USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové ve věci žalobce: J. H.,
zastoupen JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem Cejl 62b, Brno, proti
žalované: SPORTIS, příspěvková organizace, se sídlem Horní 1679/22, Žďár nad
Sázavou, IČO 65759800, zastoupena JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem
Sadová 2237/17, Žďár nad Sázavou, za účasti Kooperativa pojišťovna, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o 57.534,30 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 209/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2017, č.
j. 17 Co 29/2017-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce utrpěl 17. 8. 2015 zranění na
tobogánu v prostorách žalované, když se zaklínil uvnitř tobogánu a následně do
něj narazil další návštěvník. Žalobou uplatněná částka se skládá z nároku na
náhradu bolestného ve výši 33.391,80 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku žalobce
ve výši 23.170 Kč a částky 972,50 Kč za cestovné. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními okresního soudu i s právním závěrem, že žalovaná
vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, a
své odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností dle § 2924 o. z. se
zprostila. Především bylo vyvráceno skutkové tvrzení žalobce, že se uvnitř
tobogánu ocitl bez vody, a proto v něm uvízl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v řešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla dovolacím soudem
vyřešena, a to zda se žalovaná zprostila odpovědnosti za újmu vzniklou při
provozní činnosti, konkrétně, zda lze po žalované rozumně požadovat, aby do
tobogánu nainstalovala lepší kontrolní zařízení. Dovolatel považuje napadené
rozsudky za nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná vynaložila
veškerou péči, kterou po ní bylo možno rozumně požadovat, a zprostila se
odpovědnosti za škodu. V dalších bodech se dovolatel věnuje jednotlivým závěrům
odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasí, a vyvozuje z nich porušení svých
procesních práv. Za překážku přípustnosti dovolatel nepovažuje okolnost, že jím
uplatněné dílčí nároky jednotlivě nedosahují zákonného limitu 50 000 Kč a (s
poukazem na judikaturu Ústavního soudu) dovozuje, že finanční limit
přípustnosti dovolání se v dané věci neuplatní. Navrhl proto, aby dovolací
soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví,
případně aby jej zrušil a věc vrátil buď odvolacímu, nebo okresnímu soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu k výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud
odmítl dovolání jako bagatelní, popřípadě je zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9.
2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v
řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený
výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí
a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25
Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i
po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem
uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy
zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.
Ke změně ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodová zpráva k citované
novele uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v
případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto
dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je
zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač
vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např.
šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z
tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo
rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího
judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, že ze dvou možných výkladů
ustanovení o přípustnosti dovolání je nutno volit ten, který dovolací přezkum
umožňuje. Takový názor zcela přehlíží okolnost, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek a že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání
či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna
sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) dovodil, že právo
na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta
koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje
právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a
podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle
stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní
pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a
další) pro přístup k soudům stanoví. Právě uvedené pak platí také pro
požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným
prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto
prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že
zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u
mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením
v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém
poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu. Tak je tomu i u
dovolání. Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších
podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně
dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo
Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice
(čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že
přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to
včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení
Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení
počtu podaných dovolání [srov. např. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu stanovící tzv. majetkový census]. V obecné rovině totiž není cílem právní
úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší
množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních
instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu
rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou
pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a
ústavodárce) významné.
Dovolatel sám připouští, že smyslem finančního limitu („majetkového censu“) je
umožnit přezkum rozhodnutí v záležitostech svojí majetkovou hodnotou významných
a méně významné spory ponechat mimo dovolací přezkum. Tato správná teze a výše
uvedený účel činnosti Nejvyššího soudu by však nebyly naplněny, pokud by
nahodilé spojení skutkově samostatných bagatelních nároků, jež projednávány
samostatně by zákonný limit nepřekročily, mělo za následek založení
přípustnosti dovolání ohledně všech těchto dílčích nároků. Dovolací soud by
tak byl nucen přezkoumávat naplnění všech předpokladů opodstatněnosti nároků co
do jejich základu i výše (bylo-li by dovolatelem zpochybněno), ač některé
popřípadě všechny tyto nároky by byly bagatelní (tedy nejen nedosahovaly limitu
50 000 Kč, ale mohly by být i o několik řádů nižší). Takový výklad je nutno
odmítnout pro jeho zjevnou absurdnost i pro možnost snadného zneužití (spojení
skutečně sporných nízkých nároků s nároky fiktivními).
Štěpení nároku Ústavní soud v obecné rovině jako ústavně konformní aproboval
(srov. nález sp. zn. I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009, N 60/52 SbNU 591).
Zdůraznil, že hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují
premisu, že dvojinstanční proces je zásadně s to zaručit správné a spravedlivé
rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má
takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a
citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání primárně odvíjen od
kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu
prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v
právních vztazích v řízení vystupujících stran. Ústavní soud neakceptoval jen
tzv. účelové štěpení, které účastníkům řízení nespravedlivě brání v přístupu k
Nejvyššímu soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3.
3. 2005, N 37/36 SbNU 413, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10.
2009, N 221/55 SbNU 75). Dovolatelem citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 se
týkají přípustnosti odvolání podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 (která
se svou dikcí lišila od úpravy přípustnosti dovolání) a nároků založených na
jednom skutkovém základě.
Na uvedených závěrech nic nemění ani okolnost, že předmětem řízení jsou nároky
na náhradu újmy na zdraví. Dovolatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu
zabývající se hmotněprávní povahou těchto nároků a vyžadující plné odškodnění
újmy na zdraví nelze vykládat v tom smyslu, že by zásadním způsobem měnila
procesní pravidla posuzování přípustnosti dovolání.
Dovolací soud tedy uzavírá, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není
dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem,
které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění
přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy).
Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o žalobě na
náhradu škody sestávající ze tří samostatných nároků – bolestného ve výši
33.391,80 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v
částce 23.170 Kč a náhrady cestovného ve výši 972,50 Kč (k příslušenství se při
posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle § 238 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahuje ani jeden z těchto dílčích nároků 50
000 Kč, proto je dovolání nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu