23 Cdo 1491/2020-114
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně ELIS PRAHA spol. s r.o., se sídlem v Praze 2, Oldřichova 11/264, PSČ
120 00, IČO 49709275, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v
Praze, Boleslavská 2178/13, PSČ 130 00, proti žalované Interserve k.s., se
sídlem v Praze 2
– Novém Městě, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, IČO 28250214, zastoupené JUDr. Ing.
Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci
1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 207/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62 Co
351/2019-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62 Co 351/2019-93,
ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2019, č. j. 15 C 207/2018-54, ve výroku pod bodem I,
a ve výrocích pod body II a III se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II) a uložil žalované povinnost zaplatit státu částku 20 000
Kč na náhradu soudního poplatku (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 8. 6. 2016
uzavřena dohoda o uznání dluhu a o splátkách. Žalovaná uznala dluh ve výši 400
910,77 Kč a stranami bylo dohodnuto, že tuto částku žalobkyni zaplatí ve
splátkách počínaje červnem 2016 tak, že každá splátka měla být ve výši 200 000
Kč, poslední splátka za srpen 2016 přitom sestávala z úhrady zbytku jistiny ve
výši 910,77 Kč a nákladů právního vymáhání ve výši 7 913,40 Kč. Strany si dále
sjednaly, že prodlením delším než tři dny s úhradou kterékoliv ze splátek
nastává splatnost celého dluhu. Nebude-li v takovém případě uhrazen celý zbylý
dluh do 14 dnů ode dne splatnosti celého dluhu, je žalovaná vedle dlužné
jistiny a příslušenství povinna uhradit rovněž smluvní pokutu ve výši 400 000
Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že částka 400 910,77 Kč byla včas uhrazena,
včas však nebyla uhrazena částka 7 913,40 Kč, která byla zaplacena až k výzvě
žalobkyně ze dne 10. 9. 2018. Soud vzal tedy za prokázané, že žalovaná
neuhradila částku 7 913,40 Kč dle dohody o uznání dluhu a o splátkách, a to ani
do 14 dnů od 25. 8. 2016, neboť k úhradě této částky došlo až v roce 2018. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že ujednání o smluvní
pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Dále dospěl k závěru, že v
posuzované věci nejsou dány předpoklady pro snížení smluvní pokuty podle § 2051
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Vyložil, že
úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty se mohou upínat toliko k okolnostem,
které byly dány v okamžiku sjednání smluvní pokuty. Nelze tak přihlížet ke
skutečnostem, které vyvstaly po tomto okamžiku. Za nepodstatnou tak soud
prvního stupně označil skutečnost, že žalovaný požaduje zaplacení smluvní
pokuty ve výši 400 000 Kč za prodlení se zaplacením zbývající úhrady toliko ve
výši 7 913,40 Kč. V době ujednání smluvní pokutu v uvedené výši zhruba
odpovídající výši dlužné jistiny nepřiměřenou neshledal, přičemž odkázal na
zajišťovací, sankční, kompenzační i prevenční funkci smluvní pokuty. Uzavřel,
že jediným důvodem, pro který je zde dána povinnost žalované zaplatit žalobkyni
smluvní pokutu, je porušení povinnosti žalované hradit řádně a včas dluh dle
ujednání s žalobkyní. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 62
Co 351/2019-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak,
že se žaloba ohledně částky 380 000 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 18. 9. 2018 do zaplacení zamítá, jinak rozsudek ohledně částky 20 000 Kč s 9% úrokem z
prodlení ročně od 18. 9. 2018 do zaplacení potvrdil (výrok pod bodem I),
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II) a
dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že výše
soudního poplatku činí 1 000 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku potvrdil (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s
jeho závěrem, že okolnosti, za nichž byla sjednána smluvní pokuta, nelze
považovat za tolik významné, aby zakládaly rozpor s dobrými mravy a ve svém
důsledku tak způsobily neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Naproti tomu však
odvolací soud shledal částečně důvodným požadavek žalované na snížení smluvní
pokuty, když tento návrh žalovaná učinila ve svém odvolání. Konstatoval, že
smluvní pokuta ve výši 400 000 Kč byla sjednána pro případ jakéhokoliv prodlení
s úhradou celkové sumy 400 910,77 Kč s příslušenstvím. Je přitom třeba
zohlednit, že žalovaná byla v prodlení pouze s úhradou příslušenství, tedy
částky 7 913,40 Kč představující paušální výši nákladů právního vymáhání. S
úhradou jistiny ve výši 400 910,77 Kč žalovaná v prodlení nebyla, zbývající
část dluhu přitom uhradila ihned poté, kdy k tomu byla žalobkyní vyzvána. Smluvní pokuta ve výši 400 000 Kč tak více než padesátkrát převyšuje výši
dlužné částky a lze ji proto považovat za nepřiměřenou ve smyslu § 2051 o. z. Odvolací soud tedy smluvní pokutu snížil na částku 20 000 Kč představující více
než dvouapůlnásobek dlužné částky, přičemž tuto výši označil za adekvátní
charakteru a významu porušené povinnosti a tedy i přiměřenou všem okolnostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na
závěru, že při hodnocení přiměřenosti výše smluvní pokuty uplatněné
dovolatelkou je třeba zohlednit, že ohledně dluhu zajištěného smluvní pokutou
byla žalovaná v prodlení pouze co do příslušenství. Z ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se přitom podává, že k okolnostem nastalým po sjednání
smluvní pokuty nelze při hodnocení přihlížet. V této souvislosti dovolatelka
odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, podle něhož „úvahy o nepřiměřenosti
sjednané smluvní pokuty se logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm
okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní
pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností,
které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či
nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní
pokuty, nelze při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty
přihlížet.“ Odvolací soud tedy v souladu s citovanými závěry neměl přiměřenost
smluvní pokuty poměřovat s výší splátky, s níž byla žalovaná v prodlení, nýbrž
s celkovou výší závazku žalované, který byl smluvní pokutou zajištěn. K samotné výši smluvní pokuty pak dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ve kterém Nejvyšší soud
uvedl, že „účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou
sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního
závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě,
která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout. Uvedený účel je – jak
z povahy věci vyplývá – jen obtížně splnitelný pouhou symbolickou pohrůžkou,
která má v poměrech dlužníka jen minimální význam a nemotivuje jej dostatečně k
tomu, aby na sebe bral jen takové závazky, kterým při uvážení všech okolností
může s vysokou pravděpodobností dostát.“
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že dovolání není přípustné,
neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka odkazuje, se týká
posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty odvislé od délky prodlení dlužníka. Stejné měřítko však dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neplatí při
posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty stanovené pevnou částkou. V této
souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017.
Žalovaná je proto přesvědčena, že odvolací soud postupoval v
souladu s právními předpisy a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první
článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv dovolatelka výslovně neuvádí, v jakém
rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že
zpochybňuje pouze tu část výroku o věci samé, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žaloba ohledně částky 380 000 Kč s
příslušenstvím se zamítá. Ve zbývajícím rozsahu dovolatelka rozhodnutí
odvolacího soudu nezpochybňuje, dovolací soud se proto ostatními výroky
nezabýval. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto
ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který
jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k
závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Podle dovolatelky odvolací soud vyřešil právní otázku, zda lze v rámci úvahy o
nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlížet ke skutečnostem nastalým po jejím
sjednání, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu podle dovolatelky odvolací soud
posuzoval i přiměřenou výši smluvní pokuty.
Pokud se týká první otázky, odvolací soud přihlédl při posuzování přiměřené
výše smluvní pokuty ke skutečnosti, že žalovaná po sjednání smluvní pokuty včas
uhradila dlužnou částku jistiny ve výši 400 910,77 Kč a dostala se do prodlení
pouze s příslušenstvím pohledávky ve výši 7 913,40 Kč (tuto částku podle
skutkového zjištění soudu prvního stupně žalovaná žalobkyni uhradila až k výzvě
žalobkyně po 10. 9. 2018). Odvolací soud předmětnou otázku řešil v poměrech
právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Závěr o této otázce v poměrech právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, Nejvyšší soud učinil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 1. 2023, č. j. 31
Cdo 2273/2022-162. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dovodil, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051
o. z. nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o
smluvní pokutě. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti
konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s
ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in
concreto nepřiměřená. Nejvyšší soud uzavřel, že postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze
rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití
interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí,
jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s
přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny
okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v
době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při
porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v
samotném porušení smluvní povinnosti původ. Na základě těchto okolností zodpoví
otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům,
které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní
pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní
pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného
dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře
věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní
pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud
ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in
concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě
a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do
doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje
(srov. bod 66 shora uvedeného rozsudku velkého senátu). Jestliže tedy v daném případě odvolací soud přihlédl k okolnosti, že žalovaná
žalobkyni ve sjednané době neuhradila pouze částku 7 913,40 Kč, je jeho postup
v souladu s nyní ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 1. 2023, č. j. 31 Cdo 2273/2022-162.
Otázka, zda lze v rámci úvahy o
nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlížet ke skutečnostem nastalým po jejím
sjednání, tedy přípustnost dovolání nezakládá. Jak shora naznačeno, velký senát v uvedeném rozsudku (srov. bod 57) současně
dovodil, že aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty,
musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a
násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit,
neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy
stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Velký senát přitom uvedl, že nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu
objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly
ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá
o. z.) podpůrně využít v bodu 58 popsaných vodítek, podle nichž lze primárně
vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní
(nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec
samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti
dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně
paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační
smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní
pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Vzhledem k tomu, že takto odvolací soud nepostupoval a ze shora uvedených
hledisek neprovedl výklad ujednání o smluvní pokutě, rozhodl v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání je z tohoto hlediska
přípustné i důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 a odst. 2 první věty o. s. ř. v
napadeném rozsahu a v závislých výrocích pod body II a III rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.