NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 345/2003-247
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. D. Č., advokátem, proti žalovanému P.
N., zastoupenému JUDr. R. P., advokátem, o zaplacení 300 000 Kč se smluvní
pokutou, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 196/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2002
č. j. 20 Co 140/2002 - 160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2002 č. j. 20 Co 140/2002 –
160 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. srpna 2001 č. j. 10
C 196/99 - 118, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 31. srpna 2001 č.
j 10 C 196/99 - 118 poté, co jeho předchozí rozsudek
ze dne 12. května 2000 č. j. 10 C 196/99 - 39,
ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč se smluvní
pokutou ve výši 1000 Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do
zaplacení, a zamítající žalobu, pokud bylo žalováno na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení za
dobu od 1. 9. 1996 do 19. 12. 1996, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 18. října 2000 č. j. 20 Co 81/2000 – 67 a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, zamítl žalobu na
zaplacení částky 300 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 1000 Kč za každý
den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení, a zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V souladu s názorem odvolacího soudu ohledně zaplacení
půjčky žalovaným soud prvního stupně uzavřel, že originál smlouvy o půjčce,
uzavřené mezi účastníky dne 19. 6. 1996 podle § 657 obč. zák., držený
žalovaným, je důkazem o zaplacení dluhu, jestliže se žalobci nepodařilo
prokázat existenci kopie či stejnopisu smlouvy.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2002 č. j. 20 Co 140/2002 –
160 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a v části, kterou bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. Shodně s tímto soudem uzavřel, že smlouva o
půjčce, uzavřená mezi účastníky dne 19. 6. 1996 podle § 657 obč. zák., byla
sepsána písemně v jediném vyhotovení, které si ponechal žalobce, a které předal
žalovanému v prosinci 1996, kdy byla půjčka doplacena, na důkaz jejího vrácení.
Odvolací soud považoval tento postup, tj. předání peněž oproti vrácení dlužního
úpisu, za běžný mezi přáteli, kterými v roce 1996 účastníci byli, když i v
jiných věcech, jak vyplynulo z dokazování, postupovali zcela neformálně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť
nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu, že v dané věci existoval
jen jeden exemplář smlouvy o půjčce, a že držení tohoto exempláře smlouvy
žalovaným je potvrzením, že žalobci půjčku zaplatil. Má za to, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Podle názoru dovolatele nemůže být rozhodnutí soudu
založeno na právní domněnce, že držení originálu smlouvy dlužníkem
(žalovaným) lze považovat za potvrzení o zaplacení půjčky, jestliže
zákon takovou domněnku nikde nestanoví. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, neboť spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na nesprávném
skutkovém zjištění, je nesprávné i jeho právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v
souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání, které splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s.
ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacích důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení žalobce
nenamítá a ani nebyly zjištěny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §
242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel svými námitkami
brojí proti správnosti skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci,
zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci existoval jen
jeden exemplář smlouvy o půjčce. S tímto skutkovým závěrem pak pojí úvahu, že
držení originálu smlouvy žalovaným lze mít za potvrzení o zaplacení půjčky
žalobci a uzavírá, že došlo k zaplacení dlužné částky – vrácení půjčky.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Odvolací soud opřel svůj závěr o doplacení půjčky žalovaným žalobci v prosinci
1996 o zjištění, že existoval jen jeden exemplář smlouvy o půjčce uzavřené mezi
účastníky, který má v držbě žalovaný. S tímto zjištěním spojuje úsudek, že
drží-li žalovaný originál smlouvy o půjčce, byla půjčka zaplacena,
neboť držba originálu smlouvy je důkazem o
zaplacení půjčky. Důkazem významným pro posouzení, zda došlo ke splnění dluhu,
je např. písemné potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Podle § 569 obč. zák.
je věřitel povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom,
že dluh byl zcela nebo zčásti splněn. Dlužník je oprávněn splnění odepřít,
nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení. Kvitance sice není nezvratným důkazem o
splnění, ale v případě sporu ulehčuje důkazní situaci dlužníka (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. října 2000 sp.
zn. 22 Cdo 2670/98, dále ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. 33 Odo
92/2001 a ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1736/2000). V dané věci je
smlouva o půjčce, tak jak byla mezi účastníky uzavřena, jen důkazem o vzniku
závazku - půjčky. Důkaz o zaplacení půjčky však žalovaný nepředložil. Založil-
li odvolací soud svůj závěr na zaplacení půjčky na tvrzení žalovaného,
že existoval jen jeden exemplář smlouvy o půjčce, pak nevzal v úvahu ani
samotnou výpověď žalovaného při jednání dne 10. 2. 2000 (č. l. 23 spisu), kdy
samotný žalovaný původně tvrdil, že smlouva o půjčce byla vyhotovena s kopií.
Jestliže pak odvolací soud založil svůj skutkový závěr o zaplacení dluhu
dlužníkem věřiteli na skutkovém zjištění, že byl vyhotoven jen jeden exemplář
smlouvy, a že dlužník je držitelem tohoto jediného vyhotovení smlouvy, tak
založil skutkový závěr o zaplacení dluhu na skutkovém zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a na chybné logice
úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Uplatněným dovolacím důvodem, jímž bylo žalobcem namítáno, že rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení, se Nejvyšší soud ČR nemohl zabývat, neboť jak
bylo výše uvedeno, dospěl-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, je nepřezkoumatelné, a nelze proto učinit právní závěr o
případném nesprávném právním posouzení.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu