23 Cdo 1351/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce S. L., se sídlem v Černovicích, Družstevní 556, IČO 73530646,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova
1021/70, proti žalovanému R. R., se sídlem v Černovicích, Dobešov 73, IČO
13525735, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v
Pelhřimově, Tylova 242, o ochraně před nekalou soutěží, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 362/2013, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 3 Cmo
300/2015-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladimíra Szabo, advokáta.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ve výroku uvedeným potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2015, č. j. 13 Cm 362/2013-150,
ve výrocích I a III, jimiž soud prvního stupně uložil žalovanému veřejně se
omluvit žalobci za jednání v rozsudku specifikované (I. výrok rozsudku soudu
prvního stupně), uložil žalovanému zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve
výši 50 000 Kč a co do zbytku požadovaného zadostiučinění ve výši 70 000 Kč
žalobu zamítl (III. výrok rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tímtéž
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích V (o nákladech
řízení vzniklých státu) a VI (o nákladech účastníků řízení) a vyslovil, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje
za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní
posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, nebude-li odmítnuto, pak
zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského
soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II
bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v odvolání. K vadám řízení přihlíží dovolací soud (při
splnění dalších podmínek uvedených v § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) jen
tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné.
Námitkou, že odvolací soud akceptoval nekonkrétní žalobcova tvrzení a
připustil, aby žalobce svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti nahradil jen
předložením listin a že rozhodl o peněžitém zadostiučinění přesto, že žalobce
ani k této otázce potřebné skutečnosti netvrdil, dovolatel napadá jen údajné
procesní vady. Tato námitka však, jak plyne z § 242 odst. 3, věty druhé, o. s.
ř., však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá a jiné otázky, pro jejichž
řešení by ve smyslu § 237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné, se z obsahu
dovolání nepodávají. Odvolací soud totiž řádně (tedy v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004) zdůvodnil
své závěry o satisfakci v peněžité formě, zvažoval závažnost a intenzitu zásahu
a jeho dopady na veřejnost a obchodní partnery, přihlédl k postavení účastníků
na trhu a jejich podílu na něm a též k tomu, že své nekalé soutěžní jednání
žalovaný neukončil dobrovolně.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh a jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 12. července 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu