Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Kiwi.com s. r. o., sídlem Lazaretní 925/9, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 23 Cdo 1475/2022-118, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti RYANAIR DAC, sídlem Airside Business Park, Swords, Co. Dublin, Irská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 25. 8. 2021 č. j. 2 Nc 1037/2021-18 Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") částečně vyhověl návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření (výrok I.), částečně tento návrh odmítl a zamítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost podat do 30 dnů od doručení tohoto usnesení žalobu ve věci samé (výrok III.).
3. Proti usnesení městského soudu podala vedlejší účastnice jako odpůrkyně odvolání. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19. 1. 2022 č. j. 3 Cmo 198/2021-60 usnesení městského soudu ve výrocích I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému.
4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které považovala za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu "jednotně" vyřešeny, nebo mají být Nejvyšším soudem posouzeny jinak, resp. u kterých se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jenž podle ní spočívá v nesprávné interpretaci čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání podle § 237 o. s. ř., není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném. V projednávané věci stěžovatelka dovoláním napadla usnesení vrchního soudu, jímž bylo přezkoumáno rozhodnutí městského soudu o nařízení předběžného opatření.
Proti takovému usnesení však, jak plyne z výslovné dikce citovaného ustanovení, není dovolání přípustné. Na tom nic nemění ani stěžovatelkou tvrzená nesprávnost postupu vrchního soudu podle § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 o. s. ř., z důvodu aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Přípustnost dovolání nezakládá ani poučení vrchního soudu o tom, že dovolání přípustné je (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002), neboť přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku je upravena zákonem, nikoliv poučením odvolacího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala návrh na nařízení předběžného opatření k městskému soudu, který jí výše uvedeným usnesením částečně vyhověl. Vedlejší účastnice podala proti usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření odvolání, v němž brojila proti posouzení otázky mezinárodní a místní příslušnosti Městského soudu v Praze. Vrchní soud usnesení městského soudu zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. V usnesení vrchního soudu byla stěžovatelka poučena o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Proti usnesení vrchního soudu dovolání podala, neboť byla přesvědčena, že vrchní soud vyřešil otázku určení soudní příslušnosti nesprávně. Stěžovatelka namítá, že usnesení vrchního soudu odporuje ustanovením právních norem, na jejichž základě je nutno příslušnost určit, a je i v rozporu se závazným výkladem podaným Soudním dvorem Evropské unie a rovněž i Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud však napadeným usnesením podané dovolání odmítl s odůvodněním, že usnesení vrchního soudu je rozhodnutím týkajícím se předběžného opatření, proti kterému není dovolání přípustné. Tento závěr podle stěžovatelky není správný, neboť Nejvyšší soud vyšel z nesprávné premisy, že řešená právní otázka se týká přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření.
7. Stěžovatelka proto namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nesprávně posoudil důvod nepřípustnosti podaného dovolání. Podané dovolání se netýkalo předběžného opatření, ale otázky určení soudní příslušnosti (týkalo se výlučně nesprávného posouzení otázek mezinárodní a místní příslušnosti, které se stejným způsobem uplatní i na řízení o věci samé). Výše uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. V důsledku nesprávné aplikace příslušné normy mezinárodního práva procesního došlo dále k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že poučení obsažené v usnesení vrchního soudu o přípustnosti dovolání bylo správné. I pokud by poučení správné nebylo, bylo by třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které platí, že nelze klást k tíži stěžovatelky pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatelka vyšla.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), již dříve přiléhavě vyložil, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17
(N 28/88 SbNU 411)].
13. Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., dovolání podle § 237 o. s. ř., není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
14. Jak z výše uvedeného vyplývá, v předmětné věci podala stěžovatelka dovolání proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Nejvyšší soud proto postupoval správně, odmítl-li s odkazem na § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., napadeným usnesením dovolání stěžovatelky, jako dovolání, které není přípustné. Na tom nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky, že její dovolání se týkalo posouzení otázky příslušnosti soudu rozhodujícího o návrhu na nařízení předběžného opatření (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. 29 ICdo 35/2022 či ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. 33 Co 1118/2022).
15. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům vrchním soudem v písemném vyhotovení jeho rozhodnutí o tom, že proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné je, neboť z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá [k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 62/2001, ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. 29 ICdo 35/2022 a ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. 33 Cdo 1118/2022, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07
(N 210/51 SbNU 627)].
16. Ústavní soud v této souvislosti dále poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, je rozhodnutím, jímž bylo skončeno řízení, a je proto způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 249/06 ).
17. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud v posuzované věci neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu