USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BETONOVÉ STAVBY - GROUP, s. r. o., se sídlem v Předslavi 99, identifikační číslo osoby 64834131, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, proti žalované Porsche Inter Auto CZ spol. s r.o., se sídlem v Praze, Vrchlického 18/31, identifikační číslo osoby 47124652, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze, Viktora Huga 377/4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 180.449,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 152/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 219/2023-377, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 10.454,40 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 38 C 152/2022-320, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 91.956,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do jistiny ve výši 88.492,97 Kč a dále pak co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 88.492,97 Kč od 14. 1. 2022 do zaplacení, a ve výši 8,25 % ročně z částky 180.449,17 Kč za dobu od 27. 5. 2021 do 13. 1. 2022 (výrok II), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 25 Co 219/2023-377, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 91.956,20 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je pokládá za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Žalobkyně ve svém dovolání odkazuje na tvrzený rozpor závěrů odvolacího soudu s jedním odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 29.
1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001. Poukazuje na to, že „je-li předmětem sjednané opravy auta výměna opotřebované součástky, která spojuje dvě části motoru a zajišťuje tak jeho základní funkčnost, představuje neprovedení kontroly správného fungování stroje po montáži nové součástky porušení tzv. prevenční povinnosti“. K interpretaci namítaného rozhodnutí je třeba předně uvést, že v tam projednávané věci řešily soudy konkrétní otázku na konkrétních technických parametrech, s tím, že dle přesné citace „je-li předmětem sjednané opravy výměna opotřebované součástky (rozvodový řemen), která spojuje další dvě části motoru (rozvodové kolo klikového hřídele s kolem vačkového hřídele) a zajišťuje tak základní funkčnost motoru, je už ze samotné logiky věci zřejmé, že kontrola správného fungování takového stroje po montáži nové součástky je nezbytná, aby se předešlo možnosti vzniku škody nejen na motoru, ale i na jiných majetkových hodnotách a na zdraví.
Ostatně k tomu, aby nedošlo k poškození motoru, měla právě výměna rozvodového řemene sloužit. To, že výrobce nepředepisuje postup, který měl být proveden a nebyl, pak neznamená nedostatek zavinění na straně žalovaného (§ 420 odst. 3 obč. zák.), které se ve formě nevědomé nedbalosti (nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ač to předvídat měl a mohl) přepokládá“.
Odkaz na citované rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání jednak proto, že na nyní projednávanou věc nedopadá, ale dovolatelka především přehlíží, že pro závěry odvolacího soudu bylo určující, že dovolatelka přes poučení odvolacího soudu neunesla břemeno důkazní k prokázání tvrzení, že žalovaná při servisním výkonu dne 24. 5. 2021 poškodila její vozidlo. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, podle níž „žalovaná poškozené potrubí nevyměnila a tím porušila povinnost“. Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, však existence takové smluvené povinnosti nevyplývá. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V další časti, jinak stručného, dovolání nepředkládá dovolatelka žádnou konkrétní otázku, u níž by dostála požadavkům vymezení přípustnosti dovolání. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu