23 Cdo 1527/2024-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 398.115 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 179/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 53 Co 332/2023-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 53 Co 332/2023-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. V posuzované věci z hlediska zákonných požadavků přípustnosti dovolání dovolatel nejprve pouze cituje ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dalším obsahu dovolání dovolatel podrobněji rekapituluje dosavadní průběh řízení a poukazuje na tvrzený rozpor s jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 28.
11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006. Odkaz dovolatele na uvedené rozhodnutí však přípustnost dovolání založit nemůže. Usnesením sp. zn. 30 Cdo 427/2006 Nejvyšší soud odmítl v dané věci dovolání jako nepřípustné. Jakkoli je v usnesení citována část judikatury k pojmu nahodilá událost (dovolatelem v dovolání akcentovaného), dovolatel přehlíží, že Nejvyšší soud v dané věci jednak zdůraznil, že „pojem nahodilost je třeba vždy vztáhnout ke konkrétnímu pojištěnému majetku (srov. § 807 obč.
zák.) a nikoliv dovozovat, že nastalo-li již pojistné nebezpečí v jiných lokalitách (došlo-li k záplavám na jiných místech), nejedná se o nahodilou událost ve vztahu k majetku, který se nachází jinde…, tudíž okolnost, že v době uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky dne 12. 8. 2002 již na některých místech v ČR došlo k záplavám, není pro posouzení dané věci významné, neboť ve vztahu k pojištěnému majetku žalobkyně nebylo možno předvídat, zda k zatopení jejího bytu - přes existující pojistné nebezpečí na jiných místech - vůbec dojde, a prvek nahodilosti byl proto ve vztahu k této skutečnosti dán.
Záleželo jen na žalované, zda uvedeného dne za daných okolností a dostupných informací se žalobkyní smlouvu o pojištění domácnosti uzavře, či nikoliv“. Z uvedené citace je zřejmé, že odkaz na toto rozhodnutí nemůže přivodit přípustnost dovolání v nyní řešené věci. Pro závěry odvolacího soudu byla určující skutková zjištění z uzavřené pojistné smlouvy a pojistných podmínek, které byly její součástí. Odvolací soud zdůraznil, že akutní onemocnění (stav) nevzniklo nezávisle na vůli žalobce, jak stanoví čl.
19 Všeobecných pojistných podmínek, protože k výskytu zdravotních komplikací došlo v přímém důsledku svobodné volby žalobce podrobit se kosmetickému chirurgickému zákroku. Chirurgickému zákroku se žalobce podrobil přesto, že nebyl ohrožen na životě a zdraví (zákrok nebyl nutný), a to v době necelé 4 týdny před plánovaným odjezdem na dovolenou. Odvolací soud tedy vyložil obsah pojistné smlouvy s uvedeným závěrem. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při zjišťování obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 12.
10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021). Žalobce však v dovolání postup odvolacího soudu při výkladu právních jednání nezpochybnil prostřednictvím vymezení žádné právní otázky ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání k ní. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu