25 Cdo 4841/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Tisza-Expres Kft., se sídlem v Maďarsku, Kereszttöltés u. 33, H-6723,
Szeged, DIČ: 115955 17-2 06, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalované AGRONOVA
Loket, a.s., IČO: 25751573, se sídlem Loket 48, Čechtice, zastoupené Mgr.
Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, o
7.700,13 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.
5 C 38/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
11. května 2009, č.j. 30 Co 130/2009-112, takto:
Dovolání se zamítá.
jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud
vyšel ze zjištění, že dne 28. 4. 2007 před pátou hodinou ranní prorazilo stádo
krav, patřících žalované společnosti, ohradník pastviny a volně se pohybovalo
okolní krajinou. Únik krav byl zootechnikem žalované nahlášen policii a později
i hasičskému sboru. Téhož dne ve 21:50 došlo k hromadné dopravní nehodě na
dálnici D1, kdy několik automobilů - mezi nimi i kamion ve vlastnictví žalobce
- se srazilo s částí tohoto stáda. Poškozením vozidla a jeho odtahem vznikla
žalobci škoda ve výši 7.700,13 EUR. Soud dospěl k závěru, že žalovaná, která
provozuje podnikatelskou činnost v zemědělské výrobě (mj. chov dobytka),
odpovídá dle § 420a obč. zák. za škodu způsobenou žalobci, neboť škoda byla
vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti žalované. Liberační důvody dle §
420a odst. 3 obč. zák. soud neshledal a nepřisvědčil námitce, že vznik škody
byl zapříčiněn policií či hasičským sborem, jež navzdory včasnému upozornění
nepodnikly žádné kroky k zabránění vzniku škody.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2009, č.j.
30 Co 130/2009-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a shodně s ním dovodil, že příčinou vzniku škody na straně
žalobce byla škodná událost vyvolaná zvláštní povahou provozní činnosti
žalované – zemědělskou výrobou, v jejímž rámci žalovaná provozuje chov
hospodářských zvířat. Podle šetření policie nemohl řidič kamionu srážce
zabránit. Odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1049/2001 a 25 Cdo 972/2003 označil za neopodstatněné, neboť se týkají
odpovědnosti za škodu způsobenou domácky chovaným zvířetem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí vychází z nesprávného hodnocení
důkazů, v důsledku toho byla učiněna nesprávná skutková zjištění a následně
byla věc nesprávně posouzena po stránce právní. Poukazuje na to, že ke škodě
došlo mimo areál žalované, a to s odstupem 16 hodin od úniku dobytka, jenž byl
vyvolán volným pohybem psů a hlukem ze vzdálené technoparty, chybí zde tedy
místní a časová souvislost s provozní činností žalované. Do skutkového děje
přistoupily i další okolnosti jako nečinnost policie a hasičů, jež byly
rozhodující pro vznik škody, a nelze dovodit, že škoda byla způsobena provozní
činností, nýbrž nárok měl být posouzen podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák.
Trestní řízení vedené proti zootechnikovi žalované v souvislosti s touto
událostí skončilo zprošťujícím rozsudkem. Dovozuje, že vlastní příčinou vzniku
škody bylo selhání integrovaného záchranného systému, jenž zůstal po nahlášení
útěku krav nečinný, a policie porušila své povinnosti vykonávat dohled na
bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Uvádí, že výběh
jalovic byl ohrazen ohradníkem a nachází se asi 2 – 3 km vzdušnou čarou od
místa, kde došlo na dálnici ke střetu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť směřuje proti
rozhodnutí, které nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1094/2001 a 1 Cz 59/90 a uvádí, že
žalovaná jako provozovatel zemědělské výroby – chovu skotu – odpovídá za škodu
způsobenou chovaným dobytkem bez ohledu na časový odstup a na to, že škoda
vznikla mimo areál žalované, a bylo povinností žalované učinit vše pro
zabránění vzniku škody. Tvrzení žalované o nedostatečné aktivitě policie a
hasičského sboru pak žalobce označil za účelové a navrhl odmítnutí dovolání
coby nepřípustného, event. zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §
241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 242 odst. 3
o.s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., není však důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek
byl vydán dne 11. května 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm
podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.); vyplývá z toho, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Námitky dovolatelky, jež se týkají hodnocení důkazů a skutkového zjištění jako
jeho výsledku, tedy otázky skutkové, naplňují dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost se řídí podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka příčinné souvislosti a jejího
přetržení, tedy zda skutková okolnost, že orgány policie a hasičského sboru
nezvládly mimořádnou situaci, vylučuje odpovědnost žalované za škodu způsobenou
žalobci.
Především je třeba říci, že na tom, jaká skutečnost byla příčinou vzniku škody,
závisí i posouzení, kterým právním předpisem se nárok na náhradu škody řídí.
Podle ust. § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí
jinému provozní činností. Zákon v odst. 2 tohoto ustanovení vymezuje, co se
považuje za škodu způsobenou provozní činností. Vyvolávajícím činitelem vzniku
škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, nebo věc při ní použitá,
byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti či věci, tedy
jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek.
Škoda vyvolaná provozní činností je důsledkem samotného charakteru určitého
provozu, nemusí jít o protiprávní jednání. Obecná odpovědnost za škodu dle §
420 obč. zák. přichází v úvahu, jestliže by příčinou vzniku škody bylo přímo
porušení povinností, bez něhož by ke škodě nedošlo, nicméně to odpovědnost
provozovatele podle ust. § 420a odst. 1 obč. zák. automaticky nevylučuje.
Podle skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn a stal se podkladem pro
rozhodnutí soudů obou stupňů, příčinou poškození vozidla žalobce byl střet na
dálnici s jalovicí, jež samovolně s částí stáda unikla z výběhu, který v rámci
své podnikatelské činnosti v oblasti zemědělské produkce – chovu dobytka -
provozuje žalovaná. Únik dobytka z ohradníku na pastvině patří k projevům
chování zvířete v určitých situacích, jež nelze a priori vyloučit. Pochybení
žalované při zajištění dobytka v ohradníku zjištěno nebylo. Střet vozidla se
zvířetem volně se pohybujícím na dálnici měl tedy svůj původ v samotném chování
zvířete, nikoliv v protiprávním jednání určitého subjektu (§ 420 obč. zák.), a
nešlo o neodvratitelnou událost (§ 420a dst. 3 obč. zák.) ani o nějakou zcela
výjimečnou náhodu.
I kdyby nějaká další skutečnost spolupůsobila či mohla přispět ke vzniku škody,
příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje,
pokud tato původní škodná událost zůstává tou skutečností, bez níž by k
následku nedošlo. V úvahu pak přichází společná odpovědnost za tutéž škodu. K
přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, že nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez
ohledu na původní škodnou událost.
V daném případě to znamená, že skutečností, bez níž by ke vzniku škody nedošlo,
byl vlastní únik chovaného dobytka z provozovny žalované a jeho volný pohyb po
okolí. Okolnost, že policie a hasičský sbor nezabránily střetu dobytka s
vozidlem žalobce, ať už odchytem krav či opatřeními na dálnici, nebyla tou
skutečností, jež by sama o sobě – bez původní příčiny - vyvolala škodu. Je tedy
zřejmé, že tvrzená nedostatečná aktivita policejního a hasičského sboru nemohla
přerušit příčinnou souvislost mezi únikem krav a škodou způsobenou jejich
střetem s automobilem na silnici, a že tato okolnost nevylučuje odpovědnost
žalované za škodu vzniklou žalobci.
Vzhledem k tomu, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu byly odvolacím
soudem posouzeny v souladu s hmotným právem a dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. uplatněný v dovolání není naplněn, bylo dovolání dle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve
svém konečném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu