28 Cdo 1885/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce PhDr. M. Č., zastoupeného advokátem,
za účasti 1) P. f. ČR, 2) S. spol. s r. o., 3) M. H. B., 4) Č. d., a. s., 5) S.
s. J., s. p., 6) O. s. b. d. H. B., zastoupeného advokátem, a 7) Ú. pro z. s.
ve v. m., o žalobě proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení, vedené u
Okresního soudu ve Havlíčkově Brodě, pod sp. zn.
11 C 4/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. května 2007, č. j. 30 Co 13/2006-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2007, č. j. 30 Co
13/2006-254 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. a co do výroku I. odvolací řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Žalobce se žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)
domáhal, aby soud nahradil negativní výroky v odstavci 1) a 2) rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu H. B. ze dne 8. 11. 2004, č. j. PÚ
9683/01–Tu–B tak, že bude určen vlastníkem nemovitostí vypsaných ve správním
rozhodnutí ve výroku 1),
a to vyjma nemovitosti zapsané ve složce pozemkové knihy č. 1244, parc. č. st.
836 s domem č. p. 178, dle KN zast. pl. na LV 694, kat. území H. B., které se
žaloba netýká. Dále požadoval určit, že je vlastníkem ideálního podílu 4/5
nemovitostí ve vztahu k celku tak, jak jsou vypsány ve správním rozhodnutí ve
výroku v odstavci 2) (tedy nemovitosti zapsané ve složce 412 pozemkové knihy k.
ú. H. B.). Ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku v odstavci 1) bylo
odvolací řízení proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno,
neboť žalobce vzal v tomto rozsahu své odvolání zpět. Ve vztahu k nemovitostem
uvedeným v druhém odstavci výroku bylo prokázáno, že původní vlastnicí
ideálních 4/5 těchto nemovitostí byla A. S., která byla prohlášena za mrtvou
dnem 20. 4. 1945, přičemž nezanechala závěť. Jejím jediným žijícím potomkem
byla žalobcova matka JUDr. G. S.-Č., která zemřela. Pozůstalostním spisem
Státního notářství II v Praze 1, sp. zn. 1 D 141/55 bylo prokázáno, že ideální
4/5 předmětných nemovitostí přešly na stát jako odúmrť, jež není restitučním
titulem podle § 6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Žalobcova matka
JUDr. S.-Č. se totiž podle prohlášení ze dne 2. 10. 1952 nepřihlásila k
pozůstalosti po A. S. a návrh na restituci jejího majetku byl vzat zpět. Tyto
úkony považuje žalobce za totožné s restitučním titulem podle § 6 odst. 1 písm.
l) zákona č. 229/1991 Sb., tedy za odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné
v tísni. Touto výkladovou spekulací se však podle názoru odvolacího soudu není
třeba zabývat ohledem na skutečnosti, které jsou mu z úřední činnosti známé
ohledně JUDr. S.-Č. Ta totiž byla od roku 1932 členkou komunistické strany, po
návratu z koncentračního tábora od roku 1945 vykonávala státní a stranické
funkce a od roku 1949 do roku 1957 byla náměstkyní ministra zahraničních věcí.
Uvedené úkony ohledně pozůstalosti po své matce učinila právě v době výkonu
této funkce. Jako předválečné člence komunistické strany byly jí nepochybně
vlastní úkony směřující k tomu, aby nezískala s ohledem na svůj světový názor
soukromé vlastnictví, jehož potlačování jako jednoho z programových cílů strany
jí bylo vlastní. Její vztah k majetku po matce rozhodně nevyplýval z tísně,
která by byla vyvolána tlakem zvnějšku, ale z jejího politického přesvědčení a
postoje. Krajskému soudu jsou dobře známy postoje žalobcovy matky v období
okolo roku 1968 i po něm, avšak to nemá a nemůže mít žádný dopad na posouzení
uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že odvolací soud nesprávně
posoudil celou věc z hlediska právního a též zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vzal za prokázané
skutečnosti, aniž by provedl důkazy, ke kterým by se mohly strany sporu
vyjádřit, a na těchto skutečnostech postavil své rozhodnutí. Jedná se zejména o
posouzení morálně-politického profilu žalobcovy matky. Odkaz na § 121 o. s. ř.
je v této souvislosti zcela nedostatečný. I když soud svoje spekulace vydává za
skutečnosti známé z jeho úřední činnosti, sotva mohla činnost příslušného
senátu zasahovat do období let 1932 – 1986. Žalobci pak není ani známo, jak lze
takto hodnotit jednání jednotlivce bez znalostí důvodů, pohnutek a souvislostí
jeho jednání. Soud odvolací pochybil, když se při svém rozhodnutí nezabýval
tvrzením žalobce, že jak dědictví, tak i zpět vzetí žádosti o restituci bylo
matkou žalobce činěno pod politickým nátlakem v době nesvobody. Rovněž potomci
členů KSČ mají ústavou zaručená stejná práva jako další občané České republiky.
Soudy též pochybily, když neprovedly žalobcem navržený důkaz dědickým spisem o
projednání dědictví po zemřelé A. S. č. D 135/57, pořízený Státním notářstvím v
H. B., jímž mělo být prokázáno žalobcovo tvrzení, že je osobou oprávněnou podle
§ 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1), 2), 3), 4), 5) a 7) s tím, že se plně
ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud tento
rozsudek potvrdil. Žalovaný 7) k tomu doplnil, že odvolací soud při posuzování
politického přesvědčení žalobcovy matky postupoval v souladu s § 121 o. s. ř.
Žalobce ani v řízení před správním orgánem nespolupracoval, nepřekládal důkazní
materiály. Přitom bylo prokázáno, že žalobci nesvědčí žádný z restitučních
titulů § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Namítal-li pak žalobce, že dědictví
bylo jeho matkou odmítnuto v tísni, a tudíž že mu svědčí restituční titul podle
§ 6 odst. 1 písm. l) citovaného zákona, nepředložil k prokázání takové
skutečnosti jediný důkaz. Již z odůvodnění dřívějšího rozhodnutí pozemkového
úřadu ze dne 11. 8. 1997 je zřejmé, že tento orgán se možným nátlakem na JUDr.
S. – Č. zabýval a Krajský soud v Hradci Králové tyto jeho závěry jen podrobně
rozvedl. Žalobce měl dostatek času na to, aby politický nátlak činěný na svou
matku prokázal již v řízení před správním orgánem, jehož rozhodnutí jím pak
bylo napadeno.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 o. s. ř.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.],
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod vyjádřený v § 241a odst. 2 písm. b), tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak tento dovolací
důvod na žádném místě dovolání obsahově nevymezuje.
Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
– tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci – jenž není často považován v judikatuře Nejvyššího soudu za
způsobilý dovolací důvod pro založení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Nicméně ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze
dne 11. září 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV.
ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12.
2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) i
soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo
4614/2007 či rozsudek ze dne 10. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008) nelze
již bez dalšího takovému závěru přisvědčit.
Výklad, dle něhož lze založit přípustnost pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] jen na základě důvodu
spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.] a nikoliv již pod zorným úhlem důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm a) o.
s. ř., vede dle výše citovaných rozhodnutí k nepřípustnému zúžení práva na
přístup k dovolacímu soudu a k porušení povinnosti dovolacího soudu poskytovat
ochranu základním právům a svobodám jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR). Tato praxe
dovolacího soudu by mohla v konečném důsledku směřovat k nenaplnění účelu
dovolacího řízení spočívajícího mimo jiné ve sjednocování judikatury obecných
soudů (viz výše citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 650/06). Uvedený
závěr byl koneckonců zohledněn i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu s tím,
že při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se
výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně
právního) předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp.
zn. 20 Cdo 1591/2004). Z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní
povahy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo
2456/2005). I nadále platí, že namítaná vada či vady musí být takového
charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve
věci. Navíc by soud dovolací musel dospět k závěru, že dovolatelem předestřená
otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v tomto smyslu zejména namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval
podle § 121 o. s. ř., když dovodil skutečnosti, které mu rozhodně z jeho úřední
činnosti nemohly být známy. Dovolacímu soudu se tedy otevírá možnost založit
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, a to pro posouzení otázky,
která nebyla dosud v judikatorní praxi Nejvyššího soudu řešena, spočívající v
aplikovatelnosti
a interpretaci procesně právního ustanovení § 121 o. s. ř. Konkrétně se pak
jedná o výklad právního pojmu „skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti“.
Posouzení uvedené otázky je též důležité pro souzený spor, neboť odvolací soud
na ní založil své úvahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Ustanovení § 121 o. s. ř. stanoví, že „není třeba dokazovat skutečnosti obecně
známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy
uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky“. Z uvedeného
ustanovení vyplývá, že předmětem, dokazování nejsou právní předpisy (zásada
iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně
známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu)
nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti.
Skutečnosti úředně známé pak jsou jinými slovy takové skutečnosti, ohledně
nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal,
L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha :
C. H. Beck, 2006, str. 578). Taková skutečnost pak musí být známá z téže úřední
činnosti všech rozhodujících soudců a i ohledně ní musí být účastníkům
umožněno, aby se v řízení o ní vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby
dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz
Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha :
Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či
učebnicové literatury – např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s
vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a.
s., 2007, str. 266.
Uvedené ustanovení umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud
zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve
věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě
na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by
základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením
důkazů zakotvené v § 122a násl. a v § 132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je
nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi
v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je
vyvracející;
i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je
též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na
nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí,
ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti
známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu,
jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě.
V souzeném sporu však odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami
nepostupoval. Lze mu především vytknout, že skutečnosti, jež označil za jemu
úředně známé, použil jako podklad pro rozhodnutí ve věci, aniž by účastníky s
takovými skutečnostmi seznámil, či je na ně jakkoliv upozornil. Dále neuvedl, z
které jeho úřední činnosti jsou mu takové skutečnosti známé a získali-li o nich
poznatky stejným způsobem všichni členové senátu. Odvolací soud tak neposkytl
účastníkům prostor pro to, aby se k takovým skutečnostem vyjádřili či dokonce
nabídli tvrzení a důkazy je zpochybňující či vyvracející. Významně tak porušil
pravidla civilního soudního řízení v míře, která má ústavně právní přesah
vzhledem k požadavkům Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod
vztahujícím se mimo jiné k zajištění práva na spravedlivý proces (čl. 36
Listiny), a to zejména co do předvídatelnosti soudního rozhodnutí a náležitosti
jeho odůvodnění.
Dovolací soud má sice za to, že se v daném případě ve vztahu ke skutečnostem
ohledně veřejné činnosti žalobcovy matky mohlo jednat spíše o skutečnosti
obecně známé – neboť soud neměl zřejmě možnost se ve své úřední činnosti s
takovými skutečnostmi nastalými v 30., 40. a 50. letech minulého století
seznámit – avšak na právě uvedeném závěru to nic nemění, neboť podmínky pro
uplatnění výše zmíněné výjimky ze zásad dokazování platí i pro skutečnosti
obecně známé (ovšem kromě okruhu subjektů, jimž musí být taková skutečnost
známa).
Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud vyjadřuje svoje pochybnosti nad úvahou
odvolacího soudu spočívající ve spojení skutečností jemu známých (o veřejné
angažovanosti žalobcovy matky v politicky velmi exponovaných funkcích) se
závěrem o tom, že žalobcova matka nebyla při výše zmíněných právních úkonech
učiněných ve 40. a 50. letech minulého století v tísni, tedy že na ni nebyl
činěn vnější nátlak. Přestože je možné z veřejné činnosti určité osoby usuzovat
na její postoje k jistým společenským tématům (např. k institutu soukromého
vlastnictví), neznamená to ještě, že v konkrétním případě nemohl být ze strany
politických orgánů či státních institucí vyvíjen nátlak směřující k tomu, aby
taková osoba učinila určitý právní úkon proti své vůli. Není pak zcela zřejmé,
jak soudu odvolacímu mohla být z jeho úřední činnosti známa skutečnost o
neexistenci tísně v jednání na straně žalobcovy matky při činění výše zmíněných
právních úkonů, aniž by byl vyvolán dojem, že se ze strany odvolacího soudu
jedná v tomto případě o spíše spekulativní závěr nežli o známou skutečnost.
Dovolací soud uzavírá, že vzhledem k odvolacím soudem popsaným postojům
žalobcovy matky v inkriminované době lze sice předpokládat, že zmíněné právní
úkony neučinila v tísni, avšak tuto skutečnost nelze bez dalšího dovozovat na
základě důvodu vyloženého odvolacím soudem, byť by mu byl znám z jeho úřední
činnosti či jako skutečnost obecně známá. Taková v řízení relevantní skutečnost
musí být zjevně v řízení zjištěna podle zásad dokazování, t.j. musí být
žalující stranou tvrzena (se zátěží břemene tvrzení) a jako tvrzená musí být
prokázána. V opačném případě se žalobce vystavuje riziku neunesení důkazního
břemene. Nabídl-li by k tvrzení o odmítnutí dědictví v tísni relevantní důkazy,
bylo by na soudech, aby jejich provedením a vyhodnocením dosáhly zjištění o
skutkovém stavu věci.
Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť při interpretaci a aplikaci § 121 o. s. ř.
nepostupoval v souladu se zásadami, jež v civilním soudním řízení platí, jak
vyloženo výše. Soud dovolací proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího za
nesprávné a dovolání za důvodné, pročež podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud je ve
smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1
o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. Při novém přezkumu
uváží odvolací soud – v poměrech neúplné apelace – správnost prvostupňových
skutkových zjištění a právních důvodů, na nichž je rozhodnutí založeno a proti
nimž odvolání svými důvody směřuje. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu