33 Cdo 2239/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. J., zastoupeného JUDr. D. Č., advokátem proti žalovanému P. N.,
zastoupenému Mgr. R. P., advokátem o zaplacení smluvní pokuty, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 1/2003, o dovoláních žalobce
a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č.
j. 20 Co 529/2006-155, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, se odmítá.
III. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.
ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 300.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši
1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení částky 300.000,-
Kč. Uváděl, že částku 300.000,- Kč žalovanému půjčil a on mu ve sjednané lhůtě
půjčku nevrátil. Smluvní pokuta byla účastníky sjednána písemně pro případ
prodlení s vrácením půjčeného finančního obnosu.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č.
j. 10 C 1/2003-42, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za
každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení částky 300.000,- Kč. Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho v
pořadí prvý rozsudek ze dne 12. 5. 2000, č. j. 10 C
196/99-39, byl v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 300.000,-
Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996
do zaplacení, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j. 20
Co 81/2000-67, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení a
kdy jeho v pořadí druhý – žalobu zamítající – rozsudek ze dne 31. 8. 2001, č.
j. 10 C 196/99-118, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 26. 6. 2002, č. j. 20 C 140/2002-160, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. 10. 2003, č.
j. 33 Odo 345/2003-247, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76,
rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C
1/2003-42, změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal
zaplacení smluvní pokuty 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do
zaplacení částky 300.000,- Kč; v dalším tento rozsudek potvrdil. Současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo
1385/2004-133, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j. 20
Co 200/2004-76, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, tak, že se zamítá
žaloba, jíž se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení smluvní pokuty, zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení se závazným
právním názorem, že smluvní pokuta sjednaná účastníky ve výši 0,33 % z dlužné
částky za každý den prodlení je s ohledem na dosud zjištěné okolnosti daného
případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle § 39
obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že v
posuzované věci je konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou
žalovaný nedostojí povinnosti, kterou smluvně převzal. Výsledná výše smluvní
pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která již uplynula (a dále
plyne) ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše
smluvní pokuty je totiž na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve
formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za
stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši
několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění
všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na
poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v
takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů
prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše
smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého
prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou
dlužník své (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti neplní – čím delší je doba
prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní
pokuty. Opačný závěr nelze přijmout proto, že by ve svých důsledcích
zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník svou povinnost neplnil, tím více by
byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a
znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V citovaném
rozhodnutí pak dovolací soud přisvědčil žalobci, že žádná z dosud zjištěných
okolností případu, tedy zejména jeho motivace požadovat smluvní pokutu, není
způsobilá založit rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy, případně
dovodit, že jde o výkon práva, jež se dobrým mravům příčí (§ 3 odst. 1 obč.
zák.).
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co
529/2006-155, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince
2003, č. j. 10 C 1/2003-42, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě,
potvrdil, když stručně parafrázoval pro věc závazný právní názor dovolacího
soudu. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení; dovolání
žalovaného pak směřuje výslovně rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhoduje v
občanském soudním řízení o dovolání (tj. o mimořádném opravném prostředku)
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudek
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C
1/2003-42, není v této věci rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem
vyloučen. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, dovolacímu soudu nezbylo, než řízení o dovolání
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně zastavit (§ 104 odst. 1 o. s.
ř.).
Zbývá zabývat se dovoláními, jimiž účastníci brojí proti rozsudku odvolacího
soudu. Obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými při splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o.
s. ř.), nejsou však v dané věci přípustná.
Dovolání žalobce směřuje výlučně proti výroku o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při vyčíslení nákladů pominul některé
náklady předchozího řízení a o nákladech tak rozhodl „v rozporu s obsahem
spisu“. V této souvislosti - při rekapitulaci postupu řízení - vyjadřuje
pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že věc bude svěřena jinému
senátu.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání žalobce není tudíž
přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než jej podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že
námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení
vypočtených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její
důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Žalovaný přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Připomíná, že v této věci byly soudem
prvního stupně vydány již tři rozsudky a čtyřikrát rozhodoval odvolací soud,
který byl při vydání posledního svého rozhodnutí vázán právním názorem
dovolacího soudu. Žalovaný podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a
vyjadřuje přesvědčení, že mu povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku
300.000,- Kč byla uložena nesprávně. Soudy totiž nevyslyšely jeho návrhy na
doplnění dokazování, důkazy prováděly povrchně, nesprávně je hodnotily a
nerespektovaly závazné pokyny Nejvyššího soudu. Žalovaný má zato, že v řízení
prokázal, že 300.000,- Kč, které si žalobce půjčil, mu posléze i vrátil a nic
mu tudíž nedluží. Z těchto důvodů namítá, že „oba jím napadené rozsudky a
jednání obou soudů, které jim předcházelo, trpí závažnou vadou ohledně
rozhodnutí o jeho povinnosti zaplatit částku 300.000,- Kč a že by oba výroky
ohledně této částky měly být dovolacím soudem zrušeny a věc vrácena k dalšímu
řízení“, že „obě napadená rozhodnutí v tomto výroku byla nesprávně právně
posouzena a rozhodnutí není logicky odůvodněno a neodpovídá provedeným důkazům“
a konečně že „rozhodnutí je podepřeno skutkovým zjištěním, které nemá
podstatnou oporu v provedeném dokazování“. V další části dovolání žalovaný
popisuje svůj postup po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
1385/2004 a reprodukuje názor Ústavního soudu ČR na přiměřenost smluvní pokuty
a na moderační právo soudu. S odkazem na něj odvolacímu soudu vytýká, že při
rozhodnutí dne 10. 1. 2007 „mohl moderovat právo žalobce rozporem s dobrými
mravy a zjevnou nepřiměřeností původní pohledávky, byť byl vázán názorem
dovolacího soudu“, což neučinil.
Především je namístě konstatovat, že rozsudkem ze dne 10. ledna 2007 odvolací
soud již nerozhodoval o nároku žalobce na zaplacení 300.000,- Kč z titulu
vrácení půjčky (o tomto nároku rozhodl již svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2004),
takže námitky, které žalovaný v dovolání vznáší proti rozhodnutí o tomto
nároku, jsou pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání irelevantní.
Dovolací soud – logicky vzato – může přezkoumávat výlučně správnost závěrů,
které odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil. Dovolání, v němž žalovaný
brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na vrácení půjčky
(tj. zaplacení částky 300.000,-Kč) bylo konzumováno již rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1365/2004.
Názor žalovaného, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.
ledna 2007 je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nemůže v
posuzovaném případě obstát, neboť tímto dovoláním byl napaden rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního
stupně, který byl vydán po zrušujícím (kasačním) rozhodnutí dovolacího soudu.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci o zaplacení smluvní pokuty jinak, než ve
svém rozsudku ze dne ze dne 31. 8. 2001, č. j. 10 C 196/99-118 (jímž byla
žaloba o zaplacení smluvní pokuty zamítnuta) nikoli proto, že byl vázán právním
názorem obsaženým ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž
proto, že se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který předchozí
rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 20/1998, popř. usnesení ze dne 27. 3. 2003, sp.
zn. 20 Cdo 755/2002). Přípustnost dovolání žalovaného tak může být založena již
jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
vytýká žalovaný odvolacímu soudu - pokud jde o jeho rozhodnutí o smluvní pokutě
- výlučně to, že nepoužil moderačního práva, přestože smluvní pokuta v současné
době dosáhla již částky 3,600.000,- Kč a je zjevně nepřiměřená pohledávce,
kterou zajišťovala.
K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém
předchozím rozhodnutí v dané věci, tedy ve svém rozsudku ze dne 23. října 2006,
sp. zn. 33 Odo 1385/2004. Od závěrů, které v v tomto rozhodnutí dovodil, nemá
důvod se odchylovat, neboť plně korespondují s již ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.
1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9.
8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004
sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp.
zn. 33 Odo 810/2006, popř. ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v
nichž je vedle již zmíněného názoru na přiměřenost procentuálně sjednaného
sankčního opatření, jehož celková výše odvisí od délky prodlení s plněním
zajištěného závazku, rovněž dovozováno, že smluvní strana se nemůže bránit
splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit
růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou
částku splnila v co nejkratší době).
Stejně tak není rozumného důvodu odchýlit se od závěru, který byl dovozen již v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, že
„požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení nelze považovat za výkon
práva v rozporu s dobrými mravy ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi
účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení, a že odepřít ochranu
je výjimečně možné pouze takovému požadavku, který opomíjí zajišťovací, sankční
a kompenzační charakter institutu prodlení, nevychází z jeho smyslu, případně
jej dokonce zneužívá k poškození dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků
vede k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že dlužníka likvidačním způsobem
zatěžuje, zatímco pro věřitele neznamená podstatný přínos“. V této souvislosti
se sluší připomenout, že v dané věci žalovaný v řízení před soudy neuplatnil
námitky relevantní pro posouzení, zda ze strany žalobce nejde o zneužití výkonu
práva na smluvní pokutu a smluvní pokutou zajištěnou pohledávku žalobci
neuhradil ani poté, kdy rozhodnutí o ní nabylo právní moci. Délka řízení v dané
věci je úměrná náročnosti zjišťování skutkového stavu i počtu řádných i
mimořádných opravných prostředků, které účastníci dosud podali.
K možnosti soudu smluvní pokutu snížit se dovolací soud rovněž vyjádřil již ve
svém rozsudku sp. zn. 33 Odo 1385/2004, který v dané věci vydal dne 23. října
2006. Zdůraznil zde, že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud
moderační právo a smluvní pokutu, která (na rozdíl od úroků a poplatku z
prodlení) není příslušenstvím pohledávky, může snížit až do výše škody vzniklé
do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku (srov. § 301 obch.
zák.), občanský zákoník soudu právo snížit vysokou smluvní pokutu nedává a
ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové
právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Stejně jako lze ujednání o smluvní
pokutě podle § 39 obč. zák. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté
výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez
možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující),
může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle § 3 odst. 1 obč. zák.
pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy. I tyto názory plně respektují
jak ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 11. 8.
2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004,
či ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005), tak i právní teorii (srov.
např. Občanský zákoník, Komentář: Oldřich Jehlička, Jiří Švestka, Marta
Škárová a kolektiv, 8. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by - jak již bylo výše vyloženo - při
úvaze o přípustností dovolání žalobce přípustné.
Lze uzavřít, že odvolací soud o nároku žalobce na smluvní pokutu nerozhodl v
rozporu s hmotným právem, pokud smluvní pokutu o odkazem na § 3 odst. obč.
zák. nesnížil; jeho rozhodnutí nelze tudíž mít za zásadně právně významné.
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným, není ani dovolání žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani jedno
z podaných dovolání nebylo přípustné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v
k o v á předsedkyně
senátu