23 Cdo 164/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobce S.f. ž. p. Č. r., proti žalované O.M. M., zast. JUDr. V. U.,
advokátem o úhradu dluhu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C
334/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
51 Co 38/2006-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
advokáta JUDr. V. U.
Okresní soud v Bruntále (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 7. 8. 2006, 12 C 334/2003-55, zastavil řízení (odst. I. výroku), dále
rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. v B. (odst. II
výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst.
III. výroku).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 3. 2007,
č. j. 51 Co 38/2006-78, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku
o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich
náhradu částku 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalované, dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve
zbývajícím rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu 9.282,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje s
názorem soudu prvního stupně ohledně absence pravomoci soudu k rozhodnutí sporu
plynoucího ze žalobního tvrzení, že žalované byla poskytnuta tzv. podpora ze
Státního fondu životního prostředí ČR (dále též jen „Fond“) ve smyslu ust. § 3
odst. 2 zák. č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí ČR, a ust. čl. 5 odst. 2 směrnice Ministerstva životního prostředí o poskytování
finančních prostředků ze Státního fondu životního prostředí České republiky
účinné od 6. 3. 1992, avšak ta ji nepoužila v souladu s podmínkami určenými
statutem fondu a předmětnou směrnicí, a proto je povinna ji vrátit. Vzhledem k
tomu, že podle § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou
splněny podmínky řízení, mj. zda je dána pravomoc soudu k projednání a
rozhodnutí věci, a protože z ust. § 30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb. vyplývá, že k uložení vrácení zadržených prostředků ze státního fondu republiky
a uložení penále ve stanovené výši je ze zákona oprávněn územní finanční
orgán, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval
správně, když v souladu s ust. § 7 o.s.ř. v rozsahu těchto nároků řízení
zastavil a rozhodl o postoupení věci k tomu příslušnému finančnímu orgánu, a
proto jeho rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud k tomu dodal, že F.ú.v B., jak
plyne z obsahu spisu, již ve věci konal a uložil žalované pro neuhrazení
splátek půjčky odvod neoprávněně zadržených prostředků a vyměřil penále. Na tom
ničeho nemůže dle názoru soudu změnit ani námitka, že smlouvy, dle kterých byly
prostředky z fondu poskytnuty, byly uzavřeny dle obchodního zákoníku. Námitku,
že bez pravomocného soudního rozhodnutí nemůže žalobce využít zástavního práva,
zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o půjčce, neshledal odvolací soud důvodnou,
poněvadž žalobce uzavření zástavní smlouvy v žalobě netvrdil a samotná smlouva
o půjčce z 29. 7. 1994 takové ujednání ani neobsahuje. Odvolací osud dále změnil usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady
nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobce zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, a proto žalované přísluší náhrada nákladů za dva úkony
právní služby, a to za přípravu a převzetí zastoupení vyjádření k žalobě. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora. Dovoláním ze dne 4. 6. 2007 napadl žalobce usnesení odvolacího soudu, aniž by
uvedl, z čeho dovozuje přípustnost podaného dovolání, a aniž by své námitky
podřadil pod zákonem stanovené dovolací důvody.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu ohledně absence pravomoci soudu k rozhodnutí sporu týkajícího se uložení
povinnosti vrácení peněžních prostředků poskytnutých žalobcem žalované, neboť
podle směrnice Ministerstva životního prostředí České republiky o poskytování
finančních prostředků ze S. f. ž. p. Č. r. má žalobce právo rozhodnout o
krácení, popř. odejmutí a vrácení podpory, jakož i právo na úhradu penále ve
výši dohodnuté ve smlouvě o poskytnutí podpory a o těchto právech finanční
úřady nemají pravomoc rozhodnout. Dovolatel upozornil, že pokud by se svých
pohledávek nemohl domáhat u soudu, znamenalo by to, že taková práva není možné
smlouvou o podpoře ani sjednat a ani splnění těchto práv zajistit. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 19. 11. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla,
že žalobce v dovolání tvrdí, že postupem soudů, jež neshledaly svou pravomoc k
rozhodnutí sporu, je zkrácen na svých právech, neboť nemůže realizovat svá
oprávnění plynoucí ze zajišťovacích institutů. Žalovaná upozornila, že v žalobě
ze dne 29. 11. 23002 není o tomto důvodu podání žaloby uvedeno ničeho a
neúplnost žalobních tvrzení není dovolacím důvodem. Závěrem proto žalovaná navrhla, aby podané dovolání žalobce bylo jako nedůvodné
odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve
shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (čl. II – „přechodná
ustanovení“, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení -
žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen osobou,
která má právnické vzdělání ve smyslu ust. § 241 odst. 1 v spojení s odstavcem
3 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. V potvrzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. § 104
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou
relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Takovou vadou mj. je, bylo-li rozhodnuto ve
věci, která nenáleží do pravomoci soudů (§ 229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
V posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na zaplacení
neuhrazené splátky půjčky ve výši 7.950.000,- Kč a na zaplacení penále za
prodlení s úhradou zůstatku půjčky, která byla žalované poskytnuta na základě
smlouvy o poskytnutí půjčky ze dne 12. 9. 1994 a smlouvy o poskytnutí
investiční dotace č. 04619211 ze dne 3. 6. 1993, spočívá na závěru, že dle ust.
§ 7 o.s.ř. a § 30 odst. 1 a 6 tehdy platného zák. č. 576/1990 Sb. není dána
pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o těchto nárocích uplatněných v žalobě
ze dne 29. 11. 2002.
Nejvyšší soud ČR opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 19.
1. 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005) konstatoval, že podle ust. § 30 odst. 1 a 6
zák. č. 576/1990 Sb., neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního
rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly
poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popř.
státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve
výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků,
nejvýše však do výše této částky. Dále dovolací soud dovodil, že odvod
neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní
finanční orgán. Dovolací soud neshledává v posuzovaném případě důvodu odchýlit
se od uvedeného právního názoru a závěr odvolacího soudu je s ním v souladu.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalobce není důvodné a proto dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolateli, který po procesní
stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalované k
rukám jejího advokáta částku 12.257,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6, § 10
odst. 3, § 14 a 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a 19 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu