U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně INTERNATIONAL FLEX-TEX spol. s r.o., se sídlem v Praze 7,
Jateční 1531/31, PSČ 170 00, IČO 47972327, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem
Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00,
proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, PSČ 120 00, o zaplacení částky 199
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm
32/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
března 2014, č. j. 7 Cmo 279/2013-363, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března
2014, č. j. 7 Cmo 279/2013-363, není přípustné podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §
237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
podle § 237 až 238a o. s. ř. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí – obsahově má tedy dovolatelka za
to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak již Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v minulosti
judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-
li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky
procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky
hmotného práva. Pouze z tohoto hlediska bylo tedy možno posuzovat přípustnost dovolání. Dovolatelka namítala především, že nebyla v řízení před soudem prvního stupně
řádně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti důkazní a o
důkazním břemeni, a to ohledně skutečnosti, že neunesla důkazní břemeno svého
tvrzení, že žalovaný hotovost vybranou z její pokladny převzal. Tento
nedostatek poté neodstranil ani odvolací soud. V dovolání žalobkyně uvedla
několik rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se poučovací povinností soudu
podle § 118a odst. 3 o. s. ř., s nimiž má být napadený rozsudek v rozporu, a to
konkrétně jeho rozsudek ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2006,
rozsudek ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a rozsudek ze dne
8. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010. Podle § 237 o. s. ř. však
přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné
konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že v dovolatelkou uvedených rozhodnutích se
dovolací soud vadami řízení zabýval jen proto, že dovolání bylo shledáno
přípustným pro nesprávné právní posouzení věci podle občanského soudního řádu
účinného do 31. prosince 2012, který v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu soudu ukládal zabývat se vadami řízení i v případě, že dovolatel
tyto vady v dovolání nenamítal. I podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. účinného do 31. prosince 2013, podle něhož dovolací soud v dané věci postupoval
(srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013), je dovolací
soud oprávněn přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze v případech je-li
dovolání přípustné. Námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu v
dané věci proto nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Odvolací soud se dále měl, podle názoru dovolatelky, odchýlit od judikatury
dovolacího soudu při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a
porušením jeho povinností při vedení účetnictví dovolatelky, což dovolatelka
dokládala poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka ve
skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, a to s jeho
zjištěním, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný převzal hotovost v
celkové výši 199 000 Kč z pokladny žalobkyně. Jestliže dovolatelka vychází ze
svého tvrzení, že tím, že vystavením pokladních bloků svědkem L. N. bylo
prokázáno, že žalovaný převzal finanční prostředky v celkové výši 199 000 Kč,
pak si tím vytváří vlastní skutková zjištění, která odvolací soud neučinil. Ten
vycházel ze skutkového zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že samotným
zaúčtováním výdajových pokladních dokladů V 382 a V 383 vystavených L. N. dne
20. října 1993, které provedl žalovaný dne 28. října 1993, není prokázáno, že
předmětnou hotovost žalovaný z pokladny skutečně převzal. Dovolací soud je
vázán skutkovými zjištěními, která přijal odvolací soud a při zkoumání
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. není oprávněn, jak shora uvedeno, zabývat se
jinými než právními otázkami. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti poznamenává, že již ve svém
rozhodnutí ze dne 25. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle
něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž z hlediska posouzení obou dovolatelkou
namítaných otázek v rozporu se shora citovanými rozsudky dovolacího soudu není
a není tak dána přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.