolacího soudu uplynula ke dni podání žaloby jak subjektivní dvouletá, tak i
objektivní tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání této ochranné známky. Odvolací soud tedy se shora uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení právní
otázky, zda v situaci, kdy jsou ochranné známky národní a komunitární shodné,
je používání takovýchto ochranných známek na území České republiky vždy užitím
ochranné známky chráněné dřívějším národním zápisem. Zastává názor, že ochranná
známka Společenství později zapsaná, nemůže na území České republiky požívat
stejné ochrany jako podstatně dříve zapsaná ochranná známka národní. Jedná-li
se o ochranné známky shodné, pak je dle dovolatele zřejmé, že používání
takovéto ochranné známky na území České republiky je vždy užití ochranné známky
chráněné národním zápisem. Namítá, že soudy obou stupňů postavily na roveň dvě
ochranné známky, aniž by hodnotily stáří jejich zápisu. Konstatuje, že v
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu „není jakákoliv zmínka o
prioritě a podstatně dřívějším zápisu obou tuzemských ochranných známek.“
Odkazuje na názor znalce tvrdí, že na území České republiky má přednost
tuzemská ochranná známka, neporušuje-li dříve zapsanou ochrannou známku
komunitární. Odkazuje na názor znalce Ing. V. Č. vymezuje dovolatel další dle jeho mínění
otázku zásadního právní významu, a to, zda v případě použití předmětných
národních ochranných známek nezáleží při zjišťování výše bezdůvodného obohacení
na tom, zda jsou výrobky vyrobeny pro trh České republiky nebo jiných států,
neboť jsou uváděny na trh z území České republiky. Konečně dovolatel napadá nesprávný výklad ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Za chybný považuje závěr soudů obou
stupňů, „že žalovaný od doby zápisu národních ochranných známek do konkursní
podstaty nesmí tyto užívat, neboť užívání není dle jeho názoru nakládání ve
smyslu výše uvedeného ustanovení. Žalovaná nemohla s ochrannými známkami ode
dne zápisu do konkursní podstaty disponovat, ale mohla je nadále užívat,
protože žalobcem nebylo toto užívání zakázáno. Z toho dle dovolatele vyplývá,
že žalovaná až doposud v tuzemsku užívá obě předmětné národní ochranné známky
sepsané do konkursní podstaty bezplatně, byť ne protiprávně, takže by měla za
jejich užívání do konkursní podstaty vydat bezdůvodné obohacení“. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzované věci dovolání žalobce přípustné není. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé)
rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/
o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jiné osobě než správci konkursní podstaty
přísluší nakládat s věcmi, právy nebo jinými majetkovými hodnotami zapsanými do
soupisu (včetně ochranných známek) jen za předpokladu, že jí dal správce k tomu
souhlas, je tento jeho závěr v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k 7. 11. 2003, kdy byly
předmětné ochranné známky do konkursní podstaty správcem zapsány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007). Polemika dovolatele s tímto závěrem otázku zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí založit nemůže. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byly v podmínkách projednávané
věci vázáni skutkovým vymezením nároku žalobce domáhajícího se vydání
bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním ochranných
známek zapsaných do konkursní podstaty úpadce.
Ze skutkových zjištění soudů,
jimiž je dovolací soud vázán, je zřejmé, že národní ochranné známky sepsané do
konkursní podstaty úpadce jsou totožné s ochrannými známkami Společenství,
jejichž vlastníkem je žalovaná. Dovolatel svůj domnělý nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vystavěl na užívání ochranných známek (specifikovaných
včetně grafického znázornění podrobně v odůvodnění soudu prvního stupně)
žalovanou bez právního důvodu. Za této situace však nelze ničeho vytknout
závěru odvolacího soudu, že žalovaný má ve smyslu ustanovení § 2 písm. c)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, právo užívat ochranné známky
Společenství (byť shodné jako národní ochranné známky sepsané do konkursní
podstaty úpadce) na území České republiky /srov. článek 16 Nařízení Rady (ES)
č. 40/94 o ochranné známce Společenství/. Polemizuje-li dovolatel s tím, že se odvolací soud nezabýval prioritou zápisu
národních ochranných známek, poznamenává dovolací soud, že tato otázka,
vzhledem k vymezení žalobního nároku žalobcem a skutkovým zjištěním soudů
nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Žalobce uplatnil nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, který odvozoval z užívání ochranných známek
shodných jako ochranné známky Společenství ve vlastnictví žalované. Jiné
nároky, pro které priorita zápisu by významná být mohla, předmětem sporu nebyly
(srov. ustanovení § 51 zákona č. 441/2003 Sb.). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto, avšak žalované žádné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu
nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.