U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobců a) D. Š., b) F. V., c) Z. V., d) V. R., e) B. H., a
f) J. Š., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní 10/138, proti žalované České republice – České národní bance
se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 214/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2011, č. j. 20 C 214/2009-160,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) po žalované domáhala zaplacení částky
60.910,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobce b) částky 563.425,27 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), žalobce c) částky 1,522.771,- Kč s příslušenstvím
(výrok III.), žalobce d) částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV.),
žalobkyně e) částky 91.366,26 Kč s příslušenstvím (výrok V.), uložil žalované
zaplatit žalobci f) částku 4.878,- Kč s příslušenstvím (výrok VI.), zamítl
žalobu, jíž se žalobce f) po žalované domáhal zaplacení částky 25.577,42 Kč s
příslušenstvím (výrok VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Svůj nárok na žalované částky dovozují žalobci z následujících skutečností. Zakoupením podílových listů vydaných investiční společností FUTURUM a. s. (dále
jen „investiční společnost“ nebo „společnost“) se stali podílníky podílového
fondu FUTURUM AURUM (dále jen „podílový fond“), jehož majetek byl posléze v
důsledku trestné činnosti zpronevěřen. Ministerstvo financí (dále jen
„Ministerstvo“), povinné k dozoru nad činností investiční společnosti,
pochybilo, a to již při povolování vzniku investiční společnosti a podílového
fondu, dále pak při výkonu dozoru po vzniku společnosti a následně i při
postupu poté, co odňalo investiční společnosti povolení k činnosti. Z těchto
pochybení Ministerstva, představujících nesprávný úřední postup na jeho straně,
žalobci dovozují svůj nárok na náhradu škody představované jak skutečnou škodou
odpovídající 34,845 % jejich vkladu, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných
podílových listů (65,155 % vkladu obdrželi v likvidaci), tak i ušlým ziskem za
dobu, po níž nemohli podílové listy odprodat zpět podílovému fondu, ve výši
odpovídající tomu, co by obdrželi na úrocích, pokud by příslušnou částku
uložili jako vklad u bankovních ústavů. Důkladné dokazování vedlo soud k těmto
závěrům. Ačkoliv k uváděnému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v období
od 2. 9. 1994 do 30. 5. 1998, škoda, jež je předmětem tohoto sporu, vznikla až
ve chvíli, kdy bylo postaveno na jisto, že žalobci v rámci probíhajícího
konkursního řízení již neobdrží žádné další finanční plnění, o čemž se
dozvěděli dne 15. 7. 2009. Vzhledem k tomu je tak věc nutno posoudit podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústředním státním orgánem ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 tohoto zákona je pak Česká
národní banka, jež je dle § 102 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním
investování, s účinností od 1. 4. 2006 povolána k výkonu dozoru nad
investičními fondy a investičními společnostmi. K výtkám žalobců stran
pochybení Ministerstva při povolování vzniku investiční společnosti a
podílového fondu soud uvedl, že s ohledem na to, že postup Ministerstva vyústil
ve vydání rozhodnutí a žalobci tvrzené nedostatky se měly ve vydaném rozhodnutí
odrazit, nebylo by v případných pochybeních možno spatřovat nesprávný úřední
postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale pouze nezákonné rozhodnutí. Jelikož
však povolení k působení na trhu s cennými papíry nebylo nikdy pro nezákonnost
zrušeno, nelze se z titulu tvrzených porušení povinností při jeho vydání
domáhat náhrady škody podle tohoto zákona. Mělo-li dle žalobců Ministerstvo reagovat příslušnými opatřeními dle § 37
zákona č.
248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech
(mezi něž náleží i možnost odnětí povolení), na zjevně zavádějící obsah i
náklady masivní reklamní kampaně investiční společnosti, pak lze sice souhlasit
s tím, že takovouto reklamu lze pokládat za signál k zahájení intenzivnějšího
dohledu nad dozorovanou společností, stěží však může být bez dalšího podnětem k
zahájení řízení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Soud připustil, že za nesprávný
úřední postup by bylo možno pokládat skutečnost, že Ministerstvo nereagovalo na
zjevné porušení povinnosti investiční společnosti zveřejňovat údaje o podílovém
fondu v Obchodním věstníku, a nepřikročilo k žádnému opatření ve smyslu § 37
zákona č. 248/1992 Sb. Neuskutečnění tohoto kroku však není důvodu pokládat za
právně relevantní příčinu vzniku škody tvrzené žalobci. Ke škodě spočívající v
tom, že žalobci vložili do podílového fondu své finance, jež byly nezákonnou
činností investiční společnosti defraudovány, by nedošlo pouze tehdy, pokud by
orgán dozoru učinil takové opatření, které by zabránilo nákupu podílových listů
ze strany žalobců či dalšímu podnikání společnosti. Tím by mohlo být pouze
odejmutí povolení k činnosti dle uvedeného ustanovení, nikoliv však jiné
mírnější opatření k nápravě, jež zde přicházelo v úvahu. Nečinnost státu při
neplnění povinností investiční společnosti vůči Obchodnímu věstníku tak nelze
považovat za nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku tvrzené škody. Soud se
tedy dále zabýval tím, zda v průběhu činnosti investiční společnosti došlo k
takovému pochybení, zjistitelnému dozorujícím státním orgánem, které by
odůvodňovalo odnětí povolení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. dříve než k 18. 6. 1996, kdy k tomuto kroku Ministerstvo přistoupilo. Provedené důkazy, zejména
znalecké posudky, jej pak vedly k závěru, že za takovouto skutečnost je možno
považovat doručení účetní závěrky investiční společnosti a podílového fondu
vypracované k datu 30. 6. 1995 (Ministerstvu doručené nejpozději dne 30. 9. 1995), z níž bylo zřejmé porušování povinností investiční společnosti v
rozsahu, který následně vedl k odnětí licence. Po seznámení se s účetní
závěrkou měl orgán dozoru přistoupit k razantnímu opatření, tedy kontrole
hospodaření a následnému zahájení řízení o odnětí povolení. Dle § 49 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, lze za přiměřenou lhůtu k odnětí
povolení pokládat 30 dnů, k nesprávnému úřednímu postupu tedy došlo tím, že
žalovaná nejpozději ke dni 30. 10. 1995 neodňala investiční společnosti
povolení k činnosti. V důsledku tohoto pochybení mohla vzniknout škoda
žalobcům, jež své podílové listy nabyli po zmíněném datu, v daném případě tedy
pouze žalobci f) Jaroslavu Šikulovi. S ohledem na to, že žalobce f) tvrdí a
prokazuje, že podílové listy nakoupil po té, co informace o podivných obchodech
investiční společnosti pronikly na veřejnost, aniž si nějak ověřil správnost
těchto informací, nepostupoval s přiměřenou opatrností ve smyslu § 415 obč. zák., a spoluzavinil tak vznik škody (jeho účast na vzniku škody soud stanovil
ve výši 30 %).
K žalobcem f) nárokovanému ušlému zisku soud uvedl, že s
přihlédnutím k tomu, že žalobce f) měl evidentně zájem investovat do finančního
instrumentu slibujícího vyšší úrok než běžný úrok v bankách, s nímž je spjata
vyšší míra rizikovosti, je zřejmé, že za účelem co nejvyššího zhodnocení peněž
byl ochoten i více riskovat. V takovém případě nelze s jistotou předpokládat
zhodnocení vkladů, o něž je navíc možno kdykoliv přijít. Požadavek na náhradu
ušlého zisku žalobce f) tak, oproti nároku téhož žalobce na jistinu co do
částky 4.878,- Kč, soud neshledal opodstatněným. Soud se dále zabýval tvrzenou nesprávností úředního postupu poté, co
Ministerstvo odňalo investiční společnosti zmíněné povolení rozhodnutím ze dne
18. 6. 1996. Tvrzení žalobců, že nejpozději téhož dne mělo Ministerstvo
jmenovat nuceného správce, nezohledňuje, že Ministerstvo nebylo ze zákona
oprávněno nuceného správce jmenovat, neboť tento krok předpokládá zákon č. 248/1992 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 1996) v případě opatření dle § 37
odst. 2 písm. c), tedy v případě pozastavení činnosti společnosti na vymezenou
dobu. Přikročilo-li Ministerstvo k uložení nejpřísnější sankce, tedy odnětí
povolení působit na trhu s cennými papíry, ustanovení správce již nebylo na
místě a ani je zákon nepředvídá, když tímto rozhodnutím investiční společnost
pozbyla oprávnění na trhu s cennými papíry podnikat a pro ustanovení správce
nebyly důvody. K vytýkaným průtahům s návrhem na zrušení společnosti a
jmenování likvidátora soud připomněl, že zákon nestanoví k podání tohoto návrhu
žádnou lhůtu. V daném případě pak s ohledem na rozklad podaný proti rozhodnutí
o odnětí povolení k podnikání na kapitálových trzích nabylo uvedené rozhodnutí
právní moci až 11. 3. 1997. S přihlédnutím ke zdůvodnění státu ročního
posečkání s podáním návrhu (nebylo možno najít likvidátora ochotného se
likvidace investiční společnosti ujmout) není důvodu pro závěr, že by v tomto
směru došlo k pochybení. Roční zpoždění s podáním návrhu na likvidaci přitom
nemohlo vést ke zvýšení škody, když pro období od 11. 3. 1997 žalobci ani
netvrdí existenci dalších majetkových převodů a defraudaci majetku společnosti. Žalobci zmiňované promlčení nároků společnosti vůči třetím osobám pak postrádá
bližší specifikaci toho, o jaké nároky se mělo jednat. Pro úplnost posouzení se soud zabýval i tím, zda prodlení státu s odnětím
povolení mělo za následek výplatu nižšího likvidačního zůstatku. Z předložených
důkazů vyplývá možný převod peněžních prostředků ve výši 50 mil. Kč v lednu
1996, tento převod však není zřetelně zachycen v účetnictví a znalci jeho
faktické provedení zpochybňují. Pokud by však převod učiněn byl, stejně jako
byla v červnu 1996 vybrána z účtu společnosti částka cca 135.000,- Kč, stát by
tomu jen stěží mohl zabránit odnětím povolení již k 1. 11. 1995. Lze
předpokládat, že by se investiční společnost takovému opatření bránila stejně,
jak se bránila v červnu 1996, tedy podáním rozkladu. Nelze očekávat, že by
ministr o rozkladu rozhodl dříve než v lednu 1996, tedy po převodu uváděných 50
mil., ke kterému mělo dojít 5. 1. 1996.
I v případě bezodkladné reakce státu by
případné defraudaci nemohlo být zabráněno, a to až do pravomocného ustanovení
likvidátora, když stát neměl pravomoc ve věci ustanovit nuceného správce. Ani
časnější zásah státu by tedy nebyl způsobilý zabránit případným (avšak
neprokázaným) transakcím z počátku ledna 1996 a výběru peněž z počátku června
1996, a zajistit tak vyšší majetek v investiční společnosti a tím i vyšší podíl
žalobců na likvidačním zůstatku společnosti, soudu proto nezbylo než nárok
zbývajících žalobců v plném rozsahu zamítnout. K odvolání žalobců i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, ve
vyhovujícím výroku VI. změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce f) domáhal, aby
bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 4,878,- Kč s příslušenstvím, zamítl
(výrok I.), v zamítavých výrocích I. až V. a VII. je potvrdil (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že
hlavní a jedinou příčinou vzniku škody, za níž je náhrada požadována, bylo
protiprávní jednání řídících orgánů investiční společnosti a podílového fondu,
což připouští i sami žalobci, uvádí-li, že jim škoda vznikla v důsledku
defraudace. Tato defraudace nebyla ani při řádném postupu Ministerstva
odhalitelná v žádném okamžiku existence společnosti a fondu, a nebylo jí tak
možno předejít. Tvrzený nesprávný úřední postup v řízení o povolení vzniku
investiční společnosti pak nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou,
neboť z prokázaných skutečností je zřejmé, že z okolností v době vydání
rozhodnutí o povolení vzniku investiční společnosti nebylo možno usuzovat, že
dojde k defraudaci prostředků prokuristou společnosti a následně jediným
vlastníkem akcií, a nedostatky vedoucí k následnému odnětí povolení investiční
společnosti byly zjištěny až po jejím vzniku. I v případě, že by bylo vydání
později odňatého povolení podřaditelné pod nesprávný úřední postup či nezákonné
rozhodnutí, nemohla by tak být dána odpovědnost žalované za škodu, neboť chybí
příčinná souvislost mezi vydáním povolení a vznikem škody na straně žalobců. K namítanému zanedbání dozoru nad investiční společností a podílovým fondem
soud uvedl, že mělo-li by opatření uplatněné při výkonu dozoru spočívat v
odnětí povolení, bylo by třeba k tomuto kroku zahájit správní řízení podle
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Podnětem pro jeho zahájení přitom
nemohla být rozsáhlá reklamní kampaň, když zjištění o ní učiněná soudem prvního
stupně svědčí o tom, že se nikterak nelišila od jiných obecně známých kampaní
té doby slibujících mimořádnou výhodnost investic. Takovým podnětem nemohla být
ani skutečnost, že investiční společnost neplnila svou povinnost zveřejňovat
zprávy o podílovém fondu v Obchodním věstníku, ani případná zjištění, že
investiční fond porušuje statut podílového fondu. Ministerstvo mělo reagovat na
porušení § 25 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., nicméně za situace, kdy nic
nenasvědčovalo tomu, že majetek investiční společnosti a podílového fondu je
zpronevěřován trestnou činností A.
K., takové pochybení rozhodně neodůvodňovalo
odnětí povolení či vydání jiného rozhodnutí, jež by mělo zabránit vzniklé
škodě. Za okolnost vyžadující razantní postup Ministerstva nelze považovat ani
obdržení pololetní zprávy o hospodaření investiční společnosti ke dni 30. 6. 1995, Ministerstvu doručené dne 30. 9. 1995. Ze závěrky zjistitelné skutečnosti
nemohly být důvodem pro hloubkovou kontrolu, neboť dozorující orgán nemohl na
základě této účetní závěrky předpokládat, že majetek společnosti i fondu je
defraudován. Byla-li investiční společnost založena necelý rok před tím a
podílové listy se prodávaly teprve tři měsíce, sama skutečnost, že doposud
nebyly nakoupeny cenné papíry, nemohla být důvodem pro razantní zásah
Ministerstva. Je obecně obhajitelné, aby investiční společnosti a fondu byla
poskytnuta určitá doba ke zvolení vhodné investiční strategie. I kdyby
Ministerstvo shledalo dobu tří měsíců nepřiměřeně dlouhou, neodůvodňovalo by to
odnětí povolení, ale pouze přijetí mírnějších opatření. Stejně tak způsob,
jakým byly u investiční společnosti vedeny vložené peníze, bez dalšího
neodůvodňoval postup, jímž by bylo možné škodě zabránit. Přestože Ministerstvo
mělo na nedostatky vyplývající z doručené účetní závěrky reagovat, nelze tento
nesprávný úřední postup dávat do příčinné souvislosti se vznikem škody. I v
případě, že by Ministerstvo postupovalo správně a zvolilo postup dle § 37 odst. 2 písm. a) či b) zákona č. 248/1992 Sb., v tehdy účinném znění, nemohlo
zabránit zpronevěře prostředků vložených podílníky do podílového fondu, a to z
toho důvodu, že A. K., jež se stal prokuristou investiční společnosti již dne
1. 7. 1995 a posléze i jediným akcionářem této společnosti, byl vlastníkem,
případně i členem představenstva dalších společností, se kterými investiční
společnost obchodovala, a toto postavení mu umožňovalo přesuny majetku nejen
uvnitř investiční společnosti, ale i navenek mezi těmito právnickými osobami,
aniž to bylo i při správném postupu zjistitelné. Existence zpronevěry tak byla
zřejmá až ode dne 9. 3. 1996, kdy ji nahlásil sám A. K. Uvedené skutečnosti
tedy vylučují příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a
vzniklou škodou. Poté, co vyšla najevo trestná činnost A. K., Ministerstvo
nařídilo hloubkovou kontrolu, jež vyústila v odnětí povolení společnosti, tímto
krokem však již nemohlo zabránit úmyslnému počínání A. K. a provádění
nepovolených finančních transakcí. Za nesprávný nelze považovat ani postup orgánů státu po odejmutí povolení. K
ustanovení nuceného správce nebyla v této fázi dána zákonem žádná oprávnění a
ani včasné jmenování likvidátora nemohlo zabránit defraudaci prostředků, jež
společnost již neměla. Po právní moci rozhodnutí o odejmutí povolení bylo dle §
35 zákona č. 248/1992 Sb. povinností investiční společnosti uzavřít podílový
fond a vyplatit podílníkům jejich podíly. Nepřistoupila-li společnost k tomuto
kroku, nelze hovořit o nesprávném úředním postupu státu. S ohledem na právní
moc rozhodnutí o odnětí povolení dne 11. 3. 1997 nemohlo být zabráněno ani
výběru zbývající částky 135.000,- Kč.
Odvolací soud tedy uzavřel, že není dána
příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou
žalobcům, neboť hlavní příčinnou vzniku škody bylo úmyslné trestné jednání A. K., a v daném případě tak nemůže být dána odpovědnost státu za vzniklou škodu. Pro tyto závěry tedy odvolací soud potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek
soudu prvého stupně, zatímco ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že žalobu
zamítl. Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) až e)
dovolání, jehož přípustnost pokládají za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, a důvodnost pak
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Žalobce f) se dovolal proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, své
dovolání označil za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť
skutečnost, že odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu k odvolání
žalované, jež nebylo dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné pro nedostatečnou
výši částky, o níž bylo napadenou částí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto,
představuje vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost svého dovolání pokládá dovolatel f) za danou tím, že nejde o žádný
z důvodů zmatečnosti vypočtených v § 229 o. s. ř., a pro nemožnost jiné právní
ochrany žalobce f) by bylo uplatnění limitace dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tomto případě nežádoucím formalistickým omezením. Dovolatelé pokládají za nesprávně posouzené jak okolnosti týkající se příčiny
škody, vzniku škody, tak i otázky vztahu mezi příčinou a vzniklou škodou. Zásadní právní význam přitom přikládají otázce „zda nemožnost unesení žalobci
důkazního břemene k možnému výsledku reparace škody z uplatnění nároků u škůdce
a dalších osob, a to jen pro tehdejší nesplnění povinnosti žalovanou postarat
se o tyto nároky, aniž by žalovaná tvrdila opak, může soud sám přičítat k tíži
žalobců.“ Dle dovolatelů soud nesprávně vyloučil z posouzení i škodu v
samostatné formě ušlého zisku, přičemž otázkou doposud v judikatuře Nejvyššího
soudu neřešenou je, zda lze předem vyloučit jejich nárok na ušlý zisk ve smyslu
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/2003, pokud nejsou v takovém
případě žalobci splnitelné předpoklady vyžadované v ustanovení § 442 odst. 1
obč. zák., a zde je možno jej stanovit vlastní úvahou soudu postupem dle § 136
o. s. ř. Dovolatelé dále obsáhle zpochybnili závěry odvolacího soudu týkající se
správnosti postupu žalované při výkonu povinností dle zákona č. 248/1992 Sb. Za
nesprávný úřední postup je přitom třeba považovat i kroky činěné při udělení
povolení investiční společnosti, což vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/2008, a soud se jím tak měl zabývat. Pokud by při vydávání povolení
dle § 8 zákona č. 248/1992 Sb. byly důsledně prověřeny personální, organizační
a materiální předpoklady fungování společnosti, nemohlo dojít k vydání
povolení, fond by vůbec nevznikl, a majetek by nebyl defraudován. Soud dále dle dovolatelů nesprávně uzavřel, že ustanovení § 37 odst. 2 písm. d)
zákona č. 248/1992 Sb. přímo neukládalo žalované jmenovat nuceného správce a že
uzavření fondu a vyplacení podílníků bylo dle § 35 tohoto zákona povinností
investiční společnosti. Připomněli, že povinností žalované bylo jmenovat
nuceného správce již při dočasném pozastavení činnosti investiční společnosti
nebo investičního fondu, a dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn.
2
As 37/2006 vyplývá i pro správní řízení, že měla-li žalovaná tuto povinnost k
jmenování již při mírnějším porušení zákona s mírnější sankcí, pak pomocí
argumentu „a minore ad maius“ měla o to více tuto povinnost při závažnějším
deliktu, i když to zákon výslovně neupravuje. Investiční společnost byla dle §
35 zákona č. 248/1992 Sb. povinna uzavřít fond a činit další opatření, měl však
za ni jednat již soudem určený likvidátor. Po odebrání povolení investiční
společnosti proto žalovaná nesplnila včas povinnost dle § 34 odst. 2 a 3 zákona
č. 248/1992 Sb. podat návrh na zrušení investiční společnosti a současně i
návrh na jmenování likvidátora soudem. Nesprávná je tedy úvaha, že jmenování
likvidátora soudem k návrhu žalované, podaného s odstupem jednoho roku po
právní moci zmíněného rozhodnutí, bylo v přiměřené lhůtě. Uváděný nesprávný
postup měl za následek, že správa majetku fondu byla vědomě ponechána více jak
2 roky naprosto bezprizorní. Nesprávnost postupu žalované je možno spatřovat i
v zanedbání povinností při dohledávání vyvedených prostředků a jejich navracení
do fondu, za něž žalovaná odpovídá. Nemůže obstát ani úvaha odvolacího soudu, dle níž masivní klamavá reklama
nebyla důvodem pro jakékoliv opatření žalované, nehledě na to, že byla výslovně
zakázána ustanovením § 23 zákona č. 248/1992 Sb. Nezhodnocením inzerce
jednotlivě i jako celku se soud vyhnul posuzování povinností žalované dle
ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., tj. nezabýval se otázkou
finančních zdrojů reklamy, a řádnost postupu žalované dovodil v rozporu s
komentářovou literaturou i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A
1/2001, z nějž je patrný význam obsahu inzerce pro výkon dozoru. Soud dále v
jím zjištěných případech nesprávného úředního postupu žalované nepřiléhavě
vyhodnotil, jaká adekvátní opatření měla žalovaná přijmout vzhledem k míře
závažnosti konkrétních jednotlivých porušení zákona a statutu fondu ze strany
investiční společnosti. Dle dovolatelů soud nesprávně předjímá, že žalovaná
měla reagovat až na signály přímo svědčící o případné defraudaci majetku fondu,
jejichž existence je však zpravidla vyloučena, a proto je žalovaná při výkonu
dozoru odkázána téměř vždy na nepřímé signály, jako je řádnost plnění
informačních a evidenčních povinností. Adekvátnost opatření je zde otázkou
volné úvahy správního orgánu pouze v limitech daných ustanoveními § 25 odst. 5
a § 36 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. stanovících skutečnosti, jež musí
investiční společnost na výzvu žalované prokazovat, přičemž nesplnění těchto
povinností má za následek sankci odnětí povolení. Porušení zmíněných povinností
investiční společností lze pokládat za dostatečný podnět k zahájení příslušného
řízení, ovšem odvolací soud v rozporu s rozhodnutím NS sp. zn. 25 Cdo 322/2004
předem uzavřel, že porušení nebylo natolik závažné, aby žalovaná přijala
zásadnější opatření. Odvolací soud se dále v rozporu s rozhodnutím NS sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 nezabýval ani nedůsledností žalované.
Pochybil, nevymezil-li
povinnosti žalované při řádném úředním postupu k porovnání se zjištěným stavem
jejich plnění, shledal-li porušení zákonných povinností investiční společnosti
jen jako nepodstatné a nehodnotil-li závažnost porušení povinností i s
přihlédnutím ke smyslu a účelu povinností stanovených zákonem. Nedostatkem
posouzení odvolacího soudu je i skutečnost, že posuzoval každé zanedbání
povinnosti žalované odděleně na místo toho, aby je zhodnotil komplexně a ve
všech souvislostech. Dovolatelé v tomto odkázali na rozhodnutí NS sp. zn. 25
Cdo 1455/2007, dle nějž je nesprávným úředním postupem i souhrn jednotlivých
drobných nedostatků. Uvedli rovněž, že časová chronologie nesprávného úředního
postupu ve vztahu ke vzniku škody ukazuje, že nesprávné úřední postupy žalované
v podstatné míře předcházejí vlastnímu investování podílníků do fondu. K otázce vzniku škody dovolatelé uvedli, že nemůže obstát úvaha odvolacího
soudu, dle níž je škoda co do vzniku spjata s nástupem A. K. do funkce
prokuristy dne 1. 7. 1995. Nesprávný úřední postup žalované však škodě
předcházel a trval i nadále po jejím vzniku. Celková škoda z defraudace vznikla
po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času – tj. s přílivem investic od podílníků
až do 9. 3. 1996. Soud dále pochybil, nezabýval-li se reparací škody
spočívající v zanedbání vymáhání zpět toho, co z majetku fondu neoprávněně ušlo
a co do něj mohlo být včasným uplatněním nároků získáno zpět. Zásadní právní
význam přikládají dovolatelé otázce, zda lze po žalobcích požadovat unesení
břemene tvrzení a důkazního břemene, jde-li o přesnou výši majetku, o níž se
škoda nesnížila, za situace, kdy žalovaná zanedbala povinnost postarat se o
nároky fondu, nesumarizovala je, natož aby se pokoušela tyto nároky uplatnit a
vymáhat ve prospěch fondu, tj. nepřímo ve prospěch podílníků, jak bylo rovněž
její povinností. Soud se nečinností žalované nezabýval a pak vyšel z neunesení
procesních břemen žalobci. Dovolatelé dále podotkli, že vložili-li své
prostředky do podílového fondu formou nákupu podílových listů a byly-li veškeré
prostředky z fondu nezákonně odčerpány, nemohou tvrdit, jak by s nimi nebýt
defraudace nakládali. Nekompletní posouzení otázky vzniku škody pak mělo za
následek, že je soud nemohl vzít plně v potaz ani při posuzování příčinné
souvislosti. Dovolatelé dále vytkli odvolacímu soudu, že při posuzování příčinné souvislosti
nesprávně vyloučil ze svých úvah otázku, zda žalovaná mohla škodě či jejímu
nárůstu zabránit, a své závěry v tomto směru založil na nesprávném, nedoloženém
a naprosto zpochybnitelném právním názoru o neúčinnosti jiných opatření než
odnětí povolení, z čehož dovodil neodvratitelnost škody žalovanou. Soud dále
zúžil škodu pouze na defraudaci bez ohledu na možnost reparace, tj. snížení
škody. I přistoupení k mírnější sankci mohlo přispět k zamezení vzniku škody. Pokud by žalovaná trvala na řádném plnění zákonných povinností investiční
společností, mohlo případné neodstranění nedostatků z její strany vést k odnětí
povolení.
Důsledná reakce žalované na klamavou reklamu by vedla k její nižší
účinnosti v oslovování podílníků, a některým by tak škoda vůbec nevznikla. Stejný dopad by měla i případná odezva v tisku na zahájené správní řízení s
investiční společností. Rovněž z letmé prověrky u investiční společnosti by
byly zřejmé ty nedostatky, pro něž žalovaná následně povolení odňala. Dovodil-li odvolací soud, že jedinou příčinou vzniku škody bylo pouze jednání
přímého škůdce A. K., použil logiku, kdy z předjímané neúčinnosti jiných
opatření žalované zpětně vymezuje příčinu škody výlučným způsobem a z této
formuluje bez opodstatnění ještě širší závěr, že škoda by vznikla i při řádné
činnosti žalované. Odpovědnost žalované by přitom bylo možno vyloučit jen
tehdy, pokud by žalovaná bezpečně prokázala, resp. v řízení bylo jinak
doloženo, že ani při jejím řádném úředním postupu žalované nemohlo být škodě a
jejímu nárůstu zabráněno. Soud zcela pominul, že na straně žalované šlo o
zvláštní, zákonem uloženou povinnost. Dovolatelé zdůraznili odlišnost případů
řešených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 a sp. zn. 25
Cdo 838/2005, a za aplikovatelné v dané věci označili závěry vyslovené v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2101/2002. Svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu pak završili návrhem, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu, případně i tomu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání žalobce f) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě
žalobce f) co do částky 4.878,- Kč s příslušenstvím vyhověno, je vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Toto ustanovení zapovídá dovolací
přezkum výroků rozhodnutí odvolacího soudu v případě, že částka, o níž bylo
předmětným výrokem rozhodnuto, nedosahuje bagatelního limitu 50.000,- Kč (mimo
věci obchodní, pro něž je dán bagatelní limit 100.000,- Kč). V této části je
tedy třeba dovolání pokládat bez dalšího za nepřípustné. Zpochybnili-li žalobci a) až e) dle svého návrhu dovoláním výrok II. rozsudku
odvolacího soudu, pak je možno podotknout, že v části, jíž byl tímto výrokem
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII., kterým byla žaloba
zamítnuta ve vztahu k žalobci f), je jejich dovolání nutné považovat za
subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci
případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska.
Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož
v tomto rozsahu napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto v
neprospěch těch dovolatelů, jež jej zpochybňují, je třeba jejich dovolání v
této části považovat v souladu s předestřenými úvahami za subjektivně
nepřípustné, jak bylo výše uvedeno. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobců a) až e) proti
zbylé části výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jelikož rozsudek
odvolacího soudu v tomto rozsahu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází
v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V daném případě však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat
nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru o absenci
příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a tvrzeným nesprávným úředním
postupem, a ke zpochybnění tohoto závěru se ve své podstatě upíná i většina
námitek dovolatelů. V tomto směru je třeba předeslat, že otázka příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť se v řízení zjišťuje,
zda tvrzená škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14/2002). Právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má
být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2503/2010). Zabývá-li se tedy dovolací soud otázkou
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž je mu
ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. zapovězeno přihlížet k námitkám skutkového
charakteru, může se otázkou příčinné souvislosti zabývat pouze v naznačené
obecnější rovině, tj. mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence
příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit (a to v návaznosti na skutková zjištění soudů nižších
stupňů, jimiž je v plném rozsahu vázán). Právní úvahy odvolacího soudu přitom v
tomto nikterak nevybočují ze závěrů obsažených v dosavadní judikatuře
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve své judikatuře při rozboru otázky příčinné souvislosti jako
právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu) vyložil, že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné
souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o
zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého
řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu,
zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a
následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14/2002, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010). Musí
jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody
nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25
Cdo 2101/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 2354, svazek 28/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit
obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti
vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná
souvislost najisto postavena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 76, svazek 8/2006, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010). Odvolací soud konstatoval, že bezprostřední příčinou vzniku škody byla trestná
činnost osoby, jež zpronevěřila peněžní prostředky podílníků, aniž by při tom
bylo v možnostech dozorujícího orgánu zavčas, tedy před vyvedením prostředků z
investiční společnosti a jí spravovaného podílového fondu, tomuto zabránit.
Dovolatelé uvedenému závěru oponují především spekulacemi, jaký krok dozor
vykonávajícího orgánu mohl tomuto zabránit, aniž by však bylo možno jakkoliv
doložit, že by tomu tak vskutku bylo, a to i z hlediska možného časového
prolínání nastalých událostí a opatření, která dle dovolatelů měla být učiněna,
a jejich dopadů na investiční společnost i podílníky. Jak vyplývá z výše
citovaných rozhodnutí, závěr o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním
a vzniklou škodou vyžaduje náležité prokázání toho, že by bez konkrétního
jednání ke škodě vskutku nedošlo. V projednávané věci, kdy škodu úmyslně, a
tedy promyšleně způsobila osoba, jež peněžní prostředky zpronevěřila, by tedy
muselo být prokázáno, že na straně žalované došlo k takovému porušení jejích
povinností, jež by účinně, dostatečně a nezvratně při jejich řádném plnění
zabránily zpronevěře. Konstrukce dovolatelů o hypotetických dopadech kroků
žalované, byť nepostrádají určitou logiku, toto nedokládají a zcela pomíjejí,
že od zpronevěru páchající osoby by bylo možno očekávat, že se svůj zločinný
záměr bude snažit dokonat, a i z její strany by tedy byly dozajista činěny
kroky k tomu, aby zabránila takovým dopadům opatření žalované, jež by jej
zmařily. Není-li možno dostatečně prokázat jednoznačnou, nepochybnou a
bezprostřední souvislost mezi tvrzenými pochybeními na straně žalované a škodou
na straně dovolatelů a veškeré úvahy v tomto směru jsou založeny pouze na
určité míře pravděpodobnosti možného průběhu událostí, je zjevné, že pro
absenci prokázané příčinné souvislosti nemůže být žaloba úspěšná, a to jak co
do požadované náhrady nominální hodnoty vkladů, tak i ušlého zisku (aniž by na
danou věc byly jakkoliv aplikovatelné závěry obsažené v dovolateli zmiňovaném
nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03 řešícím odlišnou problematiku). Je jednou ze zásad občanského soudního řízení, že břemeno důkazní a břemeno
tvrzení ohledně těch skutečností, z nichž procesní strana dovozuje svůj nárok,
tíží (mimo zákonem výslovně upravené výjimky) právě tuto stranu. Jakkoliv může
být unesení především důkazního břemene problematické, má-li soud dostát pokynu
obsaženému v § 153 odst. 1 o. s. ř., tedy rozhodovat na základě zjištěného
skutkového stavu, nezbývá než setrvat na požadavku, aby účastník dostatečně
důkazně doložil skutkovou opodstatněnost jím požadovaného nároku (a to v
souladu s § 101 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Nepodařilo-li se tedy dovolatelům
doložit existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenými pochybeními a vzniklou
škodou, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pro absenci tohoto předpokladu
vzniku odpovědnosti státu za škodu nemůže být projednávaná žaloba úspěšná. Je třeba rovněž uvést, že úvaha dovolatelů, dle níž škodě mohlo být zabráněno
již tím, že by investiční společnosti nebylo uděleno příslušné povolení, zcela
pomíjí výše zmiňovaný požadavek na to, aby namítané protiprávní jednání bylo
příčinou bezprostřední. Došlo-li však ke škodě vyvedením peněz z fondu, nikoliv
již jeho založením, pak jakákoliv pochybení v tomto směru by nebylo možno
pokládat za právně relevantní příčinu vzniku škody.
Dovolateli předestřené
značně široké pojetí příčinné souvislosti by směřovalo k tomu, aby kupříkladu v
případě dopravní nehody způsobené protiprávním jednáním jednoho z řidičů bylo k
náhradě škody možno povolávat stát, jenž pochybil při vydávání řidičského
průkazu tomuto řidiči. Přehlednost práv a povinností jedinců a především důraz
na jejich individuální odpovědnost, jež je nedílně spjata s možností vlastním
jednáním nabývat práv a povinností, si žádají, aby za osobu za škodu
odpovídající byla pokládána ta, jejíž účast na vzniku škody je přímá a zřejmá. Odkazují-li dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, pak přehlížejí, že v dané věci šlo o skutkově podstatně odlišný
spor. Nehledě na to, že ve zmíněném případě nebyla zpochybňována příčinná
souvislost mezi vzniklou škodou a pochybením státu, byla odpovědnost státu za
vydání rozhodnutí, jímž povolená činnost byla následně v podstatě zakázána
neudělením výjimky, dovozena pro případ nezměněného skutkového stavu. V
projednávané věci však právě skutkové okolnosti doznaly od vydání povolení
investiční společnosti takových změn, že muselo být přikročeno k odnětí
povolení. K výčtu pochybení, k nimž dle dovolatelů došlo po dobu fungování investiční
společnosti a podílového fondu, je nad rámec výše aprobovaného závěru o
nedostatečném doložení příčinné souvislosti (plně vylučujícím opodstatněnost
žalovaného nároku i přípustnost podaného dovolání) možno uvést, že úprava
výkonu dozoru dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a
investičních fondech, ve znění účinném do 1. 6. 1996, detailně neupravovala
způsob, jakým má dozor probíhat, a neformulovala kategoricky požadavek, aby za
určitých okolností byl orgán dozoru povinen přistoupit v určitém časovém
horizontu ke konkrétním opatřením, a ponechávala dozor vykonávajícímu orgánu
značně široké pole pro zvážení způsobu výkonu jeho oprávnění (srov. znění § 37
odst. 2 cit. zák. – upravujícího sankční možnosti dozor vykonávajícího orgánu -
hovořící o tom, že státní orgán při výkonu státního dozoru „může podle
závažnosti a povahy zjištěných nedostatků“). I když tedy počínání fondu mohlo
či mělo vyvolat ze strany státu reakci ve formě některého z opatření uvedených
v § 37 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., v tehdy účinném znění, bylo by jen velmi
obtížné hovořit o jednoznačném porušení určité povinnosti ze strany státu,
nebylo-li k němu bezodkladně přistoupeno. Zjevná nedostatečnost právní úpravy
pro ochranu práv investorů si následně vyžádala doplnění a změnu zákona č. 248/1992 Sb., to však nic nemění na tom, že rozhodli-li se žalobci za daného
právního stavu, s nímž se měli možnost předem seznámit, koupit podílové listy,
akceptovali tím i možná rizika spojená s touto investicí, aniž by je bylo možno
bez dalšího plně přenášet na stát. Pro úplnost je rovněž možno dodat, že právní závěry obsažené v dovolateli
zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 5 A
1/2001, neposkytují pražádné argumentační východisko pro hodnocení postupu
žalované v tomto případě jako nesprávného úředního postupu.
V rozhodnutí
obsažený výklad se zaobírá především počátkem běhu lhůty, v níž je správní
orgán oprávněn uložit pokutu, aniž by však z něj bylo možné dovozovat, že v
nyní projednávané věci mělo být k tomuto kroku přistoupeno. Pokládali-li dále
dovolatelé v dané věci za aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004, pak je možno podotknout, že
oproti nyní projednávanému sporu v obou těchto věcech poskytovala právní úprava
danému orgánu veřejné správy zřejmější a kategoričtější pokyny ohledně toho,
jak má postupovat, důsledněji je provazovala s určitými okolnostmi a výslovně
předpokládala participaci daného orgánu v konkrétní situaci. Není přitom na
místě, aby v případě, že zde takováto bližší úprava postupu orgánů veřejné moci
absentuje, byla dovozována zpětně v řízení o náhradu škody orgány veřejné moci
údajně způsobené, čehož se v podstatě dovolatelé dožadují. Soudy by tímto svým
způsobem dodatečně formulovaly pravidla pro postup daného orgánu, což by bylo
možno pokládat za značně přesahující rámec úkolů ústavně svěřených moci soudní
a narušující právní jistotu jak orgánů veřejné správy, tak i osob, vůči nimž je
tato správa vykonávána. Jak již bylo zmíněno výše, bylo na žalobcích, aby
zvážili, zda za dané právní úpravy, jen povšechně řešící rozsah a způsob
provádění státního dozoru, jsou pro ně rizika spjatá s danou investiční
nabídkou přijatelná. Argumentace dovolatelů poukazující na nedostatky, k nimž mělo dojít po odnětí
povolení ke vzniku investiční společnosti a vydávání podílových listů, je pak
založena na obecném tvrzení, že v této době, kdy již byly peněžní prostředky ze
společnosti vyvedeny, měla investiční společnost pohledávky, jejichž včasným
vymožením bylo možno získat prostředky, z nichž následně mohly být uspokojeny
nároky podílníků. Absence jakéhokoliv doložení, že tomu tak vskutku bylo, tedy
že takovéto pohledávky vůbec existovaly, pak jednoznačně posouvá takto
vymezovaný nárok do roviny čistě hypotetické, a není proto sebemenšího
prostoru, aby bylo z tohoto důvodu možno žalobcům přiznat náhradu škody. Poukazují-li dovolatelé v této souvislosti opět na obtížnost unesení důkazního
břemene o rozhodných skutečnostech, pak je možno připomenout, že není-li zde
zákonné opory pro modifikaci procesních povinností stran řízení (obrácení
důkazního břemene), je třeba setrvat na tom, aby žalobci dostáli své povinnosti
důkazně doložit skutečnosti rozhodné pro úspěch jejich žaloby. V tomto ohledu
pak je možno dodat, že zpochybňují-li dovolatelé správnost závěru odvolacího
soudu, dle nějž nebyla žalovaná za dané situace oprávněna jmenovat nuceného
správce, prostřednictvím odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 37/2006, z nějž dovozují, že „měla-li žalovaná tuto povinnost ke
jmenování již při mírnějším porušení zákona, měla o to více tuto povinnost při
závažnějším deliktu,“ zjevně dezinterpretují závěry v tomto rozhodnutí
obsažené.
Nejvyšší správní soud se v daném rozhodnutí takto k sankčním
možnostem orgánu vykonávajícího veřejnou moc nevyslovoval, zabýval se otázkou
náležitostí jeho rozhodnutí. Dovolateli předestřené pojímání sankčních
oprávnění orgánů veřejné moci přesahující výslovnou dikci zákona by mohlo být
naopak pokládáno za odporující základním principům právního státu a bez zákonné
opory zasahující do chodu právnické osoby. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam a dovodit přípustnost podaných dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. jako
nepřípustná odmítl. Napadli-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku III., jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je
výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku,
jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4 civ., sešit
1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není
dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních
rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však
rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Je tak zřejmé, že dovolání nelze v
této části považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.