23 Cdo 1458/2024-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 770/2, proti žalovanému K. M., zastoupenému Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Medkova 909/88, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 2/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 25 Co 351/2023-369, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2023, č. j. 27 C 2/2023-320, rozhodl, že se určuje, že žalobce je vlastníkem jednotky číslo XY – byt vymezené ve stavbě číslo popisné XY, XY a XY – bytový dům, jenž je součástí pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, s podílem na společných částech nemovitosti ve výši 699/64916 (výrok I), rozhodl, že se určuje, že žalobce je vlastníkem hrobového zařízení na hřbitově ve XY, rozdělení SBU, oddělení XY, číslo hrobu XY (výrok II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III až V).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 25 Co 351/2023-369, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel ve svém dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie „na osobu žalobce, jímž by byl prokázán vliv jednání žalovaného na žalobce“. Dovolatel v této souvislosti přehlíží, že odvolací soud vyšel z pro rozhodnutí soudu dostatečných skutkových zjištění o rozhodných skutečnostech, k nimž soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování. Návrh na provedení znaleckého posudku z oboru psychologie shledaly nedůvodným. K odkazu dovolatele na rozhodovací činnost Ústavního soudu dovolací soud uvádí, že Ústavní soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 13.
3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4687/12) k neprovedení důkazu vyložil, že „soudy nejsou povinny provést automaticky každý důkaz, který účastníci navrhnou. Důvody, pro které lze odmítnout důkazní návrh, shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, tak, že neakceptování důkazního návrhu lze oprávnit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
V tomto směru Ústavní soud odkazuje na text odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, kde se oba soudy vyjádřily k důvodům, pro které navržené důkazy neprovedly. Námitky stěžovatele, že této povinnosti obecné soudy nedostály, jsou tak zcela liché“. V usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3517/20, v němž šlo o neprovedení důkazu emailem, Ústavní soud mj. uvedl, že „není proto pravdou, že by napadená soudní rozhodnutí nebyla přesvědčivá, resp. že se tyto soudy dopustily pochybení setrvale označovaného jako ,opomenutý důkaz‘.
Odkazy stěžovatelky na judikaturu týkající se přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí nebo opomenutých důkazů proto v této konkrétní věci nemají žádnou ústavněprávní relevanci… Nad tento rámec Ústavní soud poznamenává, že i kdyby ke stěžovatelkou tvrzenému opomenutí důkazu skutečně došlo, pak nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a už proto nemůže - jaksi automaticky - vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Doktrína i judikatura v této souvislosti zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Specifické ústavní právo však není bez dalšího porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2288/19 ze dne 6. 8. 2019]“. Ústavní soud obdobně opakuje (srov. opět např. sp. zn. I. ÚS 4687/12), že neprovedení všech navrhovaných důkazů není porušením čl.
36 odst. 1 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu srov. například usnesení ze dne 8.
8. 2013, sp. zn. II. ÚS 891/13).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu