28 Cdo 727/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Č. p. T. J., zastoupené advokátem,
proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu v Opavě, pod sp. zn. 7 C 233/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 11 Co
447/2007-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického
práva k pozemkům – blíže identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně – z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na takovém
určení. Řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadou, na níž odkazuje § 212
odst. 5 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). I podstata odvolacího řízení
spočívala v posouzení otázky, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Předchozí rozhodnutí obecných
soudů v této věci (rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. října 200, č. j.
11 C 219/98-36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č.
j. 11 Co 102/2001-52) byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8. srpna
2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že v žádném ze
svých nálezů či stanovisek nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č.
298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací
a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 339/1991 Sb. (dále jen „zákon
č. 298/1990 Sb.“) byl speciálním zákonem, jehož existence vylučuje pro
právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se vlastnického práva použitím
předpisů obecných. Tento názor však byl překonán, když Ústavní soud vydal
stanovisko č. 22/05, v němž dovodil, že zákon č. 298/1990 Sb. je svoji povahou
součástí restitučního zákonodárství. Je-li předmětný zákon restitučním
předpisem, pak má i obdobné znaky, které jsou vlastní ostatním restitučním
předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy.
Nezáleží tedy na vůli žalobkyně, aby její věc byla posuzována z hlediska
obecných právních předpisů. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet
smysl a účel restitučního zákonodárství, pokud stát měl vůli k vrácení majetku,
projevil to ve své legislativě. Pokud se tak nestalo, když v daném případě
rozhodl o vydání jiného majetku žalobkyně, není dán na takovéto určovací žalobě
naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pokud by se soud prvého
stupně po zrušení svého v pořadí prvního rozhodnutí řídil právním názorem
vysloveným v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2000, pak v
případě potvrzení tohoto nového rozhodnutí Krajským soudem by byla dána
přípustnost dovolání dle výše citovaného ustanovení. Důvodnost dovolání
uplatňuje v intencích § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vada řízení spočívá
v tom, že soud prvého stupně, ač vázán právním názorem vysloveným v odůvodnění
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. června 2000, v rozporu s § 226 o. s. ř. žalobu opět zamítl s odůvodněním,
že pro aplikaci speciálního zákona není žalobkyně aktivně legitimovaná. Další
vada řízení spočívá v tom, že oba soudy ignorovaly závazný právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05,
a na daný případ neaplikovaly obecný právní předpis, tj. občanský zákoník.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že oba soudy na
daný spor nesprávně aplikovaly zákon č. 298/1990 Sb., když jej posoudily jako
speciální (restituční) právní předpis, a tudíž dovodily nepřípustnost použití
právních předpisů obecných. I přes uvedený nález Ústavního soudu, soudy prvního
a druhého stupně konstatovaly, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, s čímž dovolatelka zásadně nesouhlasí. Pochybnosti ohledně
speciality zákona č. 298/1990 Sb. pramení z toho, že dosud nikdo nezjistil, zda
ke všem protiprávním odnětím vlastnických práv k majetku řeholních řádů a
kongregací v padesátých letech minulého století došlo typickým, resp. obecným
postupem tak, že restituce tohoto majetku je založena onou speciální úpravou,
tj. zákonem č. 298/1990 Sb. I kdyby byl však zmíněný zákon zákonem restitučním,
vztahuje se pouze na majetek odňatý protiprávně v padesátých letech minulého
století, uvedený v příloze číslo 1 položky 26 tohoto zákona. Ve vztahu k
ostatnímu majetku lze aplikovat občanský zákoník. Opačný výklad by znamenal
neexistenci práva žalobkyně domoci se vydání požadovaného majetku a navíc by
stvrzoval a legalizoval vlastnické právo k předmětnému majetku nabytému
protiprávním odnětím státem (ač oba soudy se shodly na tom, že k odnětí
vlastnického práva nedošlo, neboť darovací smlouva z roku 1958 je úkonem
neplatným). Preventivní funkce žaloby pak spočívá v požadavku žalobkyně na
uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se stavem právním.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že přípustnost dovolání nemůže být dána
dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž dovolání není přípustné ani dle §
237 odst. 1 písm. c), neboť otázka předložená dovolatelkou spočívající v
posouzení speciality zákona č. 298/1990 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku je
již řešena v ustálené judikatuře, s níž rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu. Připomíná, že nález Ústavního soudu vydaný v souzeném sporu je
považován za vybočení z konstantní judikatury jak soudu Ústavního, tak i soudu
Nejvyššího, přičemž poukazuje na stanoviska pléna Ústavního soudu č. 22/05 a č.
21/05. Ve vztahu k odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu
Ústavního soudu vydaného v dané věci bylo sice povinností soudů poskytnout
ochranu vlastnickému právu stěžovatelky a tedy žalobě vyhovět, avšak pouze za
předpokladu, že přijaly závěr o existenci naléhavého právního zájmu
stěžovatelky na určení vlastnictví, dále že měly za to, že stěžovatelce
svědčilo vlastnické právo předtím, než Náboženská matice uzavřela darovací
smlouvu ze dne 29. 8. 1958, a dále, že tuto smlouvu shledaly neplatnou. Soudy
však dospěly k závěru, že prve uvedený požadavek na straně žalobkyně dán nebyl,
a proto žalobu zamítly, aniž se tak odchýlily od právního názoru Ústavního
soudu. Žalovaná se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnila a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně
a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř. Dále
se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
§ 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přičemž se z její strany evidentně jedná o čistě hypotetickou úvahu. Podle
citovaného ustanovení by byla dána přípustnost dovolání tehdy, jestliže by
odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým
tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí
zrušil. V souzeném sporu sice dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, avšak nikoliv proti takovému rozhodnutí, jímž by byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento rozhodl jinak než ve svém dřívějším
rozhodnutí. Naopak, soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svých dřívějších
rozhodnutích. Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. navíc
vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi
novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který
jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento
právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem
prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn.
21 Cdo 237/2005). Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by vůbec předcházelo
zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť k potřebě nového rozhodnutí došlo
v důsledku zrušení rozsudků obou obecných soudů nálezem Ústavního soudu ze dne
8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. tedy není dána a lze ji založit pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) téhož zákonného předpisu.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka předně namítá, že soud prvého stupně, ač vázán právním názorem
vysloveným v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě vydaného dne
30. června 2000, č. j. 11 Co 69/2000-29, v rozporu s § 226 o. s. ř. žalobu opět
zamítl s odůvodněním, že pro aplikaci speciálního zákona není žalobkyně aktivně
legitimovaná. Oba soudy navíc ignorovaly závazný právní názor vyslovený v
nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, a na daný
případ neaplikovaly obecný právní předpis, tj. občanský zákoník. Dovolatelka v
tomto bodě uplatňuje dovolací důvod vyjádřený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. – tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci – jenž není často považován v judikatuře Nejvyššího soudu za
způsobilý dovolací důvod pro založení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Nicméně ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze
dne 11. září 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV.
ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12.
2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) i
soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo
4614/2007) nelze již bez dalšího takovému závěru přisvědčit.
Výklad, dle něhož lze založit přípustnost pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] jen na základě důvodu
spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.] a nikoliv již pod zorným úhlem důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm a) o.
s. ř., vede dle výše citovaných rozhodnutí k nepřípustnému zúžení práva na
přístup k dovolacímu soudu a k porušení povinnosti dovolacího soudu poskytovat
ochranu základním právům a svobodám jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR). Tato praxe
dovolacího soudu by mohla v konečném důsledku směřovat k nenaplnění účelu
dovolacího řízení spočívajícího mimo jiné ve sjednocování judikatury obecných
soudů (viz výše citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 650/06). Uvedený
závěr byl koneckonců zohledněn i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu s tím,
že při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se
výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně
právního) předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp.
zn. 20 Cdo 1591/2004). Z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo
2456/2005). I nadále platí, že namítaná vada či vady musí být takového
charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve
věci. Navíc by soud dovolací musel dospět k závěru, že dovolatelem předestřená
otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jedná-li se o postup a rozhodnutí obecných soudů v dané věci před vydáním
nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, jsou námitky dovolatelky k nim se
upínající irelevantní, neboť zpochybňovaná rozhodnutí vydaná v tomto řízení
(rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. října 2000, č. j. 11 C 219/98-36,
a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č. j. 11 Co
102/2001-52) byla uvedeným nálezem zrušena, a nelze je proto v dovolacím řízení
přezkoumávat.
K námitce vztahující se k vázanosti soudů obecných nálezy soudu Ústavního, je
však třeba přípustnost dovolání založit, neboť obdobná otázka nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu v civilních věcech dosud řešena a její
zodpovězení může mít zajisté přesah i do jiných před obecnými soudy
rozhodovaných případů. Konkrétně se jedná o otázku, zda jsou soudy obecné
soustavy soudní povinny respektovat právní názor vyslovený v nálezu Ústavního
soudu v dané věci i tehdy, jestliže v mezidobí bylo vydáno stanovisko pléna
Ústavního soudu, které se od takového právního názoru odchyluje.
Především je nutné konstatovat, že i pro řízení o ústavních stížnostech před
Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR platí, že rozhodnutí
Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy
ČR). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon
o Ústavním soudu nestanoví jinak (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Na
rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiím vztahuje ustanovení § 226
odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto
případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci (viz nález Ústavního soudu ze
dne 18. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení, svazek 12, č. 142 či nález ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS
156/95, publikovaný v téže Sbírce, svazek 5, č. 9). Z tohoto pohledu tedy
nepochybně platí, že obecné soudy musí respektovat právní názor vyslovený v
kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat
a řídit se jím.
Situace je však podstatně odlišná v případě, že po vydání kasačního nálezu
Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje
odlišné právní posouzení téže otázky a jímž je senát Ústavního soudu podle § 23
zákona o Ústavním soudu v dalším řízení vázán (v daném případě se jedná o
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.
22/05, publikované jako sdělení Ústavního soudu ve Sbírce zákonů pod č.
13/2006).
Právní teorie i judikatura Ústavního soudu vyjádřily názor, že stanovisko pléna
Ústavního soudu nemůže mít dopady na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou
věc. Uvedený závěr byl formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.
dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazku 10, č. 42, s tím, že „vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný
pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy –
jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud a v
důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť
odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní
překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.),
která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně
takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního
soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák. č. 182/1993 Sb. se proto na
již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“ Totožný závěr lze
dovodit i z komentářové literatury – např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček,
V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str.
87, bod 13. Uvedené souvislosti je však zjevně možné vztahovat jen na
neexistenci procesních následků stanoviska ve vztahu k dřívějšímu konkrétnímu
nálezu vyjadřujícímu právní názor o téže věci v tom smyslu, že takový nález, od
něhož se stanovisko pléna Ústavního soudu odchyluje, zůstává co do svých
konkrétních účinků nedotčen.
Naproti tomu není vhodné aplikovat uvedené – takto obecně procesní – závěry na
další řízení, byť by to bylo vedeno v totožné nezměněné věci (a to jak po
stránce předmětové, tak i po stránce subjektové). Vždyť i v případě, bylo-li by
po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti
těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v
němž by se konkrétní senát Ústavního soudu musel řídit stanoviskem pléna. Lze
tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude
Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem.
Z výše uvedeného plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem
vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže
bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním
nálezem převažuje. Soudy pak postupují správně, pokud vychází ze změněného
postoje Ústavního soudu vyjádřeného v jeho publikovaném stanovisku. Takový
výklad odpovídá i smyslu a účelu civilního soudního řízení i řízení před
Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jímž je poskytnutí
ochrany ústavně garantovaným právům a svobodám účastníků řízení (čl. 4 a čl. 90
Ústavy), a to za podmínek jejich rovnosti v právech a předvídatelnosti soudních
rozhodnutí. Jiný přístup, založený na ignoraci vývoje právního názoru Ústavního
soudu a na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně
překonanému by těžko naplňoval vládu práva a další atributy právního státu.
Nevycházel by z většinového názoru soudního orgánu, kterému samotný právní
předpis nejvyšší právní síly svěřil poslání spočívající v ochraně ústavnosti,
tedy jinými slovy řečeno autoritativně rozhodovat o tom, co je a co není v
souladu s ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy ČR). Nespravedlivým by se v takovém
případě muselo jevit rozhodnutí, jež by vycházelo z právního názoru
odporujícího – dle většinového právního postoje soudců Ústavního soudu –
ústavně konformnímu výkladu, a to jen z toho důvodu, že dotčený soud byl z
hlediska procesního formálně vázán ústavně již neaprobovaným právním názorem.
Je tudíž nepřípustné vykládat § 226 o. s. ř. ryze formalistickým způsobem,
neboť taková interpretace zabraňuje průchodu spravedlnosti a vydání rozhodnutí,
jež by šetřilo základní práva a svobody účastníků řízení, tak jak jsou vymezeny
v ústavním pořádku České republiky (zejména pak v Listině základních práv a
svobod). Takový důsledek jistě nemá a nemůže mít citované ustanovení občanského
soudního řádu na mysli.
Lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly podobné závěry
učiněny ve vztahu mezi zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu a novým
rozhodnutím soudu prvního stupně – rozhodnutí ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28
Cdo 3342/2007, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12.
března 2008 s právní větou: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor
vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního
stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval.“ Princip vázanosti
soudu (či soudů) nižší instance právním názorem soudu vyššího (či soudu
Ústavního) vyjádřený v § 226 o. s. ř. je v každém jednotlivém řízení nepochybně
nutno respektovat, ovšem s tou výhradou, pokud zákonem ke sjednocování
rozhodnutí nadaný soudní orgán, jenž svým právním názorem jiný soud zavázal,
tento svůj právní názor (třeba i v jiném řízení) kvalifikovaně, tj. procesně
řádně nezmění.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že změna právní kvalifikace či interpretace v
rámci jednoho soudního řízení není obvyklá a neměla by se stávat pravidlem
potud, pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení
účastníků takového řízení nebo jejich právní jistota. Rozhodnutí odchylující se
od původního právního posouzení musí být proto více než kdy jindy pečlivě
odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem
se soud řídil a z jakého důvodu. V daném případě dovolací soud pokládá tuto
podmínku za splněnou, a to jak ze strany soudu prvního stupně, tak i ze strany
soudu odvolacího.
Lze proto konstatovat, že námitka dovolatelky ve vztahu k vadě řízení
spočívající v porušení postupu podle § 226 o. s. ř. není důvodná. Jiné vady
řízení dovolatelka neuplatnila a nevyplývají ani ze spisového materiálu.
Ohledně námitek dovolatelky týkajících se nesprávného právního posouzení věci
dovolací soud konstatuje, že jsou nedůvodné, neboť odvolací soud správně
interpretoval a aplikoval závěry obsažené v konstantní judikatuře jak soudu
Nejvyššího, tak i soudu Ústavního. Ve vztahu k posouzení charakteru zákona č.
298/1990 Sb. je možné odkázat na již několikrát zmiňované stanovisko pléna
Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod č. 13/2006 či na některá
rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28
Cdo 3318/2006). Závěr o restituční povaze zákona č. 298/1990 Sb. byl však
konstatován již ve starší judikatuře Nejvyššího soudu. V tomto ohledu je třeba
zmínit především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20
Cdo 1485/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník
2006, č. 4, v němž bylo uvedeno, že „restituční předpisy tím, že majetek
navracejí, logicky navazují na ty typické způsoby, jimiž byl dříve odnímán;
tyto způsoby jsou pak v nich zakotveny jakožto věcný základ tzv. restitučních
skutkových podstat. Také ohledně majetku řeholních řádů a kongregací restituční
zákon (č. 298/1990 Sb.) reagoval na historicky známé postupy, jež poúnorový
politický režim proti němu použil, a které uplatňoval zásadně univerzálně.
Proto výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s
vymezením jeho celkového restitučního charakteru.“ S tím je spojen důsledek
vlastní restitučním předpisům spočívající v tom, že jsou-li splněny subjektové
i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi
upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999,
nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Standardně dovozovaným důsledkem toho
(v daných souvislostech) je, že – za vymezených předpokladů – není rozhodná
právní kvalifikace úkonů, které odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací)
završovaly, resp. zda byly úkony „platnými“ nebo „neplatnými“, nýbrž že záleží
toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou,
již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil. I pro další argumentaci v tomto směru
lze odkázat na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004.
Zákon č. 298/1990 Sb. však jistě není úpravou komplexní, to znamená, že jeho
věcná působnost (a tím i věcná působnost jeho speciality) je omezena a citovaný
právní předpis není nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd
způsobených církevním subjektům. Z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny
ve výčtu příloh tohoto zákona, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za
jiných okolností pokládá Nejvyšší soud za klíčový) vyvodit nelze (viz též
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, obdobně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1261/2000). Avšak
jak již bylo mnohokráte uvedeno, není tím řečeno, že úspěch žalob o určení
vlastnictví, je už proto zaručen. Již v nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II.
ÚS 528/02, Ústavní soud konstatoval, že „v poslední době jsou stále častěji
žaloby o určení vlastnictví využívány k pokusům o navrácení majetku tam, kde
restituční předpisy nevytvořily předpoklady pro jeho vydání. K tomu však žaloby
o určení sloužit nemohou. Nelze totiž dovodit naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na
vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto
předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době
přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal
vlastnictvím státu.“ Tato myšlenka byla potvrzena a dále rozvedena ve
stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném ve
Sbírce zákonů pod č. 477/2005, sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 s tím, že žaloba na určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není, je určena k odstranění nejistého stavu v
právním postavení žalobce. Jinými slovy má sloužit zejména k tomu, aby poskytla
ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního
vztahu nebo práva. Není naopak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již
porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §
80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává
reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní
zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Uvedené právní závěry lze bezpochyby plně vztáhnout i na souzený spor.
Dovoletelka se nemohla úspěšně domáhat určení vlastnického práva k předmětným
nemovitostem, neboť na její straně nebyl dán naléhavý právní zájem na tomto
určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., jak vyplývá ze shora podaného výkladu.
Na celé věci nemění nic ani to, že požadované pozemky nebyly uvedeny v
přílohách zákona
č. 298/1990 Sb., neboť – jak uvedeno výše – nelze jen z této skutečnosti činit
závěr, že restituční zákonodárství na takový majetek nedopadá. Navíc je v daném
případě zcela zřejmé, že na straně žalobkyně absentuje naléhavý právní zájem na
požadovaném určení z důvodu nenaplnění preventivní funkce jí použité žaloby.
Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu