32 Odo 349/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně E. spol. s r.o., proti žalované M. – o. s.r.o., zastoupené advokátkou
o zaplacení částky 150 066 Kč a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 522/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. října 2005 č. j. 25 Co 279/2005-189, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005 č. j. 25 Co
279/2005-189 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ohledně částky 150 066 Kč a ve kterém bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
0 d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. srpna 2004 č. j. 9 C 522/98-147
(poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2002 č. j. 12 Co
528/2001-95 zrušil jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 4. srpna 2000 č.
j. 9 C 522/98-78 a se závazným právním názorem na otázku nutnosti předchozího
souhlasu obecního úřadu k uzavření předmětné nájemní smlouvy mu věc vrátil k
dalšímu řízení) zamítl žalobu žalobkyně A.O.L., spol. s r.o., o zaplacení
částky 150 066 Kč a smluvní pokuty 0,05 % denně z částky 75 033 Kč od 16. 3.
1996 do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 10 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11.
1998 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem
II). Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobce P. P., s.p., uzavřel jako
pronajímatel dne 3. 1. 1994 s T. L., J. B., T. F. a S. K. jako nájemci nájemní
smlouvu o nájmu obchodního domu, včetně zabudovaného a dalšího obchodního
zařízení. Dodatkem ze dne 31. 10. 1994 se tito účastníci smlouvy dohodli, že
dnem 1. 5. 1995 vstupuje do práv a povinností nájemců žalovaná. Sjednané
měsíční nájemné činilo 75 033 Kč, předmětem řízení bylo nájemné za březen a
duben 1996 a sjednaná smluvní pokuta za prodlení s úhradou nájemného. Procesním
nástupcem původního žalobce se na základě vydražení předmětného obchodního domu
a související pohledávky stala A.O.L., spol. s r.o. Vázán závazným právním
názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předcházejícím zrušujícím usnesení
dospěl soud prvního stupně k závěru, že původní nájemní smlouva byla absolutně
neplatná vzhledem k tomu, že nebyl k jejímu uzavření dán předchozí souhlas
obvodního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999. Na tom nic nemění
skutečnost, že právní režim nájmu celé nemovitosti se neřídil zákonem o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ale příslušnými ustanoveními občanského zákoníku.
Žalované proto vzniklo v důsledku užívání předmětné nemovitosti bezdůvodné
obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu, které je podle §
451 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) povinna vydat.
Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal soud prvního stupně jako
důvodnou. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se podle § 107 odst.
1 ObčZ promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. Původní žalobce věděl,
kdo nemovitost užíval podle neplatné smlouvy a kdy došlo k bezdůvodného
obohacení již v době, kdy vzniklo, tedy v měsících březnu a dubnu 1996, svoje
právo tedy uplatnil po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005 č. j.
25 Co 279/2005-189 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně
částky 150 066 Kč potvrdil a co do části, ve které se žalobkyně domáhala
zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 75 033 Kč od 16. 3. 1996
do 15. 4. 1996 a 0,05 % denně z částky 150 066 Kč od 16. 4. 1996 do 17. 11.
1998, odvolací řízení zastavil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalované týkající se použití
příslušných ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) při posuzování
námitky promlčení uvedl, že rozhodující je, zda se jednalo o tzv. relativní
obchod (§ 261 odst. 1 a 2 ObchZ), případně o tzv. absolutní obchod (§ 261 odst.
3 ObchZ), nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního
vztahu písemnou volbou práva (§ 262 ObchZ). I když P. P., s.p., byl v rozhodné
době podnikatelem, při uzavírání nájemní smlouvy nevystupoval jako podnikatel
při své podnikatelské činnosti (v neplatné nájemní smlouvě se označil jako
pronajímatel objektu a v rozhodném období od 17. 10. 1993 měl v obchodním
rejstříku zapsán jako předmět činnosti pouze činnost koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej mimo zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991
Sb.), nýbrž realizoval své vlastnické právo. Na daný vztah proto nelze
aplikovat úpravu obchodního zákoníku, nýbrž je nutno jej posuzovat podle
příslušných ustanovení zákoníku občanského. Tento závěr podle odvolacího soudu
vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu České republiky, na kterou odkázal. V
rozsahu, ve kterém bylo odvolací řízení zastaveno, vzala žalobkyně své odvolání
zpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou části výroku, v níž bylo odvolací
řízení zčásti zastaveno) podala žalobkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení
shledává v posouzení právního vztahu účastníků odvolacím soudem jako
občanskoprávního v návaznosti na vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že P. P., s.p., vystupoval při uzavírání
nájemní smlouvy pouze jako realizátor svého vlastnického práva, čemuž nesvědčí
okolnosti uzavření smlouvy, kdy právní předchůdce žalobkyně zajišťoval opravy
provozního vybavení, zajišťoval odvoz tuhého odpadu a zároveň i pronajímání i
věci movitých za větší částku než samotnou nemovitost. Stejně tak přenechání
obchodního domu do nájmu společnosti, která prodává potraviny, nelze podle
názoru žalobkyně považovat za vztah občanskoprávní, povaha právního vztahu
účastníků vzniklá plněním z právního důvodu, který odpadl, byla obchodněprávní
i s ohledem na to, že P. P., s.p., v likvidaci pronajímal nemovitosti, kterých
bylo více, za účelem dosažení zisku. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 341/2004 je podle žalobkyně
zavádějící, neboť v citovaném rozhodnutí dovolací soud řešil vztah podnikatele
a samosprávné územní jednotky. V dané věci však šlo o smlouvu uzavřenou mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, proto i když se smlouva měla
řídit zákoníkem občanským, není tato skutečnost důvodem použití občanského
zákoníku také při posuzování promlčení a promlčecí doby. Žalobkyně naopak
odkázala na právní názor vyslovený Ústavním soudem ČR v jeho nálezu ze dne 8.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 140/99, podle kterého není při posuzování
promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující skutečnost, zda
je účastník držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty
společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Tento názor Nejvyšší soud
České republiky akceptoval ve svém rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 619/2002 a v řadě
dalších rozhodnutí, která žalobkyně v dovolání cituje. Žalobkyně navrhla
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že
vztah účastníků je nutno posuzovat jako vztah občanskoprávní. Tomu svědčí
podle jejího názoru mj. i to, že v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti,
které by mohly vést k závěru, že se uzavření nájemní smlouvy týkalo
podnikatelské činnosti pronajímatele, kterým byl P. P., s.p. K uzavření této
smlouvy došlo za situace, kdy byla připravována privatizace pronajímatele,
který objekty, v nichž nadále podnikat nehodlal a které následně nepřešly na F.
n. m., pronajímal pouze jako vlastník (tzv. „zbytkový státní podnik“), aby
následně byly prodány v dražbách. Konečně vstup pronajímatele do likvidace
ostatně ani podnikání neumožňoval, což také vyplývá i z oprávnění likvidátora
vyplývajících z § 73 ObchZ, kterým se řídila i likvidace státních podniku. I
bez ohledu na okolnosti uzavření předmětné nájemní smlouvy je podstatné i to,
že žalovaná tuto smlouvu neuzavřela, a pokud byla shledána neplatnou, práva a
povinnosti z této nájemní smlouvy na ni nikdy nepřešla, když dodatek k nájemní
smlouvě z 31. 10. 1994 nepodepsal nájemce dosavadní (tj. čtyři fyzické osoby),
nýbrž pouze jedna z nich. Žalovaná proto předmětný objekt užívala bez právního
důvodu, a proto založení působnosti obchodního zákoníku na vztah žalované a
„pronajímatele“, v té době již v likvidaci, v daném případě vůbec nepřipadá v
úvahu. Žalovaná poukázala také na text ustanovení § 397 ObchZ, podle něhož
nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Jiným zákonem ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí občanský zákoník a jeho
úprava doby promlčení obsažená v § 107 odst. 1 a odst. 2. Žalovaná navrhla
zamítnutí dovolání jako nepřípustného či nedůvodného.
Po podání dovolání žalobkyně A.O.L. spol. s r.o. zanikla s procesní nástupkyní.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. ledna 2008 č. j. 32 Odo
349/2006-216 rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno se
společností E. spol. s r.o., právní nástupkyní společnosti A.O.L. spol. s r.o.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je
podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i
z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním
závazkovém vztahu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu obchodního
kolegia ze dne 18. června 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem
26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že pro
posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního
důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého
plněním z tohoto právního důvodu. Dále pak uzavřel, že právní úprava
promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze
skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí
doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne
nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž
pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního
zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v
poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §
397 ObchZ v poměru k ustanovení § 107 ObčZ, použije se při řešení otázky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích právní
úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném
sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm
formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem,
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 ObchZ). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku
rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým
vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se
žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §
261 odst. 1 až 3 a § 262 ObchZ.
Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408
kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových
vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.
Stejný dílčí závěr učinil i odvolací soud. Dovodil však, že v daném případě o
obchodní závazkový vztah nešlo, neboť právní předchůdce žalobkyně P. P., s.p.
vystupoval v daném vztahu nikoliv jako podnikatel, nýbrž jako vlastník
nemovitosti, který realizoval své vlastnické právo. Odvolací soud v této
souvislosti uvedl, že P. P., s.p. měl v obchodním rejstříku jako předmět
činnosti zapsanou činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej,
mimo zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991 Sb. a zboží tímto zákonem
vyloučeného.
Tento závěr je však nesprávný. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
odvolacího soudu lze dovodit, že na straně právního předchůdce dovolatelky
došlo k přenechání jeho obchodního majetku (movitého i nemovitého) do užívání
jiného subjektu (subjektů). Za této situace je třeba vyjít z toho, že se vztah
vyplývající z užívání tohoto majetku týkal podnikatelské činnosti právního
předchůdce žalobkyně, přičemž je nerozhodné, že právní předchůdce dovolatelky
měl v obchodním rejstříku zapsán předmět činnosti koupě zboží za účelem jeho
prodeje a prodej. Na straně žalobkyně jsou tedy splněny předpoklady pro to, aby
se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z bezdůvodného obohacení, k
němuž došlo v důsledku užívání obchodního majetku právního předchůdce žalobkyně
(ať již šlo o bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy, či o bezdůvodné
obohacení plněním bez právního důvodu) řídil obchodním zákoníkem.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004 č. j.
33 Odo 341/2004 je v této souvislosti nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se promlčení neřídí obchodním zákoníkem,
neboť předmětný závazkový vztah nemá charakter relativního obchodu podle
ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ, protože se netýká zabezpečování veřejných
potřeb.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním
napadené části z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. odst.
2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s.
ř. mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Zdeněk Des,v. r.
předseda senátu