23 Cdo 1400/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Euroclaim Praha s.r.o., se sídlem v Praze 10, Vinohrady, Korunní
810/104A, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27380050, zastoupené Mgr.
Ivanem Courtonem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Minská 15, proti žalované
MANA - obchody s.r.o., se sídlem v Praze 3, Jičínská 29, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 62416529, zastoupené JUDr. Evou Pelikánovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Slovenská 955/7, o zaplacení částky 150 066
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 522/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2008, č.
j. 16 Co 324/2008-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu
2008, č. j. 16 Co 324/2008-240, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. srpna 2004, č. j. 9 C
522/98-147, se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v
Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. srpna
2004, č. j. 9 C 522/98-147, poté, co Městský soud v Praze
usnesením ze dne 25. února 2002, č. j. 12 Co 528/2001-95,
zrušil jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 4. srpna 2000, č.
j. 9 C 522/98-78, a se závazným právním názorem na otázku nutnosti předchozího
souhlasu obecního úřadu k uzavření předmětné nájemní smlouvy mu věc vrátil k
dalšímu řízení, zamítl žalobu žalobkyně A.O.L., spol. s r.o., o zaplacení
částky 150 066 Kč a smluvní pokuty 0,05 % denně z částky 75 033 Kč od 16. 3.
1996 do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 10 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11.
1998 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem
II). Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobce Pramen Praha, s.p. v likvidaci,
uzavřel jako pronajímatel dne 3. 1. 1994 s T. L., J. B., T. F. a S. K. jako
nájemci nájemní smlouvu o nájmu obchodního domu Na Průhonu v Praze 6,
Makovského 1919, včetně zabudovaného a dalšího obchodního zařízení. Dodatkem ze
dne 31. 10. 1994 se tito účastníci smlouvy dohodli, že dnem 1. 5. 1995 vstupuje
do práv a povinností nájemců žalovaná. Sjednané měsíční nájemné činilo 75 033
Kč, předmětem řízení bylo nájemné za březen a duben 1996 a sjednaná smluvní
pokuta za prodlení s úhradou nájemného. Procesním nástupcem původního žalobce
se na základě vydražení předmětného obchodního domu a související pohledávky
stala A.O.L., spol. s r.o. Vázán závazným právním názorem odvolacího soudu
vysloveným v jeho předcházejícím zrušujícím usnesení dospěl soud prvního stupně
k závěru, že nájemní smlouva byla absolutně neplatná vzhledem k tomu, že nebyl
k jejímu uzavření dán předchozí souhlas obvodního úřadu podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném
do 2. 12. 1999. Na tom nic nemění skutečnost, že právní režim nájmu celé
nemovitosti se neřídil zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale
příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Žalované proto vzniklo v důsledku
užívání předmětné nemovitosti bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z
neplatného právního úkonu, které je podle § 451 odst. 1 a odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna vydat. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal soud prvního stupně jako
důvodnou. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. Původní žalobce věděl
již v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (tedy v měsících březnu a dubnu
1996), kdo nemovitost užíval podle neplatné smlouvy a kdy došlo k bezdůvodnému
obohacení. Svoje právo tedy uplatnil po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí
lhůty. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října
2005, č. j. 25 Co 279/2005-189, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ohledně částky 150 066 Kč potvrdil a co do části, ve které se
žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 75
033 Kč od 16. 3. 1996 do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 150 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11. 1998, odvolací řízení zastavil, změnil výrok o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. K námitkám žalované týkajícím se použití příslušných ustanovení
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) při posuzování námitky promlčení
uvedl, že rozhodující je, zda se jednalo o tzv. relativní obchod (§ 261 odst. 1
a 2 obch. zák.), případně o tzv. absolutní obchod (§ 261 odst. 3 obch.
zák.),
nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu
písemnou volbou práva (§ 262 obch. zák.). I když Pramen Praha, s.p., byl v
rozhodné době podnikatelem, při uzavírání nájemní smlouvy nevystupoval jako
podnikatel při své podnikatelské činnosti (v neplatné nájemní smlouvě se
označil jako pronajímatel objektu a v rozhodném období od 17. 10. 1993 měl v
obchodním rejstříku zapsán jako předmět činnosti pouze činnost koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej, mimo zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991 Sb.), nýbrž realizoval své vlastnické právo. Na daný vztah proto nelze
aplikovat úpravu obchodního zákoníku, nýbrž je nutno jej posuzovat podle
příslušných ustanovení zákoníku občanského. Tento závěr podle odvolacího soudu
vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyššího
soudu“), na kterou odkázal. V rozsahu, ve kterém bylo odvolací řízení
zastaveno, vzala žalobkyně své odvolání zpět. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna
2008, č. j. 32 Odo 349/2006-220, zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 150 066 Kč, dále ve výroku o
náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud nejprve rozhodl o procesním nástupnictví žalobkyně A.O.L.,
s.r.o., tak, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno se společností
Eurodebts, s.r.o. Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek velkého senátu obchodního
kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem
26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že při řešení
otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích
se použije úprava obsažená v obchodním zákoníku. Dále dospěl k závěru, že v
daném případě šlo o obchodní závazkový vztah, jelikož na straně právního
předchůdce dovolatelky došlo k přenechání jeho obchodního majetku (movitého i
nemovitého) do užívání jinému subjektu. Vztah vyplývající z užívání tohoto
majetku se týkal podnikatelské činnosti právního předchůdce žalobkyně, přičemž
je nerozhodné, že právní předchůdce dovolatelky měl v obchodním rejstříku
zapsán jako předmět činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej. Na
straně žalobkyně tedy byly splněny předpoklady pro to, aby se promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku užívání obchodního
majetku právního předchůdce žalobkyně, řídilo obchodním zákoníkem. Nejvyšší
soud proto v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu
2008, č. j. 16 Co 324/2008-240, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 150 066 Kč (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud nejprve rozhodl usnesením ze dne 21. října
2008, č. j.
16 Co 324/2008-234, o
procesním nástupnictví na straně žalobkyně tak, že do řízení vstupuje
společnost Euroclaim Praha, s.r.o. Poté odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení se v dané věci řídí obchodním zákoníkem,
dospěl k závěru, že k promlčení žalovaného nároku nedošlo. Žaloba byla podána
dne 24. 11. 1998 a předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení ve výši 75
033 Kč za měsíc březen 1996 a ve výši 75 033 Kč za měsíc duben 1996. Majetkovým
vypořádáním tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, obvykle formou
nájmu. Výše nájmu je závislá na účelu a způsobu užívání a v souzené věci lze
vyjít z částek, které byly účastníkům jako nájemné dohodnuty. Námitce žalované, aby soud postupoval podle § 104a občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud nevyhověl, neboť dle jeho názoru byla věc
rozhodnuta věcně příslušným soudem. Předmětem vydání je bezdůvodné obohacení za
měsíc březen 1996 ve výši 75 033 Kč a dále za měsíc duben 1996 ve výši 75 033
Kč a jde o případ uvedený v § 9 písm. r) bod 6 o. s. ř., kdy bezdůvodné
obohacení za jednotlivé měsíce nepřesahuje částku 100 000 Kč. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatnila žalovaná §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítla, že s ohledem na právní závěr Nejvyššího soudu, že v dané
věci se jedná o obchodní závazkový vztah, žalovaná při jednání před Městským
soudem v Praze konaném dne 18. 11. 2008 s poukazem na ustanovení § 9 odst. 3
písm. r) o. s. ř. namítla věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze, jelikož
podle tohoto ustanovení ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů,
včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, rozhodují jako soudy prvního stupně soudy
krajské. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je soud povinen zkoumat věcnou
příslušnost kdykoli za řízení a nedostatek věcné příslušnosti jako jedné ze
základních podmínek řízení (§ 103 o. s. ř) způsobuje, že soud nesmí vydat
meritorní rozhodnutí, dokud nebude odstraněn. Na tom nemůže nic změnit ani
rozdělení žalované částky na dvě poloviny v odůvodnění napadeného rozsudku za
účelem naplnění výjimky podle § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř., ani údajné
posuzování této otázky Nejvyšším soudem, když ve skutečnosti je samozřejmé, že
k žádnému rozhodnutí ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř. nedošlo. Odvolací soud
tak porušil právo žalované garantované v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil jako rozhodnutí učiněné věcně nepříslušným soudem a z téhož
důvodu zrušil i předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc
vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako věcně příslušnému soudu
prvního stupně, popř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že
ve věci již Nejvyšší soud rozhodoval, a pokud by dospěl k závěru, že o věci
rozhodoval věcně nepříslušný soud, musel by k takové vadě přihlédnout, neboť by
se jednalo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud si nepochybně takovou otázku v předchozím řízení položil, když v
předcházejícím řízení posoudil právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako
obchodní závazkový vztah. Z toho důvodu žalobkyně navrhla, aby soud dovolání
žalované zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolatelka v replice k vyjádření žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že ve
věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, a dále uvedla, že přisouzenou
pohledávku již žalobkyni uhradila. Nehodlá však nést náklady řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. přípustné, zabýval posouzením důvodnosti podaného dovolání.
Žalovaná vznáší v dovolání jedinou dovolací námitku, a sice že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jelikož ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud.
Věcnou příslušnost je podle § 104a odst. 1 o. s. ř. nutné posuzovat kdykoli za
řízení. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. jsou pro určení věcné
příslušnosti až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době
jeho zahájení, a to podle stavu, který tu byl v době zahájení řízení. Podle
ustanovení bodu 1 přechodných ustanovení v hlavě první části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb. se pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla
zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí dosavadní právní
předpisy. Podle § 9 odst. 3 písm. a) bod aa) o. s. ř. ve znění platném ke dni
24. 11. 1998, kdy soudu byla doručena žaloba v dané věci, rozhodují krajské
soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jsou-li oba účastníci
zapsáni v obchodním rejstříku. V daném případě jde o spor mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti (tento závěr odvolacího soudu zpochybněn nebyl),
přičemž oba účastníci řízení byli k datu zahájení řízení zapsáni v obchodním
rejstříku. Proto je nutné dospět k závěru, že v dané věci je věcně příslušný k
řízení v prvním stupni krajský soud.
V důsledku skutečnosti, že věc rozhodoval věcně nepříslušný soud, bylo řízení
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedeného důvodu
správný, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. tento rozsudek zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu