28 Cdo 4614/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně: MUDr. B. K., za účasti 1. L. K., s. r. o., a 2. P. f. Č. r., o
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn.
4 C 260/2003, o dovolání učastníka 1. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z
24. 4. 2007, č. j. 28 Co 178/2007-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 4. 2007, č. j. 28 Co 178/2007-89, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně dospěl v rozsudku ze dne
27. 9. 2006, č. j. 4 C 260/2003-64, k závěru, že žalobkyně uplatnila právo na
náhradní pozemek ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon
o půdě“) a že je oprávněnou osobou, neboť právnímu předchůdci žalobkyně byl
odňat určitý pozemek (dále jen „předmětný pozemek“) za splnění podmínek tísně i
nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě
(„Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou
právnickou osobu v důsledku […] k) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek …“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 24. 4. 2007, č. j. 28 Co
178/2007-89, potvrdil (až na výrok o nákladech řízení) rozsudek Okresního soudu
Praha – východ z 27. 9. 2006, č. j. 4 C 260/2003–64, který ve smyslu části páté
o. s. ř. nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu učiněné na základě § 9 odst. 4
zákona o půdě určením, že žalobkyně je vlastníkem určitého pozemku (dále jen
„předmětný pozemek“). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k
závěru, že žalobkyni jako právní nástupkyni původně oprávněné osoby svědčí
restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť podmínka tísně
byla naplněna hrozbou přeřazení na jiné pracovní místo a podmínka nápadně
nevýhodných podmínek tím, že kupní cena byla podstatně nižší než podle
znaleckého posudku odpovídalo právním předpisům. Znalec podle názoru odvolacího
soudu také správně posoudil cenu předmětného pozemku podle tzv. „stopcen“ ve
smyslu vládního nařízení č. 175/1939 Sb., byť citoval i vyhlášku č. 228/1951 Ú.
l. Dále však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobkyně neuplatnila právo na vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11
odst. 3 zákona o půdě („V případě, že podle zvláštních předpisů došlo […] k
omezení užívání pozemku […], je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat
vydání původního pozemku nebo převod jiného pozemku ve vlastnictví státu. Pokud
oprávněná osoba požádá o převod jiného pozemku, postupuje se podle § 11a.“),
neboť spis neobsahuje podání žalobkyně, kterým by se domáhala namísto vydání
původních pozemků poskytnutí náhrady. Naopak odvolací soud z obsahu všech
podání dovodil, že žalobkyně vždy preferovala vydání předmětného pozemku, a
žádala-li o náhradní pozemek, jak se podává z její výpovědi jako účastnice
řízení, pak pouze v rámci informativní schůzky s pracovnicí pozemkového úřadu.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník č. 1, a to z důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a/ (vada řízení) i b/ (nesprávné právní posouzení) o. s. ř.
Konkrétně namítal:
I. porušení § 213 odst. 2 o. s. ř. postupem, kdy odvolací soud, aniž by
výslech žalobkyně před soudem prvního stupně zopakoval, dospěl k závěru, že
žalobkyně právo na převod náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o
půdě neuplatnila (čímž by bylo vyloučeno její právo domáhat se náhradního
pozemku);
II. nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že žádost žalobkyně o
převod náhradního pozemku není relevantní, nebyla-li podána písemně, neboť, jak
uvedl dovolatel, zákon pro takovou žádost žádnou formu nepředepisuje; a
III. nesprávnost znaleckého určení ceny předmětného pozemku k r. 1960,
které spočívalo na nesprávném právním závěru o aplikovatelnosti vyhlášky č.
228/1951 Ú. l., ačkoli zmocnění k vydání této vyhlášky v rámci zákona č.
280/1949 Sb. pozbylo účinnosti před převodem vlastnického práva právního
předchůdce žalobkyně na stát.
Závěrem se dovolatel domáhal jednak vyjádření dovolacího soudu k otázce nákladů
řízení (pro případ vydání zrušujícího rozsudku) a dále k odkladu vykonatelnosti
napadeného rozsudku, § 243 o. s. ř.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
C. Přípustnost a důvodnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta a splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř.
I. Dovolací soud má za to, že první dovolací námitka zakládá přípustnost, jakož
i důvodnost dovolání. Přestože vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., nemohly podle dřívější judikatury NS založit přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. usnesení NS z 31. 10. 2005, sp.
zn. 29 Odo 751/2003), nelze nově přehlížet nálezy ÚS z 11. 9. 2007, sp. zn. I.
ÚS 2030/07, a z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sb. n. a u., sv. 37, č.
100, zdůrazňující povinnost dovolacího soudu respektovat čl. 4 Ústavy a vyložit
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. tak, aby byla poskytnuta náležitá
ochrana základním právům. Řečeno jinak, vady řízení jako dovolací důvod podle §
241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze uplatnit i v případě přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v dané věci. Konkrétně
dovolací soud uvádí, že vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
představuje postup odvolacího soudu, kterým se odchýlil od skutkových zjištění
soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně „uplatnila nárok na vydání
[náhradního] pozemku“ (strana 4 dole rozsudku Okresního soudu Praha – východ z
27. 9. 2006, č. j. 4 C 260/2003-64), a naopak dospěl závěru, že žalobkyně
neuplatnila nárok na vydání náhradního pozemku, a to aniž zopakoval důkazy, o
které své skutkové zjištění opřel (srov. § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s.
ř.), případně provedl důkazy další (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Za této situace a
s přihlédnutím k protokolu o výpovědi žalobkyně jako účastnice řízení (č. l.
39), který je přinejmenším sporný („Ano, pozemek leží uprostřed oblasti
zasažené dobývací činností, požádala jsem o náhradní pozemek vzhledem k tomu, o
vydání náhradního pozemku, jednala jsem potom s doktorkou Ch. z pozemkového
úřadu“ – zvýrazněno dodatečně), dospěl dovolací soud k závěru, že odlišné
skutkové zjištění odvolacího soudu představuje zásah do práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené porušení v rovině základních
práv a svobod pak má za důsledek, že napadené rozhodnutí má zásadní právní
význam (§ 237 odst. 3 o. s .ř) a dovolání je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.). Důvodnost dovolání je dána již konstatovaným porušením § 213 odst. 2
a 4 o. s. ř.
II. Dovolací soud se naproti tomu neztotožnil s dovolací námitkou o tom, že
odvolací soud zaujal právní názor o povinné písemné formě žádosti o vydání
náhradního pozemku, neboť jakkoli odvolací soud vyloučil, že by žalobkyně
požádala o vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o půdě,
učinil tak nikoli pro nedostatek písemné formy, nýbrž proto, že hodnotil
výpověď žalobkyně v části týkající se uplatnění práva na náhradní pozemek
(srov. shora) jako „pouze o informativní schůzku s pracovnicí pozemkového
úřadu“ (č. l. 93), tedy pro nedostatečnou kvalitu žádosti (sdělení) žalobkyně.
III. Konečně se dovolací soud zabýval třetí dovolací námitkou brojící proti
právnímu závěru, na kterém byl založen znalecký posudek, totiž že znalec cenu
předmětného pozemku k 9. 3. 1960 (datum prodeje předmětného pozemku) vyčíslil i
s ohledem na vyhlášku č. 228/1951 Ú. l., ačkoli zákon č. 280/1949 Sb.
zmocňující k vydání uvedené vyhlášky, byl zrušen již k 1. 1. 1959. Dovolací
soud se s uvedenou dovolací námitkou neztotožnil, neboť přestože bylo zmocnění
v § 26 zákona č. 280/1949 Sb. zrušeno již k 1. 1. 1959 prostřednictvím § 32
odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., nelze přehlížet ani druhý odstavec posledně
citovaného ustanovení: „Do vydání prováděcích předpisů podle § 31 lze
postupovat podle dosavadních prováděcích předpisů, pokud neodporují tomuto
zákonu.“ Předmětná vyhláška č. 228/1951 Ú. l. (dosavadní prováděcí předpis)
zákonu č. 87/1958 Sb. neodporovala, a proto se i nadále postupovalo v souladu s
ní, a to až do vydání vyhlášky č. 18/1963 Sb. (prováděcího předpisu ve smyslu §
31 zákona č. 87/1958 Sb). Nelze tedy než dospět k závěru, že vyhláška č
228/1951 Ú. l. byla použitelná pro celý rok 1960.
Z důvodu shora uvedeného nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu
zrušit (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za
středníkem a 226 o.s.ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na
náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu