23 Cdo 2408/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně Dřevařská a lesnická společnost, s.r.o., se sídlem v Praze 3,
Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 62740407, zastoupené
JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze-Novém Městě,
Jungmannova 24, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451,
zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova
12, o zaplacení částky 133 202 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 27/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 6 Cmo
332/2009-659, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalovaného.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně
tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 6 Cmo 315/2008-450. Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody, kterou jí měl žalovaný
způsobit svým postupem při výběrových řízeních na uzavření rámcových smluv na
dodání komplexních lesnických činností, jichž se žalobkyně účastnila a nebyla
žalovaným vybrána, neboť žalovaný měl postupovat v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný vyhlásil výběrové
řízení, do nějž se žalobkyně přihlásila s devíti nabídkami a byla v něm
neúspěšná, když byla vyřazena pro nepřiměřeně nízkou nabídnutou cenu. Z
výsledku řízení ve věci sp. zn. 33 Cm 60/2007 soud zjistil, že se v něm jiný
žalobce jako vítěz téhož výběrového řízení domáhal náhrady škody z důvodu, že
podle sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) jsou
smlouvy pro porušení zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, neplatné. Ve
zmíněném řízení odvolací soud shledal, že uzavřené smlouvy jsou neplatné pro
rozpor se zákonem. Vycházel přitom z rozhodnutí ÚOHS, tedy z toho, že žalovaný
– zadavatel – nesplnil povinnost dle § 10 citovaného zákona a dopustil se
nedovoleného jednání dle § 90 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb. Odvolací soud se ve
zmíněném řízení zabýval tím, zda mohlo dojít ke vzniku škody v důsledku
porušení právní povinnosti žalovaného podle zákona č. 40/2004 Sb., a poukázal
na to, že ÚOHS ve svých rozhodnutích a stanoviscích z 7. 2. 2005, 21. 7. 2005 a
2. 8. 2005 opakovaně konstatoval, že žalovaný není veřejným zadavatelem podle §
2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona č. 40/2004 Sb. Žalovaný na základě toho
vyhlásil výběrová řízení, aniž podle zákona o veřejných zakázkách postupoval. Po uzavření smluv došlo na straně ÚOHS k diametrálnímu obratu v rozhodování a k
závěru, že na žalovaného je nutno pohlížet jako na veřejného zadavatele ve
smyslu citovaného zákona. Žalovaný nemohl změnu stanoviska ÚOHS předpokládat a
okolnosti, pro něž žalovaný uzavřel smlouvy v rozporu se zákonem, byly z valné
většiny mimo vliv žalovaného. Odvolací soud proto uzavřel, že se žalovaný své
případné odpovědnosti za škodu zprostil, neboť ji nezavinil. Z uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud soudy nedovodily
odpovědnost žalovaného za škodu v případě, kdy z téhož výběrového řízení k
uzavření smluv, jež byly posléze shledány absolutně neplatnými, nelze ji tím
spíše nalézt v případě, kdy výběrové řízení skončilo pro uchazeče neúspěchem. Vyloučena je i odpovědnost žalovaného za porušení podmínek výběrového řízení
pro vyřazení většiny nabídek žalobkyně pro údajné nepřiměřeně nízké nabídkové
ceny a odpovědnost pramenící z neplatnosti právního úkonu při možnosti, že by
smlouvy uzavřené z výběrového řízení byly shledány neplatnými s odkazem na §
268 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně by dosáhla jen
uzavření absolutně neplatných smluv. Z event. porušení povinností podle zákona
č.
40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, je přitom žalovaný liberován, vyloučena
je i jeho odpovědnost za porušení ustanovení upravujících obchodní veřejnou
soutěž (§ 281 obch. zák.) pro případ, že by žalovaný nebyl povinen postupovat
podle zákona o veřejných zakázkách (porušení povinností žalovaného nelze
konstruovat ani „hypoteticky“). K tvrzením žalobkyně o nekalosoutěžním jednání
žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že v hospodářské soutěži se v rámci
výběrového řízení utkali jednotliví uchazeči – přihlašovatelé a nikoli žalovaný
se žalobkyní event. žalovaný s jinými, ať již úspěšnými či neúspěšnými
uchazeči, a není tedy naplněna jedna z nutných podmínek tzv. generální klausule
(§ 44 obch. zák.). Ohledně rozporu jednání žalovaného s § 11 zákona č. 143/2001
Sb. má soud z vlastní činnosti za zjištěné, že žalovaný má dominantní
postavení, žalobkyně však nikdy nebyla účastna žádného řízení týkajícího se
zneužití dominantního postavení žalovaného a navíc dle potvrzení ÚOHS ze dne
19. 7. 2007, které žalovaný předložil k důkazu, žádné takové řízení proti
žalovanému zahájeno nebylo. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 332/2009-659, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, které učinil v řízení soud
prvního stupně, a dospěl i ke shodnému právnímu závěru, že předpoklady
odpovědnosti za škodu nejsou dány. V projednávané věci není dána příčinná
souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti. V případě, že by
žalovaný vybral nabídky žalobkyně jako vítězné a uzavřel s ní předmětné
smlouvy, dosáhla by žalobkyně pouze uzavření neplatných smluv, jejichž obsah by
nemohl být realizován, jak tomu bylo ve sporu, na který odkazoval soud prvního
stupně. Pokud by žalovaný postupoval v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb.,
neznamená to, že by pak žalobkyně zvítězila i v takovém výběrovém řízení a
žalovaný by s ní předmětné smlouvy uzavřel. Proto ani v takovém případě
neshledal odvolací soud příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením
povinnosti. Stejně tak podle odvolacího soudu nutno hodnotit i žalobkyní
tvrzené skutečnosti, že se žalovaný dopustil nekalosoutěžního jednání, zneužil
dominantní postavení, porušil § 281 obch. zák., porušil ustanovení zákona o
veřejných zakázkách, porušil podmínky výběrového řízení apod. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, odkazujíc
co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud řešil otázku vymezení
hmotněprávního předpisu rozhodného pro posouzení odpovědnosti za škodu
způsobenou protiprávními úkony vůči účastníkům výběrového řízení v rozporu s
hmotným právem, jelikož zcela ignoroval relevantní ustanovení obchodního
zákoníku a zákona o veřejných zakázkách. Otázka, který právní předpis
použitelný pro posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou jednáním rozporným se
zákonem o veřejných zakázkách, resp. se zákonem o ochraně hospodářské soutěže,
je významná nejen pro posouzení nároku žalobkyně, ale i pro posouzení nároků na
náhradu takto způsobené škody obecně. Žalobkyně uplatnila v řízení nárok na
náhradu škody způsobené tím, že žalovaný vůči ní v rámci výběrového řízení
činil úkony v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, ačkoli byl v postavení
zadavatele veřejných zakázek podle zákona č. 40/2004 Sb. Žalovaný postupoval v
rozporu s § 61 a § 88 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Podle § 89
zákona o veřejných zakázkách odpovídá zadavatel veřejných zakázek (kterým
žalovaný v rozhodné době byl) za škodu způsobenou porušením zákona o veřejných
zakázkách podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Ve smyslu § 757
obch. zák. se podle § 373 obch. zák. řídí i odpovědnost za škodu způsobenou
porušením povinností obchodním zákoníkem. Pokud tedy na žalobkyní vymezený
skutek aplikovaly soudy ustanovení občanského zákoníku, ačkoli zde existoval
zvláštní předpis, který ve vztahu k odpovědnosti za škodu výslovně odkazoval na
obchodní zákoník, postupovaly zjevně v rozporu se zákonem. Posouzení otázky vymezení relevantního předpisu aplikovatelného na náhradu
škody způsobené porušením zákona o veřejných zakázkách má podle dovolatelky
následně vliv na posouzení otázky zavinění. Zavinění je jedním ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku (§ 420 odst. 3 obč. zák.), podle kterého se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil. Odpovědnost podle obchodního zákoníku je objektivní, a škůdce tak
odpovídá za škodu způsobenou porušením zákona o veřejných zakázkách bez ohledu
na to, zda škodu zavinil. Soudy tak celou věc nesprávně právně posoudily, pokud
dospěly k závěru, že předpokladem vzniku odpovědnosti je zavinění škůdce. Dovolatelka dále namítá, že i v případě, že by odpovědnost měla být posuzována
v režimu občanského zákoníku, je nutné přihlédnout k principu „neznalost
neomlouvá“. Škůdce se proto nemůže zbavit odpovědnosti za škodu na základě
tvrzení, že zákon, v rozporu s nímž jednal, neznal. Na tom nemůže dle
dovolatelky nic změnit ani rozporné posuzování postavení žalovaného jako
zadavatele veřejných zakázek ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Žalovaný si měl své postavení veřejného zadavatele na základě zákona o
veřejných zakázkách posoudit sám, bez ohledu na nikoli pravomocné rozhodnutí,
ale pouze na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. K postavení
žalovaného jako zadavatele veřejných zakázek ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb. odkazuje dovolatelka i na judikaturu Evropského soudního dvora v této oblasti.
Dovolatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů hodnotily v rozporu s
dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu otázku, co může být považováno za
skutečnosti známé soudu z jeho činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř. Soud prvního
stupně i soud odvolací založily svá rozhodnutí na skutečnostech, které
neprokazovaly, a které označily za skutečnosti jim známé z jeho činnosti. Konkrétně se jednalo o závěry, ke kterým dospěl soud v jiném sporu, a to ve
sporu vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 33 Cm 60/2007, ve kterém byl
posuzován nárok na náhradu škody uplatněný vůči žalovanému společností Desná,
a. s. (tedy osobou odlišnou od žalobkyně). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2824/2004, dle dovolatelky vyplývá, že za skutečnost známou soudu z jeho
činnosti nelze považovat postup a rozhodnutí soudu v jiné věci. Vylíčený postup
odvolacího soudu proto nelze považovat za souladný se zásadami důkazního řízení
zakotvenými v o. s. ř. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily i při posuzování příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Dovolatelka namítá, že
pokud by žalovaný neporušil v rámci výběrového řízení zákon o veřejných
zakázkách a nečinil by úkony v rozporu s tímto zákonem, byly by smlouvy, které
by v takovém případě se žalobkyní nutně uzavřel, platné a žalobkyně by na
základě těchto platných smluv dosáhla zisku, který jako škodu ve formě ušlého
zisku uplatnila žalobkyně v tomto řízení. Navíc i v případě, že by nebylo možné
dospět k závěru, že žalovaný je odpovědný v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách, by byla dána jeho odpovědnost podle § 268 obch. zák., podle něhož
odpovídá ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, za škodu osobě, jíž byl
neplatný právní úkon určen. Jednání žalovaného v rozporu se zákonem o veřejných
zakázkách bylo tedy v příčinné souvislosti s neuzavřením platných smluv se
žalobkyní a tedy příčinou vzniku škody ve formě ušlého zisku, který by
žalobkyně jinak získala. Dovolatelka konečně namítá, že soudy nesprávně posoudily i otázku namítaného
nekalosoutěžního jednání žalovaného. Vzhledem k prolínajícímu se předmětu
podnikání žalobkyně a žalovaného je přitom z hlediska aplikace § 44 obch. zák. nerozhodné, že ve výběrovém řízení měli žalobkyně a žalovaný postavení na
různých úrovních trhu, neboť jednání žalovaného bylo evidentně způsobilé
negativně ovlivnit jak hospodářskou soutěž na nabídkové straně trhu, tak
postavení v této soutěži. Závěrem dovolání dovolatelka zpochybňuje i rozhodnutí odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že závěry odvolacího soudu považuje za
správné a dovolání za nepřípustné. Žalobkyně v řízení nespecifikovala, jaké
konkrétní domnělé protiprávní jednání mělo vést k nevybrání jím tvrzených
nejvhodnějších nabídek ve výběrovém řízení, neuzavření smluv o provádění
lesnických činností, a v důsledku toho ke vzniku škody.
Žalovaný je toho
názoru, že žalobkyni vůbec nevznikl nárok na uzavření smluv o provádění
lesnických prací (ať již platných či neplatných). Z toho důvodu ani žalobkyni
nevznikla žalobou uplatněná škoda ve formě ušlého zisku. Ve věci nároku
žalobkyně na náhradu škody není dána příčinná souvislost. I v případě, že by
bylo prokázáno, že se žalovaný dopustil žalobkyní tvrzeného protiprávního
jednání, neplyne z takového jednání závěr, že žalobkyní podané nabídky byly
nejvhodnější a jako takové měly být v rámci výběrového řízení vybrány. Žalobkyně mylně vychází z předpokladu, že její nabídky ve výběrovém řízení byly
pro žalovaného nejvhodnější a jako takové musely být jako nejvhodnější
žalovaným vybrány a musely vést k uzavření smluv o provádění lesnických
činností, když je lhostejno, že tyto smlouvy by byly od počátku neplatné, neboť
i v tomto případě by žalovaný nesl odpovědnost ve smyslu § 268 obch. zák. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že mezi žalobkyní tvrzeným
porušením právní povinnosti žalované vyhlásit veřejnou soutěž podle zákona č.
40/2004 Sb., a tvrzenou vzniklou škodou ve formě ušlého zisku žalobkyně není
dána příčinná souvislost. Z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání založit
ostatní dovolatelkou namítané právní otázky, které pro závěr odvolacího soudu o
tom, že žalovaný neodpovídá žalobkyni za tvrzenou škodu, nebyly určující.
Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést
k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria
uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23).
Takto je nutno nahlížet na soubor dovolacích námitek zpochybňujících aplikaci
občanského zákoníku odvolacím soudem. Příčinná souvislost je jedním ze
základních předpokladů odpovědnosti za škodu i v případě, je-li aplikován jiný
právní předpis než zákoník občanský, jak v případě obchodního zákoníku namítá
dovolatelka. Pro právní posouzení věci odvolacím soudem tak nebyly určující ani
další otázky, k nimž dovolatelka směřuje své námitky (otázka zavinění porušení
právní povinnosti, charakter tvrzeného jednání žalovaného jako jednání
nekalosoutěžního podle obchodního zákoníku, tvrzené zneužití dominantního
postavení na trhu žalovaným).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nemůže založit
ani dovolatelkou uplatněná polemika s právním posouzením příčinné souvislosti
mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou.
O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní
škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru
příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou
vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek
nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a
protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka
určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti
zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti
nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž
musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti
jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního
protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové
protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o
příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém
následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li
více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné
souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl
ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně
vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že
již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se
vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp.
zn. I. ÚS 3109/08).
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných
následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto
postavena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 21
Cdo 1478/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
76, ročník 2006).
Polemizuje-li za této situace dovolatelka se závěry odvolacího soudu a
dovozuje-li, že pokud by žalovaný neporušil v rámci výběrového řízení zákon o
veřejných zakázkách, pak by smlouvy s žalobkyní nutně uzavřel, je tento její
závěr zcela subjektivní a spekulativní. Příčinou vzniku škody může být jen ta
okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Nelze
ničeho vytknout odvolacímu soudu, pokud uzavřel (ze skutkových zjištění, jimiž
je dovolací soud vázán), že nelze dovodit, že i v případě postupu žalovaného
souladným se zákonem č. 40/2004 Sb., by žalovaný se žalobkyní rámcové smlouvy
na dodávku komplexních lesnických činností uzavřel.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka
dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout k principu „neznalost zákona
neomlouvá“. Škůdce se proto nemůže zbavit odpovědnosti za škodu na základě
tvrzení, že zákon, v rozporu s nímž jednal, neznal. Na tom nemůže dle
dovolatelky nic změnit ani rozporné posuzování postavení žalovaného jako
zadavatele veřejných zakázek ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V
této souvislosti dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2473/2009, kde dovodil, že za situace, kdy orgán
dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému Lesy ČR, s.p., sdělil, že
nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat
podle zákona č. 40/2004 Sb., a žalovaný proto podle citovaného zákona
nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru,
že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se
zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení § 268
obch. zák. odpovídá za škodu. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov.
shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží s výjimkou situace, kdy je námitka procesní vady
odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž
uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně
posoudil, které skutečnosti zjištěné v jiném řízení mohou být považovány za
známé soudu z jeho činnosti ve smyslu § 121 o. s. ř., nezahrnuje žádnou otázku
zásadního právního významu. Nejedná se o „kvalifikovanou“ (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na
rozhodnutí ve věci samé, tudíž přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací soud nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu ani z
hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť ani
skutečnost, že rozhodnutí eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu