33 Cdo 5377/2017-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci zástavní
věřitelky Diamond Credit s.r.o., se sídlem v Příbrami I, Podskalí 34
(identifikační číslo 029 61 296), zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem
se sídlem v Příbrami, náměstí TGM 1/10, proti zástavní dlužnici V. J., bytem
XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami,
Pražská 140, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 11 C 41/2017, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č.j. 20 Co 233/2017-57, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č.j. 20 Co 233/2017-57, se
– vyjma potvrzujícího výroku o věci samé – zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 5. 4. 2017, č.j. 11 C 41/2017-11,
nařídil za účelem uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 212.000 Kč
soudní prodej zástavy, tj. pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví
č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY (dále jen „zástava,“ popř. „pozemek“), a zástavní dlužnici uložil zaplatit zástavní věřitelce na nákladech
řízení 5.300 Kč. Usnesením ze dne 19. 7. 2017, č.j. 20 Co 233/2017-57, Krajský soud v Praze
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení prodeje
zástavy za účelem uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 169.600 Kč
zamítl, ve zbytku – k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 42.400
Kč – je potvrdil, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu výše smluvní pokuty
utvrzující povinnost vydlužitelů splácet řádně a včas splátky spotřebitelského
úvěru sjednané smlouvou o zápůjčce z 23. 10. 2014, která obsahuje všechny
náležitosti stanovené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odporuje – s přihlédnutím
k celému obsahu smlouvy – dobrým mravům. V měsíci následujícím po přenechání
peněžní zápůjčky vzniklo zástavní věřitelce právo na vyrovnání celé pohledávky,
čímž získala zpět celých 120.000 Kč, „což v době zesplatnění představovalo 50%
z půjčené částky, a v době, kdy byla zápůjčka zcela uhrazena 35% z půjčené
částky.“ Smluvní pokuta 400 Kč denně – pokračuje odvolací soud – představuje
navíc 182,5% ročně z jistiny a tatáž smluvní pokuta s dohodnutým úrokem by
činila ke dni splatnosti 232,5% z jistiny a ke dni, kdy byla zápůjčka uhrazena,
217,5%. Účelem smluvní pokuty nebylo to, aby dlužníci zápůjčku spláceli, ale
„zástavní věřitelka se chtěla touto smluvní pokutou obohatit na úkor
spotřebitelů.“ O tom svědčí i skutečnost, že zástavní věřitelka zesplatnila
pohledávku poté, co byla první splátka uhrazena jen o sedm dní později, a na
smluvní pokutě trvala i za situace, kdy vydlužitelé dluh pravidelně spláceli. Závěr o rozporu s dobrými mravy vedl odvolací soud k moderaci – snížení smluvní
pokuty podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na částku 80 Kč denně, tj. 0,1% denně z
dlužné částky 80.000 Kč. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, zástavní věřitelka – s
odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu – oponuje závěru o
nepřiměřenosti výše smluvní pokuty z pohledu soudní praxe, jak se vyvinula do
účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za nesprávný
označuje postup odvolacího soudu, který snížil výši smluvní pokuty podle § 2051
o. z., i když ji posoudil jako odporující dobrým mravům.
Procentní výpočty
odvolacího soudu, stejně jako celková výše dluhu ze smluvní pokuty, jsou podle
dovolatelky zavádějící; podstatná jsou „pouze dvě čísla, a to výše ročního
smluvního úroku (10%) a výše smluvní pokuty pro případ prodlení (0,5% denně).“
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Zástavní dlužnice se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby
dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Zástavní věřitelka napadla usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i
výrok, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně
nařídil za účelem uspokojení její pohledávky ve výši 42.400 Kč soudní prodej
zástavy. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné (srov. § 218
písm. b/, § 243c odst. 3, větu první, o.s.ř., § 30 odst. 2, § 354 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“). Subjektivní přípustnost reflektuje stav
procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí
účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na
základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
nebo změní. Potvrdil-li odvolací soud ve shora uvedeném rozsahu rozhodnutí
soudu prvního stupně, nezpůsobil tím zástavní věřitelce žádnou újmu; naopak, v
tomto rozsahu byla úspěšná.
Dovolání směřující proti měnícímu výroku napadeného usnesení je přípustné,
protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného práva – přiměřenosti výše smluvní pokuty spojené s
posouzením platnosti té části smlouvy, kterou byla sjednána – při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237
o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v
určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel
požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené
povinnosti vznikla škoda (§ 2048, věta první, o. z.). Podle § 2051 o. z. může soud na návrh dlužníka nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do
výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta (§ 2051, věta první, o. z.). Odvolací soud vyšel z toho, že zástavní věřitelka uzavřela s J. K. a V. V. 23. 10. 2014 smlouvu o zápůjčce částky 80.000 Kč s pevně smluveným úrokem 40.000 Kč
(10% ročně z jistiny pohledávky). Vydlužitelé se zavázali vrátit zapůjčitelce
jistinu a smluvený úrok v šedesáti měsíčních splátkách po 2.000 Kč splatných
vždy k dvacátému dni měsíce počínaje dnem 20. 11. 2014. V případě prodlení
vydlužitelů se splacením některé splátky či její části strany dohodly, že se
bez dalšího stává ke dni, ve kterém takové prodlení poprvé nastalo, splatný
celý dluh, tj. nesplacená jistina včetně příslušenství (pevně stanoveného
úroku). „Pro případ prodlení vydlužitelů s vrácením sjednané částky a uhrazením
smluvního pevného úroku či jejich části“ byla sjednána smluvní pokuta 400 Kč za
každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni, kdy se vydlužitelé
ocitli v prodlení, do úplného zaplacení sjednané částky s příslušenstvím. Kromě
toho další smluvní pokuta – 500 Kč za každé jednotlivé její porušení spojené s
nemožností zapůjčitelky identifikovat platbu – zajišťovala povinnost
vydlužitelů při platbě (splátek) jistiny, smluvního úroku nebo smluvní pokuty
uvést variabilní symbol. Notářským zápisem ze dne 23. 10. 2014, NZ 669/2014 (N 762/2014), sepsaným
jménem notářky Mgr. Marie Trčkové notářským kandidátem Mgr. Stanislavem Trčkou,
I. vydlužitelé uznali peněžitou pohledávku s příslušenstvím a svolili, aby byl
podle zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a aby byl zápis
exekučním titulem, nesplní-li řádně a včas své povinnosti (§ 71a odst. 2 zákona
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění
pozdějších předpisů), a II. zástavní věřitelka a V. V. jako zástavkyně uzavřely
k zajištění pohledávky ze zápůjčky, smluveného úroku a budoucí pohledávky obou
smluvních pokut zástavní smlouvu; zástavou byl předmětný pozemek ve vlastnictví
zástavkyně (§ 1309 a násl. o. z.). Zástavní věřitelka podle smlouvy z 23. 10. 2014 převedla před jejím podpisem na
označený bankovní účet 32.000 Kč a v hotovosti předala J. K. a V. V. 48.000 Kč. První splátka ve výši 2.000 Kč nebyla uhrazena do 20. 11. 2014, ale až 27. 11. 2014. Zástavní věřitelka vyzvala podle ujednání o ztrátě výhody splátek (§ 1931
o. z.) vydlužitele k vyrovnání celé pohledávky s příslušenstvím (120.000 Kč),
která se tak stala 28.
11. 2014 splatnou. V. V. 14. 11. 2015 zemřela, zástavu zdědila V. J. (viz výpis z katastru
nemovitostí, list vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY). Po smrti V. V. vydlužitel J. K. a zástavní dlužnice uhradili v dohodnutých
měsíčních splátkách ke dni 3. 5. 2016 jistinu pohledávky (peněžitou zápůjčku). Pohledávka zajištěná zástavním právem, jejíž uspokojení prodejem zástavy
požaduje zástavní věřitelka, představuje smluvní pokutu ve výši 400 Kč za každý
den prodlení, a to od 21. 11. 2014 do 3. 5. 2016, tj. za 530 dnů 212.000 Kč. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že zástavní právo zajišťuje
pohledávku pro případ, že jí odpovídající dluh nebude řádně a včas splněn;
zástavnímu věřiteli v takovém případě vznikne právo uspokojit pohledávku s
příslušenstvím z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním
prodejem zástavy. Vykonatelné usnesení, kterým soud nařizuje prodej zástavy, je
exekučním titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy (§
358 odst. 1, věta druhá, odst. 3 zákona č. 292/2013). Soud nařídí prodej
zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k
zástavě a kdo je zástavním dlužníkem (§ 358 odst. 1, věta první, zákona č. 292/2013 Sb.). Uvedené skutečnosti nemusí být prokázány (postaveny najisto),
nýbrž postačuje, jsou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li
se alespoň jako pravděpodobné. V řízení o soudním prodeji zástavy (§ 353a a násl. zákona č. 292/2013 Sb.) se
soud nezabývá neplatností smlouvy, kterou zástavní věřitel dokládá existenci
zajištěné pohledávky s příslušenstvím (zde smlouvy o zápůjčce). Neplatnost
smlouvy může zástavní dlužník uplatnit v rámci obrany proti nařízenému výkonu
rozhodnutí (exekuci) návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) nebo
vylučovací (excindační) žalobou. Jestliže neplatnost smlouvy vyplývá přímo z
předložené listiny, aniž by prováděl dokazování, soud k ní však již v řízení o
soudním prodeji zástavy i bez návrhu přihlédne (nebylo by procesně ekonomické k
návrhu zástavního věřitele nařizovat výkon rozhodnutí /exekuci/, který by
následně musel být na návrh povinného nebo bez návrhu zastaven). V poměrech, na které dopadala právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obch. zák.“), tj. podle stavu do 31. 12. 2013, Nejvyšší soud v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 81/2010, dovodil že „ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je
možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39
obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých
byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že
byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není
však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák.
pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.“ Takovou
situaci totiž řešilo ustanovení § 301 obch. zák., podle něhož mohl soud
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu
zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního
rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Závěry vyplývající ze shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se uplatní i
v poměrech, které nastaly po sjednocení úpravy závazkového práva a odstranění
rozdílů v úpravě závazků podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku. Předně je třeba připomenout, že nenamítne-li oprávněná osoba, na jejíž ochranu
je stanoven důvod neplatnosti, neplatnost právního jednání, které se příčí
dobrým mravům, považuje se právní jednání za platné (§ 580 odst. 1, § 586 o. z.). Jako právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.),
nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její
výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím
ke kriteriím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost
ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití
moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za
kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání
jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě
však nepřichází v úvahu její moderace (srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1200). Snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je výsledkem určitého procesu
rozhodování, jenž probíhá ve třech fázích. Nejdříve musí soud vyřešit, zda
sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. Pro toto posouzení zákon žádná
kritéria nestanoví, takže závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky
(ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu,
zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a
na okolnostech, které je provázely. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty
je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené
částky (jako v souzené věci) a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za
stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při
současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou
s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty,
kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik
dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta
určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty
plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti
neplní (čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta).
Teprve v
případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje
druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda použije svého moderačního práva
či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem
úsudek, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně
vysoká smluvní pokuta, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování; v ní
posoudí, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v
této fázi rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu
zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není
neomezená; věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé
škody (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, a ze dne
30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008). Odvolací soud v projednávané věci způsobem shora předestřeným nepostupoval. Závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty učinil – opíraje se o bezcenné procentní
vyjádření pevnou částkou sjednané smluvní pokuty pro případ prodlení
vydlužitelů „s vrácením sjednané částky a uhrazením smluvního pevného úroku“ ve
vztahu k jistině pohledávky s příslušenstvím ke dni splatnosti a ke dni úhrady
poslední splátky – s přihlédnutím k celému obsahu smlouvy o zápůjčce a ke
skutečnosti zesplatnění pohledávky po prodlení vydlužitelů s první splátkou. Závěr o snížení smluvní pokuty 400 Kč denně od 21. 11. 2014 do 3. 5 2016 na
částku 80 Kč denně pak není vůbec podložen relevantními zjištěními ve smyslu §
2051 o. z. Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami
zástavní věřitelky – rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu
podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2, věta první, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu