Nejvyšší soud Usnesení občanské

23 Cdo 1427/2016

ze dne 2016-08-16
ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1427.2016.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.

ve věci žalobkyně €UROCLEARINGBANK s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Textilní

2516/6, IČ 25493761, právně zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se

sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, proti žalované L A G L A S, spol. s.r.o., se

sídlem v Milčicích, Milčice 104, IČ 61681709, zastoupené JUDr. Ladislavem

Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/II, o zaplacení

částky 438 515 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.

59 Cm 184/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 9. listopadu 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:

(§243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2014,

č. j. 59 Cm 184/2013-118, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 438 515 Kč

s příslušenstvím, vyjma úroků z prodlení za období od 28. července 2009 do 10. srpna 2009 (v této části žalobu zamítl), a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 6 Cmo 401/2014-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které

však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.. Dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání

neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to

ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani

odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních

spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle

judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatelka však na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího

soudu nijak nepoukázala, pouze vyvracela právní posouzení věci odvolacím soudem

vlastní argumentací. Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své

rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září

2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §

237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného

nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou

otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací

praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Ani dovolatelčina námitka procesních vad nemůže založit přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud konstantně judikuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

5. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 4550/2015), přípustnost dovolání může založit

jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo

procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou

samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací soud k

nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jestliže dovolání shledá

přípustným. Ostatní námitky dovolatelky se týkaly skutkových závěrů. Dovolacímu soudu však

nepřísluší přezkoumávat napadené rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po

stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného

opravného prostředku, a proto se těmito námitkami dovolatelky nemohl zabývat.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť

dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka

včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3

větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.