23 Cdo 331/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně DeLaval, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Průběžná 3123/80, PSČ 100
00, identifikační číslo osoby 25077791, zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované RADIÁLKA HRADEC
KRÁLOVÉ, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Koutníkova 272, PSČ 501 01,
identifikační číslo osoby 49813315, o zaplacení částky 134.573,73 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 89/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009,
č. j. 12 Cmo 501/2008-285, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 12 Cmo
501/2008-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 4 Cm 89/2005-250,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 15.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od
8. prosince 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 119.573,73 Kč s
3% úrokem z prodlení od 8. prosince 2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod
bodem II) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem
III). Doplňujícím usnesením ze dne 25. června 2008, č. j. 4 Cm 89/2005-266, pak
uložil účastníkům nahradit náklady řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (o vydání doplňujícího usnesení). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako člen Sdružení Transport Expres -
Sběrná Služba (TEX – SBS) převzala dne 10. března 2004 od žalobkyně na základě
ústně uzavřené smlouvy zásilku - chemikálie SUPER 932 L v ceně 31.620,- Kč a
CID 965 L v ceně 34.600,- Kč, uložené ve dvou kontejnerech WIVA 100 L o objemu
1000 l v ceně 7.500,- Kč za jeden. Obě přepravované chemikálie jsou žíravými
látkami, ADR třída 8, avšak žalobkyně, ač si byla této skutečnosti vědoma, je
takto v přepravním listu neoznačila. Podle přepravních podmínek v systému
TEX-SBS, s jejichž obsahem byla seznámena, přitom tento systém vylučuje
přepravu věcí, které podle předpisů nebo s ohledem na jejich povahu nelze
přepravovat společně s jinými zásilkami, a do této výluky spadají též látky
podléhající režimu ADR. Chemikálii SUPER pak žalobkyně předala k přepravě v
kontejneru o objemu 1000 l, ačkoli ji, jako výrobek zařazený do II. obalové
skupiny, lze podle vyhlášky č. 33/2005 Sb. m. s. přepravovat pouze v nádrži o
objemu do 333 l, jinak je třeba speciálního vozidla s ochrannými pomůckami a
vyškolenou obsluhou. Při přepravě zásilky z Prahy do Loděnic na Moravě v
zatáčce kontejnery prolomily bočnice a z vozidla vypadly, přičemž u jednoho z
kontejnerů došlo k částečné deformaci bez úniku obsahu a bez jeho znehodnocení,
druhý byl proražen a uniklo z něho cca 300 l. Zatímco obsah neproraženého
kontejneru mohl být použit k účelu, ke kterému byl zaslán, u látky obsažené v
proraženém kontejneru byla nezbytná ekologická likvidace. Žalobkyně nechala
ekologicky zlikvidovat celou zásilku, za což zaplatila částku 47.600,- Kč a za
přepravu zboží za tímto účelem z Prahy do Loděnic na Moravě zaplatila částku
5.553,73 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě
věci podle ustanovení § 610 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že
odpovědnost dopravce je podle ustanovení § 622 odst. 1 obch. zák. objektivní a
že liberační důvody podle ustanovení § 622 odst. 2 obch. zák. dány nejsou. Škoda nebyla způsobena zvláštní povahou zásilky, nýbrž došlo k ní proto, že
osoba, jejíž pomocí žalovaná plnila svůj závazek (další dopravce), nezajistila
náklad proti posunutí a v zatáčce nepřizpůsobila jízdu nákladu, a je zde tedy
příčinná souvislost mezi chováním žalované a vznikem škody. Poté, co citoval
ustanovení § 382 obch. zák., však soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně
tím, že ji neinformovala o povaze zásilky, uvedla žalovanou v omyl.
S odkazem
na ustanovení § 441 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) uzavřel, že
jakkoli došlo k havárii výlučně vinou žalované, k tomuto by nedošlo, kdyby
žalobkyně splnila svoji povinnost dle vyhlášky ADR a zásilku při sjednávání
přepravní smlouvy jako ADR označila; žalovaná by totiž v takovém případě
zásilku k přepravě vůbec nepřevzala. Žalobkyně i žalovaná proto odpovídají za
škodu rovným dílem, nicméně žalobkyně porušila též povinnost předcházet vzniku
škod stanovenou v § 415 a § 417 odst. 1 obč. zák., jestliže bez toho, aby
učinila opatření potřebná k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění, nechala
zlikvidovat též obsah toho z kontejnerů, který bylo možno použít k účelu, k
němuž byl určen. Tímto jednáním žalobkyně naplnila ustanovení § 382 obch. zák. a nelze jí náhradu takto vzniklé škody přiznat. Náhradu škody však podle názoru
soudu prvního stupně nelze přiznat ani za obsah porušeného kontejneru, neboť
přepravované chemikálie měly různou cenu a žalobkyni se nepodařilo prokázat,
která z nich byla v tomto kontejneru. Z týchž důvodů soud prvního stupně
nepřiznal žalobkyni náhradu ani za škodu, která jí vznikla tím, že chemikálie
nechala zlikvidovat. Dovodil též, že žalobkyni nepřísluší ani požadovaná
náhrada za zaplacené přepravné, neboť žalovaná svůj závazek ze smlouvy splnila
a skutečnost, že zásilka byla příjemci doručena poškozená, nárok na zaplacení
přepravného nevylučuje. Důvodným shledal pouze požadavek na náhradu za
poškozené kontejnery ve výši 15.000,- Kč. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 12 Cmo 501/2008-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II a III
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
usoudil však, že škoda na přepravovaných věcech, na niž se vztahuje ustanovení
§ 622 obch. zák., byla způsobena žalobkyní, a to tím, že předala žalované k
přepravě nebezpečnou zásilku, o čemž žalovaná nevěděla, neboť zásilka nebyla v
přepravní smlouvě takto označena. Pokud by žalovaná znala charakter zboží, k
přepravě by ho nepřevzala, neboť přepravu nebezpečného zboží neprovádí. Dále
žalobkyně způsobila škodu tím, že nechala zásilku celou zlikvidovat, když došlo
v důsledku deformace jejího obsahu k poškození pouze menší části přepravované
chemikálie, avšak nebyla schopen tvrdit a prokázat, které přepravované
chemikálie se škoda týkala. Odvolací soud dovodil, že zbývající požadovanou škodu je nutno posoudit podle
obecných ustanovení o náhradě škody. Poté, co citoval ustanovení § 415, § 420 a
§ 441 obč. zák., uzavřel, že tato škoda byla způsobena výlučně zaviněním
žalobkyně, a to tím, že předala nebezpečné látky k přepravě žalované, přičemž
jejich přeprava je dovolena pouze za zvláštních podmínek (§ 45 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 133/1964 Sb., část III. § 22 a § 23 zákona č. 111/1994 Sb., o
silniční dopravě), navíc je jejich přeprava vyloučena rovněž obchodními
podmínkami žalované, jež se staly součástí přepravní smlouvy.
Porušením těchto
povinností došlo ke škodě, neboť nebýt toho, žalovaná by zboží k přepravě
nepřevzala a ke škodě by nedošlo. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka má za to, že v napadeném rozhodnutí se řeší otázka příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou, jež je soudy rozhodována
rozdílně, resp. v takové konkrétní podobě nebyla dosud v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, a odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně. Argumentovala s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 564/2008, že každý
následek je výsledkem řetězce celé řady příčin a následků jdoucích do
minulosti, při zkoumání příčinné souvislosti jako předpokladu odpovědnosti za
škodu proto nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova
smyslu, nýbrž ve smyslu právním, to jest o zjištění, jaká skutečnost byla
bezprostřední příčinou daného následku jde primárně o zjištění, jaká skutečnost
byla bezprostřední příčinnou daného následku. Tou byl v projednávané věci
nesprávný způsob jízdy řidiče, jenž měl volit takový způsob jízdy, kterým by
předešel sesunutí nákladu z korby vozidla, a to bez ohledu na to, jaké látky se
v přepravovaných kontejnerech nacházely. Za zásadně právně významnou dovolatelka označila též otázku posouzení, zda
unesla povinnost tvrzení. Vyjádřila přesvědčení, že pokud nebylo zjištěno,
která z přepravovaných látek unikla z proraženého kontejneru, měl odvolací soud
dospět k závěru, že jí vznikla škoda ve výši nejméně ceny levnější z
přepravovaných látek; ohledně této minimální škody břemeno tvrzení a důkazní
nepochybně unesla. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak též
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je
rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo
rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím
soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní
význam po právní stránce má, neboť odvolací soud obě dovolatelkou předestřené
otázky řešil v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Dovolání tedy
přípustné je, a je též důvodné. Příčinná souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v
řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 109/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, in www.nsoud.cz). Skutkový stav věci zjištěný
soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel a jímž je v dovolacím
řízení, v němž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., dovolací soud vázán, zahrnuje takový škodní děj (mechanismus vzniku
škody), že v průběhu přepravy zásilky v zatáčce kontejnery prolomily bočnice a
z vozidla vypadly, přičemž důvodem nebyla zvláštní povaha zásilky, nýbrž stalo
se tak proto, že další dopravce nezajistil náklad proti posunutí a v zatáčce
nepřizpůsobil jízdu nákladu. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním nemůže obstát
závěr odvolacího soudu, že protiprávní jednání dovolatelky, spočívající v
porušení informační povinnosti, bylo jedinou příčinou vzniku škody; její
bezprostřední příčinou bylo bezpochyby soudem prvního stupně zjištěné jednání
dalšího dopravce.
Zbývá posoudit, zda protiprávní jednání dovolatelky, která – podle dovoláním
nezpochybněného závěru odvolacího soudu - porušila svou povinnost seznámit
žalovanou s povahou zásilky svěřené k přepravě jako nebezpečné věci ve smyslu
Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR),
vyhlášené pod č. 64/1987 Sb., je alespoň jednou z příčin vzniku škody.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil k otázce příčinné souvislosti jako
právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu), že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve
filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká
skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které
jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. rozsudek ze dne 21. února
2001, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný pod č. C 1025 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 14, či dovolatelkou citovaný
rozsudek ze dne 20. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, in www.nsoud.cz).
Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody
nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp.
zn. 25 Cdo 2101/2002, uveřejněný pod č. C 2354 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28). V rozsudku ze dne 28. listopadu 2000,
sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník
2001, pod č. 22 pak Nejvyšší soud vyložil, že je-li příčin více, je pro
existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně
případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
Lze uzavřít, že každý následek je výsledkem řetězce celé řady příčin a následků
jdoucích do vzdálené minulosti; z tohoto hlediska je možné argumentovat, že
kdyby byla žalovaná informována o povaze zásilky, k přepravě by ji nepřevzala a
ke škodě by nedošlo. Stejně dobře by však bylo možno tvrdit, že k řetězci
příčin a následků ústícímu ve vznik škody by nedošlo, kdyby (například) se
žalobkyně rozhodla svěřit zásilku jinému dopravci (srov. shodnou argumentaci v
již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 564/2008). Jestliže
zjištěný mechanismus vzniku škody se zvláštní povahou zásilky nijak nesouvisí,
nelze – v intencích vyložených judikatorních závěrů – shledat věcné propojení
mezi porušením informační povinnosti žalobkyní a vzniklou škodou; o příčinnou
souvislost, jak je pojímána z pohledu práva, se tu nejedná (srov. mutatis
mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2005, sp. zn. 25
Cdo 1462/2003, uveřejněného pod č. C 2593 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 29).
Neobstojí ani druhý dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu (toliko
podpůrně učiněný), že dovolatelka sama způsobila škodu tím, že nechala
zlikvidovat celou zásilku, ačkoliv došlo k porušení obsahu jen jednoho z
kontejnerů, přičemž se jí nepodařilo prokázat, o který kontejner (a tedy o
kterou z chemikálií) se jednalo. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací
soud nedovodil ze skutkového závěru o tom, že neunesla v této otázce důkazní
břemeno, odpovídající právní závěry. Jestliže podle výsledků řízení přicházely
v úvahu dvě varianty skutkového stavu, jedna pro žalobkyni méně příznivá, druhá
příznivější, pak nemůže být důsledkem toho, že se nepodařilo prokázat, která z
těchto dvou variant odpovídá skutečnosti, přijetí jiného (pro žalobkyni ještě
nepříznivějšího) závěru než toho, jenž odpovídá oné méně příznivé skutkové
variantě. Odvolací soud se tu dopustil chyby v úvaze při aplikaci ustanovení §
120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. Ostatně ani skutečnost, že nelze zjistit výši
nároku, neopodstatňuje zamítnutí žaloby, nýbrž postup podle ustanovení § 136 o.
s. ř., tj. určení výše nároku soudem podle jeho úvahy.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není z
uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení
[§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu