U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně €UROCLEARINGBANK s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Textilní
2516/6, IČ 25493761, právně zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se
sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, proti žalované L A G L A S, spol. s.r.o., se
sídlem v Milčicích, Milčice 104, IČ 61681709, zastoupené JUDr. Ladislavem
Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/II, o zaplacení
částky 438 515 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
59 Cm 184/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 9. listopadu 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2014,
č. j. 59 Cm 184/2013-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 438 515 Kč
s příslušenstvím, vyjma úroků z prodlení za období od 28. července 2009 do 10. srpna 2009 (v této části žalobu zamítl), a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které
však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.. Dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání
neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to
ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani
odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních
spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle
judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatelka však na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu nijak nepoukázala, pouze vyvracela právní posouzení věci odvolacím soudem
vlastní argumentací. Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své
rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Ani dovolatelčina námitka procesních vad nemůže založit přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud konstantně judikuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 4550/2015), přípustnost dovolání může založit
jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou
samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací soud k
nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže dovolání shledá
přípustným. Ostatní námitky dovolatelky se týkaly skutkových závěrů. Dovolacímu soudu však
nepřísluší přezkoumávat napadené rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po
stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného
opravného prostředku, a proto se těmito námitkami dovolatelky nemohl zabývat.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť
dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.