Opomenuté důkazy v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 24. února 2004
sp. zn. I. ÚS 733/01
ve věci ústavní stížnosti P. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 10. 2001 sp. zn. 3 To 159/2001 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 7. 8. 2001 sp. zn. 32 T 4/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a odsouzen k trestu odnětí svobody.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2001 č. j. 3 To 159/2001-455 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. srpna 2001 č. j. 32 T 4/2001-417
se zrušují.
Odůvodnění
Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Podle jejího odůvodnění k namítanému zásahu do vpředu označených ústavních kautel mělo dojít tím, že v předmětné trestní věci rozhodující obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav a následně jednání stěžovatele rovněž nesprávně posoudily. S poukazem na svědeckou výpověď P. Z. vyjádřil stěžovatel stanovisko, dle něhož útočníkem nebyl on, nýbrž poškozený, který jej napadl a přinutil bránit se a jenž byl po jejich zmíněnou svědkyní přesně popsaném střetu živ, zdráv a nezraněn, přičemž na něj navazující tragickou fyzickou konfrontaci mezi jím a poškozeným tato svědkyně ani nikdo jiný neviděl. Přitom po prvním vzájemném fyzickém střetu, jak plyne z její výpovědi, se oba nacházeli na jiné straně vozovky. Ze skutečnosti, že další skutkový děj proběhl "na straně vozovky stěžovatele", dle něj logicky vyplývá, že útočníkem byl opět poškozený. Nadto v této době byl stěžovatel již zraněn, měl roztržené obočí a zakrvácenou tvář. V této souvislosti zdůraznil i další rozhodné a v jeho prospěch svědčící zjištěné momenty plynoucí z provedených důkazů. Má za to, že soudy nevzaly v úvahu rozdíl mezi fyzickou kondicí jeho a poškozeného. Byl starší, opilejší, ale hlavně vzhledem ke své invaliditě mnohem slabší a méně pohyblivý. Stěžovatel se domnívá, že v situaci, kdy byl znovu napaden a kdy si musel uvědomovat, že bude znovu zbit, protože nebyl schopen utéci, bylo jedinou, a to vynucenou možností, se útočníkovi bránit. Jak uváděl již v průběhu řízení před obecnými soudy, nevzpomíná si přesně, jak tento střet probíhal, a proto jej neumí popsat ani nyní. Namítá, že pokud kritický okamžik neviděl žádný svědek, což zjistily soudy obou instancí, nelze po právu učinit závěr, že se dopustil trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Ze znaleckého posudku i výpovědi svědkyně navíc vyplynulo, že poškozený kromě bodných poranění nebyl zraněn vůbec a nebyl dokonce, na rozdíl od stěžovatele, ušpiněn ani prachem cesty či zeminou. Ke změnám ve svých výpovědích poukázal na to, že některé věci si pamatuje skutečně jinak, než byly následně a pravděpodobně pravdivě vyvráceny dalšími důkazy. Tyto nesprávnosti si vysvětluje špatnou pamětí ovlivněnou množstvím požitého alkoholu a údery do hlavy či toporným pádem na zem. Námitky stěžovatele vyústily v závěr, dle něhož pokud by obecné soudy hodnotily skutkový děj objektivně, musely by dospět k názoru, že skutek nikdo neviděl, a tudíž nikdo ani nemůže objektivně popsat předmětný děj. Jeho obhajoba, že se pouze bránil, tedy nebyla v tomto ohledu vyvrácena, což bylo údajně potvrzeno i znaleckým posudkem. Vzhledem k podstatně horšímu fyzickému stavu a způsobenému zranění měl právo použít nůž. Pokud by tedy bylo dosaženo akceptace této argumentace, nemohly soudy stěžovatele odsoudit pro spáchání trestného činu podle § 222 odst. 1 a 3 tr. zák., nýbrž by byly nuceny dovodit, že se v předmětné trestní věci jednalo o nutnou obranu předvídanou v § 13 tr. zák. V pochybnostech tak měly rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
Vyjádřeno a shrnuto poněkud jiným způsobem, stěžovatel obecným soudům v rámci své ústavněprávní argumentace vytýká, že při rekonstrukci skutkového děje učiněné na základě ve věci provedených důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo svědčící obviněnému, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces. V obecné rovině v návaznosti na uvedené stěžovatel konstatoval, že rozsudky obecných soudů nejsou řádně odůvodněny v tom smyslu, že se tyto soudy v jejich odůvodněních dostatečně nevypořádaly s jím předestřenou obhajobou, když jeho jednání měly správně posoudit jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Oběma ve věci rozhodujícím soudům konečně vytkl neprovedení jím opakovaně navržených důkazů znaleckými posudky z oblasti neurologie, očního a interního lékařství, na základně nichž by prokázal rozsah zranění jemu způsobených poškozeným, která vypovídala o intenzitě útoku vedeného proti jeho fyzické integritě ze strany poškozeného.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě se podrobně vyjádřil toliko k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítá četnost svých zranění způsobených poškozeným a potřebu jejich opětovného znaleckého zkoumání, resp. zkoumání jejich tehdejší existence a příčin vzniku. V této souvislosti vývody stěžovatele odmítl a poukázal na to, že v daném směru jím uplatněnou obhajobu náležitě prověřil. Právní závěry soudu nejsou dle jeho názoru v nesouladu se skutkovými zjištěními, a proto vzhledem k poslání Ústavního soudu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření poukázal na opakování námitek předložených stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy, a tudíž stavění Ústavního soudu do role další přezkumné instance, když stěžovatel po něm požaduje odlišné hodnocení provedených důkazů. Tento účastník řízení odkázal na zásadu bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů a vyjádřil názor, dle něhož v daném případě rozhodně nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť veškeré závěry soudů byly v předmětných rozsudcích zcela jednoznačně, konkrétně a odpovídajícím způsobem odůvodněny. S ohledem na toto své tvrzení navrhl, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, případně nálezem zamítl.
Ve své replice k těmto vyjádřením stěžovatel opětovně akcentoval svou námitku, dle níž se obecné soudy náležitě nezabývaly tou klíčovou částí skutkového děje, kterou nikdo neviděl. Má za to, že hodnocení prvního útoku po odchodu z restaurace je samozřejmě také důležité, ale pouze pro posouzení jednání obou aktérů před oním rozhodujícím střetem, při němž došlo ke smrtelnému zranění, a tudíž buď ke spáchání trestného činu nebo k realizaci nutné obrany. Soudy se nevypořádaly v tomto směru řádně a vyčerpávajícím způsobem s jeho obhajobou týkající se části jednání pro jeho zproštění obžaloby či odsouzení nejdůležitější. Závěrem své repliky stěžovatel dodal, že k podání ústavní stížnosti se odhodlal jen proto, že oba soudy na jeho obhajobu nereagovaly, ač byla, a to mnohdy stejnými slovy, marně opakována.
Vedlejší účastníci řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě a B. r. p. v O. se tohoto procesního postavení v řízení před Ústavním soudem podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. výslovně vzdali. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem ze dne 18. 2. 2002 Ústavnímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.
Podle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy české republiky, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 4/2001.
Ve spise Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 4/2001:
- je založen zápis se soudní pitvy poškozeného, provedené v pitevně ÚSL FNsP Ostrava dne 23. 10. 2000, dle něhož u poškozeného "ve vlasaté části hlavy není známek poranění ... obočí je neporaněno ... brada a tváře neporaněny ... hrudník .. je neporaněn ... břicho je ... bez poranění ... zevní genitál mužského typu ... neporaněn ... pravá dolní končetina ... je v oblasti stehna, kolene bez poranění ... nárt, ploska a prsty pravé nohy bez poranění ... levá dolní končetina ... je v oblasti stehna, kolene, bérce a nohy v celém rozsahu bez poranění ... pravá horní končetina ... v oblasti ramene, paže, lokte, předloktí bez známek poranění. Rovněž hřbet, dlaň a prsty pravé ruky jsou neporaněny ... Levá horní končetina ... paže, loket, předloktí, stejně jako ruka v celém rozsahu bez poranění."
- je založen znalecký posudek znalců MUDr. I. D., doc. MUDr. S. L., CSc., a RNDr. P. K., ze dne 5. 1. 2001, dle něhož "přihlédneme-li k rozsahu poranění na těle obviněného P. H., který utrpěl tržné rány při zevním okraji levého oka a krevní podlitiny v týlní krajině hlavy a na zadní straně pravého ramene, pak se jeví jako pravděpodobnější ta možnost, že byl napadán před rozhodným útokem. Jinými slovy lze říci, že rozhodnému útoku ze strany obviněného H. předcházelo napadení T.-m."
- je založen znalecký posudek znalce MUDr. I. D. z oboru soudního lékařství ze dne 5. 1. 2001, dle něhož: "Vycházíme-li z prohlídky těla obviněného, provedené dne 24. 10. 2000 ve vazební věznici v Ostravě, pak obviněný P. H., nar. 26. 5. 1945, utrpěl dne 20. 10. 2000 tržnou ránu v zevním koutku levého obočí. Při prohlídce je již rána chirurgicky sešitá, částečně zhojená, velikosti 2,5x1,5 cm. Další tržná ranka je na levé líci délky 0,5 cm. Víčka levého oka s již odbarvujícím se krevním výronem. V zevním koutku pravého oka a na horním rtu vlevo jsou dvě drobné oděrky kůže, další oděrky kůže jsou na palcovém valu a na palci pravé ruky. V týlní krajině hlavy vpravo je drobné zhmoždění měkkých tkání o průměru 3 cm, na zadní straně levého ramene slabě podkožím prosvítá krevní podlitina 6 x 7 cm. Stejného charakteru je i špatně zřetelná krevní podlitina v pravé bederní krajině 5 x 7 cm velká. Poranění vznikla řádově několik málo dnů před prohlídkou. ... Na podkladě objektivizovaných poranění lze nastínit předpokládaný mechanismus napadení tak, že tupé násilí střední intenzity směřovalo proti levé očnici obviněného. Dále působilo tupé násilí avšak jen malé intenzity síly proti týlní krajině hlavy, pravému rameni a bederní krajině obviněného. Poranění v oblasti levé očnice je vcelku charakteristické pro působení aktivního tupého násilí ze strany druhé osoby. Útok vedený rukou sevřenou v pěst, ale i zasažení obviněného jakýmkoli tupým nástrojem by vysvětlovalo charakter i lokalizaci zranění. Bylo by důvodné předpokládat vzájemné čelní postavení při pravorukém vedení útoku. Pokud jde o krevní podlitiny a pohmožděniny v oblasti týlu, zadní strany ramene a v bederní krajině hlavy vpravo, pak tyto mohly vzniknout i povalením ... na zem, stejně jako řadou dalších mechanismů, mezi kterými by bylo možné uvést i tupé násilí ... Diagnóza otřesu mozku je zcela v kompetenci neurologa. ... Tržná rána v levém obočí mohla silně krvácet, ne však v takovém rozsahu, aby zabraňovala vidění. Mohla způsobovat ztížení vidění levého oka, vidění pravým okem však omezeno nebylo."
- je založen znalecký posudek znalce RNDr. P. K. z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze dne 14. 11. 2000, dle něhož jím byla pro předmětnou dobu koncentrace alkoholu v krvi obviněného P. H. stanovena alternativně "v rozmezí 3,15 - 3,44 promile", nebo "v rozmezí 3,05 - -3,41 promile", přičemž "uvedená rozpětí hladin alkoholu lze podle soudně-lékařské praxe hodnotit jako otravu alkoholem (3,0 5,0 promile), která je charakterizována útlumem vyšší nervové činnosti."
- je založen znalecký posudek Odboru kriminalistické techniky a expertiz Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje Ostrava, pracoviště Frýdek-Místek, z oboru kriminalistika, dle kterého: "Předložené oděvní součástky pošk. T. byly důkladně prohlédnuty. Na těchto součástkách nebyla zjištěna znečištění zeminou, prachem z vozovky, travnatým povrchem. ... Předložené oděvní součástky obviněného H. byly důkladně prohlédnuty. Na modrobílé sportovní bundě zn. Clyde byla zjištěna znečištění zeminou ve spodní části zadního dílu a ve spodní pravé části předního dílu. Modré sportovní kalhoty zn. Clyde jsou znečištěny zeminou na předním dílu v oblasti stehen a na zadním dílu v oblasti hýždí a levého lýtka. Pravá bota zn. Fila ve vnější oblasti kotníku nese stopy znečištění zeminou. Na dalších oděvních součástkách obv. H. nebyla zjištěna znečištění zeminou, prachem z vozovky, travnatým povrchem. Spodní část tašky obv. H. je znečištěna zeminou."
- je založen protokol o hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 29. 5. 2001, dle něhož svědkyně P. Z. ve výpovědi uvedla následující: "Potom jsem kolem nich prošla a po jedné minutě jsem se ohlédla a viděla jsem, že už oba povstali a každý stál na jiné straně vozovky, toto také ukazuji na náčrtku na č. l. 201 a 202. To, jak stáli na cestě je právě znázorněno na náčrtku na č. l. 202. Opět jsem dále poodešla a když jsem se po chvíli otočila, oba se začali opět prát, bylo to pod břízou na místě, kde byl předtím obžalovaný."
VI. a)
Rozsah ústavního přezkumu
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [
sp. zn. III. ÚS 102/94
,
sp. zn. III. ÚS 114/94
,
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
sp. zn. III. ÚS 142/98
,
sp. zn. III. ÚS 224/98
- viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. VI. b)
Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 13, § 222 odst. 1 a 3 tr. zák. a § 2 odst. 2 a 6 a § 125 tr. řádu. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. V posuzované věci se soud odvolací ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného soudem nalézacím jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 tr. zák. Oba soudy shodně na základě hodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovému zjištění, dle něhož "rány nožem obžalovaný nevedl ve snaze odvrátit útok poškozeného na svou osobu, ale tyto byly vedeny jako jedna z vzájemných útočných aktivit", přičemž "je zcela evidentní, že obžalovaný jednal v přímém úmyslu způsobit poškozenému závažné zranění" (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2001 č. j. 3 To 159/2001-455). V odůvodnění výroku o uloženém trestu odvolací soud pak revidoval některé právní závěry soudu nalézacího, zejména vyslovil nesouhlas s vnitřně kontradiktorickým konstatováním, dle kterého "stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je zvyšován tím, že se jednalo o jeho reakci na provokativní chování poškozeného". Vrchní soud v Olomouci dále v této souvislosti uvedl, že i "dle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství byly vedeny rány nožem za situace, kdy se vzájemná pozice obžalovaného a poškozeného měnila", přičemž "z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že to byl právě poškozený, který provokoval obžalovaného v restauraci, a byl to rovněž poškozený, který měl určitou převahu v aktivitě vedení úderů na místě činu" (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2001 č. j. 3 To 159/2001-455). Z argumentace odvolacího soudu ohledně okolností dopadajících na výrok o výši trestu pak nelze než vyvodit závěr, dle něhož soud jednání obviněného, jakkoli reagující na provokativní chování poškozeného a jakkoli vyvolané převahou poškozeného v průběhu konfliktu, posoudil ve smyslu vybočení z mezí nutné obrany, a to formou excesu intenzivního, což dle něj založilo důvod právní kvalifikace jednání obviněného ve smyslu spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 tr. zák.
Hodnocení důkazů, skutková zjištění i následně jejich hmotněprávní posouzení ze strany nejen nalézacího, nýbrž i odvolacího soudu, a to i z pohledu důkazního řízení před Ústavním soudem, jeví se jako rozporné s provedenými důkazy. Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (k obsahu pojmu praktická jistota viz O. Weinberger, Logické a metodologické základy důkazu v oboru práva. Stát a právo, č. 13, 1967, s. 202). Hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řádem není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků. Ustanovení § 125 tr. řádu mezi kautely odůvodnění rozsudku řadí uvedení důvodů, pro které soud nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, jakož i právní úvahy, jimiž se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Stávající úprava nutné obrany tudíž není vedena zásadou subsidiarity a proporcionality, nýbrž je limitována zákazem extrémní disproporcionality. Uvedl-li odvolací soud, že "při ustálení skutkového stavu je nutno vyjít zejména z výpovědi svědkyně Z.", opomenul hodnotit pak tu část její výpovědi, jíž popsala situaci před poslední fází konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Plyne z ní, jelikož se tato fáze odehrála na místě, kde byl spatřen svědkyní obviněný, že to musel být poškozený, jenž v napadání obviněného pokračoval. Soud opomenul hodnotit dále ty části znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a kriminalistiky, z nichž jednoznačně vyplývá, že v předchozích fázích konfliktu to byl toliko obviněný, jenž utrpěl zranění, v důsledku úderů poškozeného upadl na zem, a tedy důvodně se mohl obávat vystupňování útoku vedeného poškozeným. Opomenul hodnotit konečně i znalecké posudky z oboru soudního lékařství a toxikologie, jež konstatovaly ztížené vidění levého oka obviněného v důsledku zranění způsobeného poškozeným, ztížené vidění v důsledku krátkozrakosti a dalekozrakosti při chybějících brýlích, a dále stupeň opilosti obviněného, jenž je charakterizován útlumem vyšší nervové činnosti a u něhož je nutno zodpovědět otázku naplnění podmínek zmenšené příčetnosti (§ 12 tr. zák.). Konečně odvolací soud toliko apodikticky vyslovil stanovisko, dle něhož se v dané věci nejedná o nutnou obranu, aniž by se zabýval naplněním, příp. nenaplněním zásady extrémní disproporcionality, obsažené v ustanovení § 13 tr. zák.
Pro uvedené okolnosti nelze než konstatovat, že odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nedostál požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou pro něj z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 a 6 tr. řádu), jakož i ze zákonné úpravy nutné obrany podle § 13 tr. zák., a konečně i zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí podle § 125 tr. řádu. Ústavní soud v řadě svých nálezů (
sp. zn. III. ÚS 61/94
,
sp. zn. III. ÚS 95/97
,
sp. zn. III. ÚS 173/02
- Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Důkazní návrhy obviněného ohledně doplnění znaleckého posouzení jeho zranění směřovaly k potvrzení důvodnosti teze o jednání v nutné obraně čelící závažnému zdraví ohrožujícímu útoku. Označil-li odvolací soud tyto důkazní návrhy za nadbytečné, resp. na ně nereagoval (u návrhu na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie ohledně možného utrpění otřesu mozku v důsledku útoku poškozeného), nelze než konstatovat, že tím zatížil své rozhodnutí porušením ustanovení § 125 tr. řádu ve spojení s § 2 odst. 6 tr. řádu. VI. c)
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 173/02
- viz výše). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94
,
sp. zn. III. ÚS 166/95
,
sp. zn. I. ÚS 401/98
,
sp. zn. II. ÚS 252/99
,
sp. zn. I. ÚS 129/2000
,
sp. zn. I. ÚS 549/2000
,
sp. zn. III. ÚS 694/02
- Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148).
Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav rekonstruovaly taktéž v rozporu s provedenými důkazy a nedostály rovněž kautelám plynoucím ze zákonné úpravy důvodu vylučujícího trestní odpovědnost v případě nutné obrany, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto tím, že odvolací i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Ohledně opomenutých důkazů pak Ústavní soud toliko připomíná, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. Odvolací soud neakceptováním, resp. opomenutím důkazních návrhů stěžovatele tak zatížil své rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pro uvedené okolnost Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2001 č. j. 3 To 159/2001-455 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001 č. j. 32 T 4/2001-417 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.