23 Cdo 1600/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně a) PANAKVA, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Riegrova 374/8, PSČ 772
00, identifikační číslo osoby 25841521, a žalobce b) I. Č., oběma zastoupeným
JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti
žalované ALI-Praha s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 2165/48, PSČ 120
00, identifikační číslo osoby 26471493, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem,
advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o zaplacení částky 22.000,- € s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 118/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2009,
č. j. 12 Cmo 89/2009-80, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2009, č. j. 12 Cmo
89/2009-80, v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně a žalované uloženo zaplatit žalobkyni a) částku 22.000,- € s úrokem z
prodlení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Dovolání proti části výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. října 2009, č. j. 12 Cmo 89/2009-80, jíž byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě žalobce b) vůči
žalované a věc v tomto rozsahu postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se
odmítá.
Žalobci se po žalované domáhali vrácení částky 22.000,- €, která jí byla
uhrazena jako záloha na kupní cenu podle kupní smlouvy uzavřené dne 12. ledna
2006 na koupi automobilu Mercedes-Benz S320 CDI-Long a stižené podle názoru
žalobců neplatností, neboť ji uzavřel za žalobkyni a) V. Ž., jenž nebyl
jednatelem žalobkyně a) ani jejím zaměstnancem a k uzavření smlouvy nebyl ani
zmocněn, s P. L. jako zástupcem žalované, který nebyl jejím jednatelem ani
prokuristou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 37 Cm
118/2007-49, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a o rozhodl o nákladech řízení
(výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a žalovaná (tehdy pod
firmou „Auto Luxus s. r. o.“) uzavřely dne 12. ledna 2006 smlouvu o koupi
automobilu zn. Mercedes-Benz S 320 CDI-Long (dále jen „automobil“). Za
žalovanou uzavřel kupní smlouvu P. L., jednající na základě plné moci, která
jej zmocňovala ke všem právním úkonům v rozsahu prokury, navíc jednal v sídle
žalované. Za žalobkyni a) podepsal smlouvu V. Ž., byť nebyl žalobkyní a) k
takovému úkonu zmocněn. Jediným jednatelem a společníkem žalobkyně a) v té době
byl žalobce b). Žalovaná převzala částku 22.000,- € jako zálohu a automobil
objednala. Dne 30. března 2006 žalobce b) zmocnil V. Ž. k převzetí automobilu. Protože doplatek na kupní cenu automobilu nebyl uhrazen, zůstal automobil v
dispozici žalované, a to do 26. dubna 2006, kdy ohledně tohoto automobilu
žalovaná uzavřela se společností „s Autoleasing, a. s.“ jako kupující kupní
smlouvu a žalobce b) jako leasingový nájemce uzavřel se společností „s
Autoleasing, a. s.“ leasingovou smlouvu. Dne 4. května 2006 žalovaná odstoupila
od kupní smlouvy z 12. ledna 2006 pro nedoplacení kupní ceny a dopisem ze 6. února 2007 od téže kupní smlouvy odstoupila i žalobkyně a). Žalovaná následně
vozidlo prodala třetí osobě. Soud prvního stupně usoudil, že za žalovanou uzavřela kupní smlouvu osoba,
která byla k takovému jednání zmocněna, za žalobkyni a) však jednala osoba,
která nebyla k tomuto úkonu zmocněna, smlouva je proto absolutně neplatná a
žalobkyně a) se může uplatněného nároku domáhat pouze z titulu bezdůvodného
obohacení. Soud prvního stupně dovodil, že u žalované nedošlo k bezdůvodnému
obohacení na úkor žalobkyně a), neboť žalobce b) netvrdil a neprokazoval, že by
částku 22.000,- € složil jako jednatel žalobkyně a), a žalobkyně a) netvrdila a
neprokazovala, že by se tato platba projevila v jejích účetních dokladech a
účetní závěrce. Soud prvního stupně vzal naopak za prokázané, že tyto peněžní
prostředky složil V. Ž., aniž byl k tomu zmocněn, a uzavřel, že žalobkyně a)
nárok z titulu bezdůvodného obohacení nemá.
Ohledně nároku žalobce b) soud
prvního stupně usoudil, že vzhledem k vymezení věcné příslušnosti soudů se
tento žalobce mohl v tomto řízení domáhat nároku pouze jako jednatel či
společník žalobkyně a), nikoliv jako nepodnikající fyzická osoba, a dospěl k
závěru, že žalobce b) není aktivně „hmotně“ legitimován z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť jako jednatel žalované a) je oprávněn domáhat se nároku pouze
za tuto společnost. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vztahu mezi žalobcem b) a
žalovanou a v tomto rozsahu věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2, ve
zbývající části výroku o věci samé pak rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 22.000,- € s
úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou (výrok
pod bodem II). Odvolací soud předně dospěl k závěru, že o vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou
rozhodl věcně nepříslušný soud, proto v příslušném rozsahu rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného tímto soudem, který po zopakování
důkazu kupní smlouvou a příjmovým pokladním dokladem ze dne 22. ledna 2006
doplnil o zjištění, že v kupní smlouvě je jako kupující uvedena žalobkyně a)
zastoupena žalobcem b) jako jednatelem, že kupní smlouva je za kupujícího
podepsána V. Ž., že v bodu 7.4 kupní smlouvy je pro změny smlouvy dohodnuta
povinná písemná forma a že částka 22.000,- € byla žalované poskytnuta jako
záloha na koupi automobilu Mercedes Benz S320 CDI - Long“ od žalobce b),
přičemž tuto částku předal žalované V. Ž. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že kupní
smlouva je neplatná, neboť ji za žalobkyni a) uzavíral V. Ž., který nebyl jejím
pracovníkem, nebyl ji tedy zmocněn zastupovat podle ustanovení § 15 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jednání této osoby nezavazuje žalobkyni
a) ani postupem podle ustanovení § 16 obch. zák., neboť smlouva nebyla
podepisována v její provozovně, a V. Ž. nebyl zmocněn ani plnou mocí. V otázce
aktivní věcné legitimace žalobkyně a) však odvolací soud dospěl k opačnému
závěru. Vyslovil názor, že s ohledem na neplatnost kupní smlouvy byla předmětná
částka zaplacena bez právního důvodu, případně se jednalo o plnění z neplatného
právního úkonu podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“), a toto plnění je žalovaná povinna vydat podle ustanovení § 451
odst. 1 obč. zák., a to osobě, která jí je poskytla. Odvolací soud uzavřel, že
pro posouzení této otázky není rozhodné, zda předmětnou částku předal žalované
žalobce b) či V.
Ž., nýbrž že žalobkyně a) i žalovaná považovaly kupní smlouvu
v době jejího podpisu i v době zaplacení této částky za platnou, podle smlouvy
jednaly a obě se domnívaly, že zaplacením uvedené částky plní žalobkyně a)
podle bodu 2.5 smlouvy svou povinnost zaplatit žalované dohodnutou zálohu na
koupi automobilu. Odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností platila
předmětnou částku žalobkyně a), bez ohledu na to, kdo ji žalované fyzicky
předal, a žalovaná obdržením této částky získala plnění z neplatného právního
úkonu podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a obohatila se na úkor žalobkyně
a), jíž je podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. povinna toto bezdůvodné
obohacení vydat. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a spatřujíc jeho důvodnost v tom, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.). Vadu řízení dovolatelka spatřovala v „neúplném rozhodnutí odvolacího soudu o
úplném návrhu“. Vytkla odvolacímu soudu, že opomněl rozhodnout o vzájemném
návrhu na náhradu škody, který uplatnila v rámci podání ze dne 6. listopadu
2008 označeném jako odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu. Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že to byla žalobkyně a), kdo
složil částku 22.000,- € jako zálohu na kupní cenu. Vyjádřila mínění, že tento
závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Argumentovala, že podepsala-li za
žalobkyni a) kupní smlouvu „osoba V. Ž.“, pak ve skutečnosti „nebyla nikdy“
mezi ní a žalobkyní a) uzavřena „jakákoliv reálná platná smlouva a nelze tedy s
touto smlouvou bez dalšího spojovat jakýkoliv právní úkon, či vůbec nastíněný
zájem žalobkyně a) kdy vůbec zakoupit od dovolatelky jakékoliv motorové
vozidlo“. Poukázala na pokladní příjmové doklady, z nichž je podle jejího
přesvědčení zřejmé, že zálohu složil žalobce b) jako fyzická osoba, a vytkla
odvolacímu soudu, že pominul uzavření leasingové smlouvy, na jejímž základě se
leasingovým nájemcem vozidla stal žalobce b) a nikoliv žalobkyně a), přičemž v
rámci této smlouvy byla předmětná záloha započtena na závazek žalobce b) k
zaplacení akontace. Podle názoru dovolatelky je z uvedených skutečností zřejmé,
že žalobkyně a) neučinila nikdy jakýkoliv konkrétní projev vůle směřující ke
koupi či „záměru vlastnit nebo užívat“ předmětný automobil, nýbrž činil tak
žalobce b) jako fyzická osoba, a nelze tedy dospět k závěru, že žalobkyně a)
„byla kdy vůbec aktivně legitimována k podání žaloby“.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně a) ve svém vyjádření zpochybnila, že žalovaná uplatnila vzájemný
návrh, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu v otázce aktivní věcné
legitimace žalobkyně a) a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně
bezdůvodné, případně zamítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání proti té části výroku pod bodem I napadeného rozsudku, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně a žalobě žalobkyně a) vůči žalované vyhověno, je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé. Dovolání v tomto rozsahu je též důvodné, neboť dovoláním zpochybněný závěr o
aktivní věcné legitimaci žalobkyně a) je založen na nesprávném právním
posouzení
Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouvu podepsal za žalobkyni a) V. Ž., který
nebyl jejím statutárním orgánem a nebyl ani jejím zákonným zástupcem či
zástupcem na základě plné moci, nebyl dovoláním napaden, Nejvyšší soud z něho
tudíž vychází. Dovoláním zpochybněnou úvahu o vztahu žalobkyně a) k předmětné kupní smlouvě
odvolací soud založil na názoru, že smlouva uzavřená za shora uvedených
okolností je neplatná. Neuvedl přitom (stejně jako soud prvního stupně, jenž
bez dalšího zmínil rozpor se zákonem), z jakého zákonného ustanovení neplatnost
dovozuje, a zjevně přehlédl, že důsledkem jednání za jiného bez plné moci či
bez jinak založeného zástupčího oprávnění (tzv. nezmocněného jednatelství) není
neplatnost dotčeného právního úkonu. Nejde-li podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu v souzené věci
o situaci, na kterou pamatuje ustanovení § 15 obch. zák., obsahující vlastní,
speciální úpravu důsledků překročení mezí zástupčího oprávnění vyplývajícího z
tzv. zákonného zmocnění, či ustanovení § 16 obch. zák., upravující důsledky
nezmocněného jednatelství, k němuž došlo v provozovně podnikatele, je třeba
důsledky skutečnosti, že V. Ž. jednal za žalobkyni a) bez jakéhokoliv
zástupčího oprávnění, posoudit podle ustanovení § 31 a násl. obč. zák. upravujících zastoupení na základě plné moci. Podle ustanovení § 32 odst. 2 věty první obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem
zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo
zmocniteli. Podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák.
překročil-li zmocněnec při jednání své
oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je
z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon
dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení
plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na
zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho
jednáním. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že důsledkem překročení
oprávnění vyplývajícího z plné moci nebo jednání za jiného bez plné moci není
neplatnost právního úkonu, nýbrž je jím (za splnění zákonem stanovených
předpokladů, srov. § 33 odst. 3 obč. zák.) pouze to, že zmocnitel, popřípadě
ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, není právním úkonem vázán, tj. práva a povinnosti mu z takového právního úkonu nevzniknou (srov. důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a mutatis mutandis závěry rozsudků ze dne 17. února 2004, sp. zn. 32
Odo 766/2003, a ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, oba in
www.nsoud.cz). Není-li správné východisko, na němž odvolací soud založil úvahy vedoucí k
závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně a), pak nemůže obstát ani tento
závěr a nelze než uzavřít, že dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl uplatněn po právu. Opodstatněným Nejvyšší soud shledal též uplatnění dovolacího důvodu stanoveného
v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud tím, že se v odůvodnění
napadeného rozsudku v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 a § 211 o. s. ř. nevypořádal s argumentací žalované uplatněnou v jejím podání ze dne 6. dubna
2008 pod body VI. a VII., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože napadené rozhodnutí není ve shora uvedeném rozsahu z těchto důvodů
správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v té části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jakož i v závislém výroku o
nákladech řízení pod bodem II [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v
tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání proti té části výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, jež se týká vztahu žalobce b)
vůči žalované, a věc postoupena příslušnému soudu, není přípustné. Rozhodnutí
odvolacího soudu v této části není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod číslem C 264), přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí je proto
třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř.
upravujících
přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím
ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto
ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno a věc postoupena příslušnému soudu, mezi nimi není. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti této části výroku pod bodem I
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu