23 Cdo 1389/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3,
Vinohrady, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, proti žalované A. D.,
zastoupené JUDr. Ondřejem Mörtlem, advokátem, se sídlem v Milevsku, Masarykova
186, o zaplacení částky 197 056 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 8 C 88/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2009, č. j. 6 Co 2181/2009-100,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2009, č. j. 6
Co 2181/2009-100, se ve výrocích pod body II, III, IV a V zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 197 056 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 197 056 Kč jako náhrady
nákladů vynaložených v souvislosti s poškozením zdraví paní B. B. při dopravní
nehodě způsobené žalovanou. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná byla dne 17. 12. 2005 účastnicí
dopravní nehody na přehledném úseku silnice I. třídy č. 4 v 63,2 km v katastru
obce Lety ve směru od Prahy na Písek, kde nejvyšší povolená rychlost činila 90
km v hodině a hustota provozu byla silná. Žalovaná jela rychlostí 85 km v
hodině. Zjistil, že k dopravní nehodě došlo tak, že vozidlo se vlivem rychlého
stočení volantu dostalo v bočním smyku pravých kol na pravou krajnici a těleso
silničního příkopu a poté vyjelo z komunikace na pole, kde se převrátilo na
stranu. Bezprostřední příčinou rychlého stočení volantu byla reakce žalované na
chování nezjištěného řidiče protijedoucího vozidla, který náhle vyjel z kolony
protijedoucích vozidel a začal předjíždět takovým způsobem, že si vynutil
úhybný manévr ze strany žalované, jímž žalovaná odvracela čelní střet. Při
dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně B. B., na jejíž léčení
vynaložila žalobkyně celkem částku 197 056 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nelze dovodit
zavinění dopravní nehody na straně žalované, a to ani v nedbalostní formě,
jelikož příčinou dopravní nehody byla reakce na náhlé vybočení protijedoucího
vozidla při předjíždějícím manévru. Na tom nemůže nic změnit ani výsledek
přestupkového řízení, v němž žalovaná uhradila blokovou pokutu, neboť podle §
135 odst. 1 o. s. ř. soud není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jelikož zavinění dopravní nehody je v daném případě jednou z podmínek vzniku
nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky podle ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. a tato podmínka nebyla splněna, soud prvního stupně žalobu zamítl
jako nedůvodnou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 6 Co 2181/2009-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byla co do částky 98 528 Kč žaloba
zamítnuta (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 98 528 Kč s
příslušenstvím (výrok pod bodem II), rozhodl o uhrazení soudního poplatku
(výrok pod bodem III) a náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně uplatňuje svůj nárok podle § 55 odst. 1
zákona č. 48/1997 Sb., podle kterého zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě
právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které
vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči
pojištěnci. Odvolací soud dovodil, že poškozená, která nebyla připoutána
bezpečnostními pásy, jak to ukládá § 9 odst. 1 písm. a) zákona č.
361/2000 Sb.,
se podílela na vzniklé škodě pouze z 50 %. V této části žalovaná za vzniklou
škodu neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislosti mezi vznikem škody a
zaviněným jednáním žalované. Ve zbývajících 50 % je nárok žalobkyně vůči
žalované dán, neboť tato část nákladů vznikla v příčinné souvislosti se
zaviněným protiprávním jednáním žalované, která porušila ustanovení § 5 odst. 1
písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., které jí jakožto řidičce ukládá povinnost
zajistit bezpečnost přepravované osoby. Žalovaná tak neučinila, neboť umožnila,
aby její spolujezdkyně nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Z dokazování
vyplynulo, že ke zranění poškozené došlo v důsledku toho, že nebyla připoutána. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že náklady žalobkyně vynaložené na
ošetření a léčení poškozené byly způsobeny spoluzaviněním poškozené jako
pojištěné ve výši jedné poloviny a ve výši jedné poloviny byly vynaloženy v
důsledku zaviněného protiprávního jednání žalované. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně má právo na náhradu 50 % vynaložených
nákladů na léčení, což představuje částku 98 528 Kč. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II a v závislých výrocích pod
body III, IV a V napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvod podaného dovolání uvádí § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná je názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Žalobkyně by se na základě tohoto
ustanovení mohla domáhat svého nároku vůči žalované v případě, že by v řízení
bylo prokázáno, že způsobená škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným
jednáním žalované. V tomto řízení ani v průběhu předcházejícího trestního
řízení nebylo prokázáno zavinění žalované, co se týká způsobení dopravní
nehody. Odvolací soud se ovšem věnoval toliko otázce povinnosti připoutání
spolujezdce v motorovém vozidle, resp. povinností řidiče dbát o bezpečnost
spolucestujících, aniž by se vůbec zabýval otázkou zavinění dopravní nehody. Dovolatelka je toho názoru, že pokud nebylo v řízení prokázáno, že žalovaná
dopravní nehodu způsobila, logicky není možno žalovanou činit odpovědnou za
škodu vzniklou zdravotní pojišťovně v souvislosti s vynaložením nákladů na
léčení poškozené z dopravní nehody. Dovolatelka dále namítla vadu řízení spočívající v tom, že až do okamžiku
rozhodování odvolacího soudu netušila, že rozhodnutí ohledně merita věci bude
záviset pouze na posouzení odpovědnosti za připoutání poškozené spolujezdkyně. V opačném případě by svou obranu vedla rovněž s cílem prokázání skutečnosti, že
připoutání poškozené (matky žalované) nebylo vzhledem k jejím tělesným
proporcím technicky možné. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Je toho názoru, že žalovaná porušila svoje povinnosti ve smyslu § 5 odst. 1
písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a z toho důvodu nese
odpovědnost podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Dle vlastního zjištění
žalobkyně není nadměrná váha důvodem pro vydání lékařského potvrzení, které by
podle § 9 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. bylo jediným důvodem, kdy spolujezdec
nemusí bezpečnostní pás používat. Odvolací soud správně posoudil i poměrné
zavinění žalované na straně jedné a poškozené na straně druhé ve smyslu § 441
obč. zák. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, přezkoumal napadené rozhodnutí
odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán i z hlediska jejich obsahového
vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatelka předně namítá nesprávnou aplikaci § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997
Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Pro posouzení dané věci je rozhodné znění zákona č. 48/1997 Sb. platné k datu
dopravní nehody, tj. k datu 17. 12. 2005 (dále jen „zákon o veřejném zdravotním
pojištění“). Podle ustanovení § 55 odst.
1, věty první, zákona o veřejném zdravotním
pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím
osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v
důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným
zdravotního pojištění. Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice
vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly
zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu ustanovení § 55 zákona o veřejném
zdravotním pojištění však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou
skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí
osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné
protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na
ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v
němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl
způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona
veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není
dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. Při posuzování nároku na náhradu škody podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném
zdravotním pojištění je tedy nutné zjistit, v jakém rozsahu se na vzniku škody
podílelo protiprávní jednání třetí osoby, v daném případě žalované. V tomto
ohledu je třeba zkoumat všechny okolnosti, které jsou v příčinné souvislosti se
vznikem škody. V řízení nebyl učiněn závěr, že by žalovaná zavinila dopravní
nehodu, jejímž následkem byl vznik zranění poškozené, a to ani v nedbalostní
formě. Soud prvního stupně naopak učinil skutkové zjištění, ze kterého vyšel i
soud odvolací, že žalovaná strhla volant vozidla v reakci na náhlé vybočení
protijedoucího vozidla při předjížděcím manévru. Odvolací soud dospěl k závěru,
že žalovaná se dopustila zaviněného protiprávního jednání tím, že porušila své
povinnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. [ve znění
platném ke dni dopravní nehody jde správně o písmeno i)], tedy zajistit
bezpečnost přepravované osoby, jelikož poškozená v okamžiku dopravní nehody
nebyla připoutaná bezpečnostním pásem. Zákon č. 361/2000 Sb. (pro posouzení dané věci je rovněž rozhodující znění
tohoto zákona ke dni 17. 12. 2005, tedy ke dni dopravní nehody) ukládá v § 9
odst. 1 písm. a) povinnost přepravované osobě připoutat se za jízdy na sedadle
bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo vybaveno. Řidič motorového vozidla má
povinnost připoutat se bezpečnostním pásem sám [§ 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.] a povinnost zajistit bezpečnost přepravovaných osob [§ 5 odst. 1
písm. i) zákona č. 361/2000 Sb.]. Povinnost připoutat se bezpečnostním pásem je
tedy zákonem primárně uložena přepravované osobě, která je odpovědná za svou
bezpečnost. Ve výjimečných případech by bylo možné dospět k závěru, že řidič je
povinen (ve smyslu zákonem uložené povinnosti zajistit bezpečnost
přepravovaných osob) poučit přepravovanou osobu o její povinnosti připoutat se
bezpečnostním pásem, resp.
poučit ji o způsobu použití bezpečnostních pásů, a
to vzhledem ke zdravotnímu stavu této osoby, jejímu věku, či jiným jedinečným
okolnostem. Pokud takové výjimečné okolnosti dány nejsou, řidič vozidla zásadně
za porušení povinnosti přepravované osoby připoutat se za jízdy na sedadle
bezpečnostním pásem neodpovídá. Z výše uvedeného vyplývá, že výklad § 5 odst. 1
písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. učiněný odvolacím soudem není správný. V dalším
řízení se soud musí zabývat tím, zda v řešeném případě byly naplněny výjimečné
podmínky, za kterých by bylo možné dovodit odpovědnost řidičky vozidla za škodu
způsobenou nepřipoutáním se spolujezdkyně, či nikoli. I kdyby však závěr odvolacího soudu, že žalovaná porušila svoji povinnost podle
ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., byl správný, je přesto
právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Odvolací soud totiž při
řešení otázky odpovědnosti žalované zcela pominul uvedené skutkové zjištění
soudu prvního stupně o příčině dopravní nehody. I v důsledku této skutečnosti
je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, neboť škoda by žalobkyni
nevznikla v případě, že by nedošlo ke vzniku dopravní nehody, jejíž zavinění
žalovanou nebylo v řízení shledáno. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne
18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, jenž je k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu, dovodil, že k přerušení příčinné souvislosti
dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina,
která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li
původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje. V úvahu pak přichází společná odpovědnost za tutéž
škodu. Z toho lze dovodit, že v příčinné souvislosti se vznikem škody bylo
kromě případného porušení povinnosti žalované stanovené v § 5 odst. 1 písm. i)
zákona č. 361/2000 Sb., ve znění platném k datu 17. 12. 2005, a poškozené
stanovené v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. i způsobení dopravní
nehody. Závěr odvolacího soudu, který pominul otázku vlivu dopravní nehody na
vznik škody a vycházel pouze z toho, že poškozená neměla zapnut bezpečnostní
pás, je tudíž nesprávný. Řízení před odvolacím soudem je dále stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Tato vada spočívá
v tom, že odvolací soud v situaci, kdy se neztotožnil s názorem soudu prvního
stupně ohledně toho, že žalovaná dopravní nehodu nezavinila, a proto jí
nevznikla povinnost nahradit žalobkyni vzniklou škodu, neseznámil žalovanou se
svým odlišným právním názorem, tedy že rozhodným pro posouzení její
odpovědnosti je nezapnutí bezpečnostních pásů poškozenou a tudíž i porušení
povinnosti žalované ve smyslu § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., ve
znění platném k datu 17. 12. 2005, a neumožnil jí na něj reagovat. Z tohoto
pohledu představuje rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivé rozhodnutí,
kterým je porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I.
ÚS 113/02, a ze dne 24. 4. 2008,
sp. zn. II. ÚS 455/05, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006). Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů v napadeném rozsahu správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v
závislých výrocích o zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení
[srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení § 243b odst. 2, část
věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.