23 Cdo 1380/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobkyně Mgr. B. B., správkyně konkursní podstaty úpadce Pozemní stavby
Klatovy, a. s., se sídlem Na Rozhraní 441, Klatovy, IČ 45358885, zastoupené
JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, PSČ 110 00,
proti žalovanému Město Mariánské Lázně, se sídlem Mariánské Lázně, Ruská 155/3,
IČ 00254061, o zaplacení Kč 6,878.155,30 s přísl., vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 14 C 273/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 25 Co 96/2009-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 25 Co
96/2009-148 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. listopadu 2008, č. j.
14 C 273/2007-117 se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Chebu rozhodl rozsudkem ze dne 24.11.2008, č. j. 14 C
273/2007-117, že žaloba se žádostí o zaplacení 6,878.155,30 Kč s 2% úrokem z
prodlení p. a. z částky 3,743.333,- Kč od 13.3.2004 a z částky 3,134.822,30 Kč
od 25.5.2004 do zaplacení se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze smlouvy
o dílo ze dne 27.12.2001, uzavřené úpadcem Pozemními stavbami Klatovy jako
zhotovitelem a žalovaným a CZ STAVEBNÍ HOLDING a. s. Pardubice jako
objednatelem na stavbu I. etapy „208 bytových jednotek Plzeňská, Mariánské
Lázně“ a ze zjištění, že vymáhaná částka představuje zbývající část ceny díla. Tato pohledávka úpadce však zanikla ještě před prohlášením konkursu na majetek
úpadce v důsledku započtení žalovaného na jeho pohledávku na zaplacení smluvní
pokuty. Soud prvního stupně dospěl na základě učiněných zjištění k závěru, že
smluvní pokuta byla žalovaným na pohledávku úpadce započtena právem, neboť
smluvní pokuta vznikla za dobu prodlení úpadce se splněním smluvních závazků a
uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku ve smyslu ust. § 265 obchodního zákoníku (dále též
„obch. zák.“) a není namístě ani moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. V době, kdy žalovaný učinil projev k započtení, byly pohledávka úpadce i
pohledávka žalovaného splatné a pohledávka úpadce tak zanikla ještě před
prohlášením konkursu započtením na pohledávku žalovaného. Proto soud žalobu
zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle §
212 občanského soudního řádu (dále též „o.s.ř.“) dospěl k závěru, že odvolání
není důvodné. Odvolací soud konstatoval zjištění, učiněná v řízení, že pozdější
úpadce byl v prodlení ze zhotovením infrastruktury, fasád a objektů A1 a C1 a
smluvní pokuty mu žalovaný vyúčtoval dvěma fakturami ze dne 17.2.2004 na
3,200.000,- Kč a na 6,364.892,- Kč, které žalovaný započetl do výše předmětu
řízení (zbytek ve výši 2,868.684,- Kč přihlásil žalovaný v konkursu). Úkony k
započtení žalovaný učinil písemně dne 18.2. a 24.3.2004. Odvolací soud dovodil, že účastníci ve smlouvě o dílo a v jejím dodatku
č. 4 sjednali dostatečně určitě a nepochybně smluvní pokutu tak, že pokud
zhotovitel nedokončí infrastrukturu do 20.11.2003, zaplatí objednateli od
21.11.2003 smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně, pokud nedokončí fasády
objektů do 30.11.2003, zaplatí objednateli od 1.12.2003 smluvní pokutu 10.000,-
Kč denně a pokud nedokončí objekty A1 a C1 do 31.12.2003, zaplatí od 1.1.2004
smluvní pokutu ve výši 1% z ceny díla za každý započatý týden. Následné
stanovisko žalobkyně, že ujednání není správné či že bylo myšleno jinak, je
zcela bez významu za situace, kdy výsledný projev vůle účastníků v dodatku č. 4
je srozumitelný a jakýkoli jiný výklad by byl v rozporu se slovním vyjádřením.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uplatnění
smluvní pokuty vůči úpadci nelze považovat za jednání v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Rovněž prostor k moderaci
smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. není dán, když žalovaný získal prostředky
k výstavbě ze státního rozpočtu a při porušení rozpočtové kázně mu hrozilo
vrácení dotace ve výši 79.330.000,- Kč, tedy škoda hrozící v této výši. Pokud se žalobkyně bránila tvrzením, že ujednání v dodatku č. 4 o výši
smluvní pokuty je neúčinné s odkazem na ust. § 15 písm. d) zák. č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, neboť v době sjednání dodatku byl již zhotovitel v
úpadku a tedy nemohl přijmout závazek nepřiměřený svému majetku, souhlasil
odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že o takovou situaci nešlo,
jelikož smluvní pokuta je institut zajišťující splnění určité povinnosti a
dopadá na porušitele závazku teprve v případě jejího nesplnění, takže
zhotovitel mohl smluvní pokutě předejít. Odvolací soud uzavřel, že závěry soudu prvního stupně o započtení
pohledávky žalovaného z obou úkonů (projevů k započtení) jsou správné a k
argumentu žalobkyně o splatnosti faktur ve lhůtě 21 dní od doručení nelze
přihlédnout, neboť vyúčtování závazku ze zaniklé smlouvy ani penalizační
vyúčtování smluvní pokuty nemají charakter faktury, účtující zdanitelné plnění
a jde o lhůtu stanovenou smlouvou, která zanikla. Pohledávky účastníků byly
splatné a způsobilé k započtení a je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu
i ust. § 359 obch. zák., že lze započíst i pohledávku nesplatnou vůči splatné,
není-li dlužník schopen plnit své závazky a tak tomu v daném případě bylo, když
zhotovitel v řízení tvrdil, že byl v úpadku a tedy neschopen plnit své závazky. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně
podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Dovoláním ze dne 10. 3. 2010 žalobkyně napadla rozsudek odvolacího
soudu, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s
tím, že rozhodnutí má zásadní právní význam, protože řeší otázky, které dosud
nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Především jde o otázku, zda
věřiteli vzniká nárok na smluvní pokutu vypočtením i z ceny té části předmětu
plnění, se kterou dlužník není v prodlení a zda věřiteli vzniká dvojí nárok na
smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti. Dále podle názoru
dovolatelky napadené rozhodnutí řeší otázky, které nebyly v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. řeší tyto otázky rozdílně, a to zda
věřitel může započíst pohledávku ze smluvní pokuty, aniž poskytl dlužníkovi
dobu na její zaplacení do následujícího dne po vyúčtování smluvní pokuty podle
§ 563 obč. zák. a konečně zda závazek zaplatit smluvní pokutu přejímá dlužník
na sebe okamžikem uzavření smlouvy (dodatku k ní) anebo až porušením smluvní
povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťuje. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka především namítá, že odvolací soud stejně jako soud prvního
stupně nesprávně posoudil ujednání o smluvní pokutě se zhotovením
infrastruktury (20.11.2003) a fasád (30.11.2003) se závěrem, že žalovaný byl
oprávněn účtovat zvlášť smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den
prodlení se zhotovením infrastruktury a zvlášť se zhotovením fasád. Jelikož
fasády jsou nedílnou součástí stavebních objektů A1, C1, C4 a A2 a prodlení se
zhotovením těchto objektů už je sankciováno smluvní pokutou 1% z ceny díla za
každý započatý týden prodlení, nemůže být prodlení se zhotovením fasád
sankciováno další smluvní pokutou 10.000,- Kč za každý den prodlení. Občanský
ani obchodní zákoník nepřipouštějí postižení účastníka dvojí smluvní pokutou za
porušení téže právní povinnosti, tedy porušení zásady „ne bis in idem“. Ujednání o smluvní pokutě 10.000,- Kč za prodlení ze zhotovením fasád v dodatku
č. 4 smlouvy je proto neplatné, popř. je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, a proto ve smyslu § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. I
kdyby nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 800.000,- Kč (resp. 790.000,-
Kč, protože za den 18.2.2004 je vymáhána též smluvní pokuta 10.000,- Kč, i když
smlouva o dílo již byla ukončena dohodou ke dni 17.2.2004) byl důvodný,
nezanikla v tomto rozsahu pohledávka úpadce za žalovaným, protože započtení
smluvní pokuty 800.000,- Kč vůči části pohledávky úpadce je neplatné pro rozpor
s ust. § 581 obč. zák. a § 359 obch. zák., neboť žalovaný započetl nesplatnou
pohledávku ze smluvní pokuty vůči nesplatné pohledávce úpadce za žalovaným ze
smlouvy o dílo. Dovolatelka dále s poukazem na ust. § 544 odst. 1 obč. zák. namítá, že
úpadce byl ode dne 1.1.2004 v prodlení se zhotovením objektů A1 a C1, avšak
nebyl od 1.1.2004 v prodlení se zhotovením objektů C2 a A4, protože tyto
objekty měl podle smlouvy dokončit do 30.4.2004, ale dne 17.2.2004 byla smlouva
o dílo ukončena dohodou a proto se úpadce nemohl s objekty C2 a A4 dostat do
prodlení. Z toho plyne, že žalovanému vznikl za období od 1.1.2004 do 17.2.2004
z titulu prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 nárok na smluvní pokutu
vypočtenou pouze z ceny těchto dvou objektů a nikoli z ceny celého díla,
zahrnujícího též infrastrukturu a objekty C2 a A4.
Úpadce nemůže být tedy za
prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 postižen smluvní pokutou vypočtenou též
z ceny objektů C2 a A4 a z ceny infrastruktury, neboť v období od 1.1.2004 do
17.2.2004 nebyl v prodlení se zhotovením objektů C2 a A4 a prodlení úpadce se
zhotovením infrastruktury bylo již sankciováno smluvní pokutou 10.000,- Kč za
každý den prodlení od 21.11.2003 do 17.2.2004. Cenu objektů A1 a C1 nelze ze
smlouvy a dodatků zjistit a nelze ji dovodit ani výkladem podle § 266 obch. zák. a proto je ujednání o smluvní pokutě v dodatku č. 4 neplatné pro
neurčitost resp. pro nesrozumitelnost. Dovolatelka se neztotožňuje ani s výpočtem ceny objektů A1 a C1,
provedeným v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, s výhradou, že neurčitý
nebo nesrozumitelný projev vůle nelze výkladem nahrazovat nebo doplňovat,
dokonce v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě a odkazuje na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2006 sp. zn. 21 Cdo 2615/2006 a ze dne
24.7.2007, sp. zn. 26 Cdo 159/2006. Dovolatelka uzavírá, že žalovanému platně nevznikl nárok na zaplacení
smluvní pokuty za prodlení se zhotovením objektů A1 a C1, přičemž k nároku na
smluvní pokutu ve výši sjednané v čl. XII. bodu 1 smlouvy o dílo z 27.12.2001
nelze přihlédnout, protože žalovaný tuto smluvní pokutu vůči úpadci nikdy
neuplatnil. Dovolatelka souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v důsledku
zrušení smlouvy dohodou zanikla lhůta splatnosti faktury 21 dní. Odvolací soud
však věc posoudil v rozporu s hmotným právem – ust. § 563 obč. zák., že pokud
není doba splnění dohodnuta, stanovená právním předpisem nebo určená v
rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění
věřitelem požádán. V dané věci žalovaný neposkytl úpadci ani lhůtu jednoho dne,
protože mu doručil zápočet pohledávky ze smluvní pokuty vůči úpadci současně s
vyúčtováním smluvní pokuty. Žalovaný v rozporu s ust. § 563 obč. zák. stanovil
lhůtu penalizačních faktur č. 2004012 a č. 2004013 na „ihned“, což mělo za
následek, že faktury byly splatné v den doručení úpadci, tedy 18.2. a
24.3.2004. Splatnost „ihned“ však nebyla stanovena ani dohodnuta, takže
žalovaný započetl vůči úpadci jednostranně svou nesplatnou pohledávku ze
smluvní pokuty proti nesplatné pohledávce úpadce z pozastávek ze smlouvy o
dílo. Občanský ani obchodní zákoník neumožňují jednostranně započítat
nesplatnou pohledávku proti pohledávce nesplatné (§ 581 obč. zák., § 359 obch. zák.). Pohledávka úpadce za žalovaným z pozastávek ve výši 1,000.000,- Kč tedy
započtením nezanikla. Dovolatelka dále namítá, že i když žalovanému vznikl nárok na smluvní
pokutu 900.000,- Kč (resp. 890.000,- Kč) po odpočtu 10.000,- Kč účtované
nesprávně i za den 18.2.2004) za prodlení s dokončením infrastruktury, bylo
započtení této částky neplatné v rozporu s ust. § 581 obč. zák. a § 359 obch. zák., takže pohledávka z pozastávek úpadce ve výši 900.000,- Kč započtením
nezanikla, což oba soudy nevzaly v úvahu.
Započtením nezanikla ani pohledávka z
ceny díla – pozastávek ve výši 1,500.000,- Kč, protože započtení smluvní pokuty
v této výši je součástí neplatného započtení pohledávky žalovaného za úpadcem
ze smluvní pokuty ve výši 3,200.000,- Kč proti pohledávce úpadce z ceny díla
(pozastávek). Konečně dovolatelka vznáší námitku, že i kdyby bylo platné ujednání o
smluvní pokutě za prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 sjednané v dodatku č. 4, pak sjednáním smluvní pokuty 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení
(podle původní smlouvy o dílo činila 0,5%) a navíc sjednáním smluvní pokuty za
prodlení se zhotovením infrastruktury ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení
a se zhotovením fasád ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení, úpadce na sebe
převzal svému majetku nepřiměřený závazek ve smyslu § 15 odst. 1 písm. d)
zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud nesprávně právně usoudil, když
učinil závěr, že účastník smlouvy přejímá na sebe závazek zaplatit smluvní
pokutu až porušením smlouvy a nikoli uzavřením smlouvy (dodatku k ní). Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání je toho názoru, že dovolání žalobkyně
není přípustné. Právní posouzení věci oběma soudy je podle mínění žalovaného
správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že
na toto dovolací řízení se vztahuje právní úprava v občanském soudním řádu
(zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění zákona č. 7/2009
Sb., účinného od 1.7.2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. zákona), poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, bylo vydáno
(vyhlášeno) dne 27.11.2009. Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a
obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a
odst. 1 o.s.ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé může být dána pouze podle ust. § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., na které také dovolatelka odkazuje, podle něhož je dovolání
přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) [a podle tohoto písmena dovolání přípustné v tomto případě není] a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam [ odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro
posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž právní otázku zásadního významu musí dovolatel konkrétně
vymezit. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je pak v případě přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázky, které dovolatelka v předmětném případě pokládá, však otázkami
zásadního právního významu ve smyslu shora určeném nejsou. Dovolatelka především namítala, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyly vyřešeny otázky vzniku nároku na smluvní pokutu vypočtenou i z ceny té
části předmětu plnění, se kterou dlužník nebyl v prodlení a zda vzniká dvojí
nárok na smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti. Při posuzování uvedených otázek je třeba vycházet ze skutkových
zjištění učiněných soudy obou stupňů především z dodatku č. 4 ze dne 12. 11. 2003 ke smlouvě o dílo ze dne 27. 12. 2001. V tomto dodatku byly v čl. III. Termín plnění sjednány termíny plnění, a to
termín dokončení infrastruktury: 20. 11. 2003, termín dokončení fasád: 30. 11.
2003, termín dokončení stavby: 31. 12. 2003 pro objekty 1A a C1 a 30. 4. 2004
pro objekty C2 a A4. V čl. XII. Smluvní pokuty bylo sjednáno, že „Za nesplnění postupového termínu
stanoveného v čl. III. Termín plnění, tj. dokončení infrastruktury, fasád, je
zhotovitel povinen zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za
každý den prodlení. Pro termín dokončení objektů A1, C1 a C2, A4 se zvyšuje sankce z prodlení z
0,5% na 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení!“. V dodatku č. 3 ze dne 13. 8. 2003 byla v čl. IV. Cena díla sjednána „nová cena
díla s daní 117.996.284,- Kč. Dohodou ze dne 17. 2. 2004 o ukončení účinnosti smlouvy o dílo ze dne 27. 12. 2001 se strany dohodly, že účinnost smlouvy bude ukončena ke dni podpisu této
dohody, tj. k 17. 2. 2004. Z předmětných ujednání obsažených v dodatku č. 4 jsou určitě uvedeny
jednotlivé povinnosti a termíny jejich plnění včetně výše smluvní pokuty, která
postihuje zhotovitele v případě porušení těchto povinností (prodlení s jejich
plněním). V posuzovaném případě je tedy zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána
samostatně za prodlení s dokončením infrastruktury, kde výše smluvní pokuty
činila 10.000,- Kč za každý den prodlení a totéž platí i pro prodlení dokončení
fasád, tedy za porušení těchto jednotlivých povinností. Stejně tak bylo samostatnými povinnostmi dokončení objektů A1 a C1 a
objektů C2 a A4, kde byla smluvní pokuta sjednána ve výši 1% z ceny díla za
každý započatý týden prodlení. Z uvedeného je zřejmé, že není správný názor dovolatelky, že vzniká
dvojí nárok na smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti. V
daném případě jde o povinnosti ve své podstatě odlišné, neboť je odlišná
povinnost dokončit např. fasádu a povinnost dokončit smluvené objekty, i když
při prodlení s dokončením fasád, které jsou součástí objektů, přesahujícím
termín dokončení objektů se může zdánlivě jevit, že porušení povinnosti
dokončit fasádu je sankciováno dvakrát (i v rámci prodlení s dokončením
objektu). To je ovšem otázka způsobu ujednání smluvní pokuty a event. výkladu
takového ujednání. Stejně tak otázka vzniku nároku na smluvní pokutu, která je vypočtena z
ceny díla, tj. i z ceny objektů C2 a A4, které s ohledem na dohodu o ukončení
účinnosti smlouvy o dílo ke dni 17. 2. 2004, nebyly již dokončovány (termín
dokončení 30. 4. 2004) je otázkou způsobu sjednání smluvní pokuty. V posuzovaném případě byl samostatně sjednán termín dokončení objektů
A1 a C1 a objektů C2 a A4 a pro prodlení s jejich dokončením, v pro ně
sjednaných termínech, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1% z ceny díla. Z
toho vyplývá, že při tomto sjednání smluvní pokuty je zhotovitel povinen při
prodlení s dokončením objektů A1 a C1 zaplatit smluvní pokutu ve výši počítané
z ceny díla (viz čl. IV. Cena díla dodatku č. 7) a stejně tak by byla smluvní
pokuta vypočítávána pokud by byl zhotovitel v prodlení s dokončením objektů C2
a A4, k čemuž nemohlo dojít vzhledem k dohodě o ukončení smlouvy o dílo před
sjednaným termínem dokončení těchto objektů.
Nejedná se tedy o to, že by
smluvní pokuta byla vypočítávána nesprávně z ceny objektů, u nichž nebyl
zhotovitel v prodlení, ale při jejím výpočtu se vycházelo z toho, jak byla
smluvní pokuta sjednána, kdy toto ujednání výpočtu smluvní pokuty nevycházelo
z ceny příslušných objektů, ale z ceny díla. Pokud dovolatelka dále namítala nesprávnost posouzení doby splnění
smluvní pokuty (splatnosti) ve vztahu k započtení podle jejího názoru nesplatné
pohledávky (smluvní pokuty) je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o
obchodněprávní vztah a aplikace ust. § 563 popř. § 581 obč. zák. zde nepřichází
v úvahu. Věc je třeba posuzovat zejména podle ust. § 359 obch. zák., podle
něhož proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde
o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Otázka splatnosti započítávané pohledávky (smluvní pokuty) pak za situace, kdy
žalobce nebyl schopen své závazky plnit nemá právní význam, jak správně uvedl
odvolací soud, který ovšem mimo to dovodil, že tyto pohledávky žalovaného byly
splatné. K námitce dovolatelky, zda závazek zaplatit smluvní pokutu přejímá
dlužník okamžikem uzavření smlouvy (dodatku) anebo až porušením smluvní
povinnosti, zajištěné smluvní pokutou, nejde o otázku zásadního právního
významu, neboť obecně platí, že smluvní povinnost k určitému plnění (smluvní
pokuty) přejímá účastník ve smlouvě jako povinnost latentní a závazek k jejímu
plnění vzniká až v budoucnu po naplnění stanovených podmínek (po porušení
stanovené povinnosti). Pokud dovolatelka dále namítala, že ujednání v dodatku č. 4 o výši smluvní
pokuty je neúčinné dle ust. § 15 odst. 1 písm. d) ZKV, je tato námitka důvodná
a zakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud (i soud prvního stupně) dovodil, že v dané věci se o situaci
upravenou v ust. § 15 odst. 1 písm. d) ZKV, tj. neúčinnosti právního úkonu
(sjednání smluvní pokuty u dodatku č. 4) nejedná a vycházel z názoru, že
„smluvní pokuta je institut zajišťující splnění určité povinnosti a dopadá na
porušitele závazku teprve v případě, kdy jej nesplní“. Podle § 15 odst. 1 písm. d) ZKV, jestliže byl prohlášen konkurs jsou vůči
věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené mj. po podání návrhu na
prohlášení konkursu a jimiž na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky. Sjednání smluvní pokuty je právním úkonem, jímž na sebe dlužník přejímá závazek
zaplatit věřiteli určitou peněžitou částku v případě, že nesplní takto
zajištěnou povinnost. Vzhledem k tomu je třeba, jsou-li splněny i další podmínky stanovené v ust. §
15 odst. 1 písm. d) ZKV, posoudit, zda tímto úkonem na sebe úpadce nepřevzal
svému majetku nepřiměřený závazek (viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z
19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1534/2009). Odvolací soud a ani soud prvního stupně se však s ohledem svůj názor, že
předmětná sankce dopadá na porušitele až porušením zajišťovací povinnosti,
otázkou neúčinnosti dodatku č. 4 (tohoto právního úkonu) nezabýval. Vzhledem k
tomu je právní posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném
případě je přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3
o.s.ř. a dovolání je důvodné, a proto rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu
prvního stupně zrušil, neboť důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). O nákladech řízení vč. řízení dovolacího bude podle ust. § 243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.