23 Cdo 1530/2023-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci navrhovatelky Kiwi.com s.r.o., se sídlem v Praze 8, Rohanská nábřeží 678/25, Karlín, identifikační číslo osoby 29352886, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti odpůrci RYANAIR DAC, se sídlem v Dublinu, Airside Business Park, Swords, Irská republika, registrační číslo 104547, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 Nc 19/2022, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, č. j. 3 Cmo 49/2022-150, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. 2 Nc 1008/2022-26, vyhověl návrhu navrhovatelky na nařízení předběžného opatření (výrok I) a uložil navrhovatelce povinnost podat do 15 dnů od doručení tohoto usnesení žalobu ve věci samé (výrok II). Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením k odvolání odpůrce zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc „postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému“. Usnesení odvolacího soudu napadla navrhovatelka dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Soudního dvora Evropské unie. Navrhovatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř., jenž podle ní spočívá v nesprávné interpretaci čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Navrhovatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, popř. aby dovolací soudu toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odpůrce se k dovolání navrhovatelky vyjádřil v tom smyslu, že dovolání navrhovatelky považuje za nepřípustné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o.
s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném. V projednávané věci navrhovatelka dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo přezkoumáno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření. Proti takovému usnesení však, jak plyne z výslovné dikce shora citovaného ustanovení, není dovolání přípustné. Na tom nic nemění ani navrhovatelkou tvrzená nesprávnost postupu odvolacího soudu podle § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 o.
s. ř. z důvodu aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2022, sp. zn. 23 Cdo 1475/2022, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1 2023, sp. zn. I. ÚS 3514/22). Přípustnost dovolání nezakládá ani poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku je upravena zákonem, nikoliv poučením odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.