23 Cdo 1677/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
Mgr. I. Ch., advokáta, zastoupeného Mgr. K. M., advokátem, proti žalované S. m.
P., a. s., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, o zaplacení částky 202.860,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 437/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006,
č. j. 11 Cmo 384/2005-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 15. 6. 1998 smlouvu,
kterou se žalobce zavázal poskytovat žalované právní služby ve věcech dlužného
nájemného a dlužných úhrad za užívání bytu a nebytových prostor. Smlouva byla
uzavřena na dobu neurčitou s tím, že každá ze smluvních stran je oprávněna
smlouvu vypovědět i bez uvedení důvodu v jednoroční lhůtě ke dni 30. 6. toho
kterého roku. Dodatkem ze dne 21. 8. 1998 došlo ke změně sjednané paušální
odměny na částku 24.000,- Kč měsíčně a paušální náhrady hotových výdajů na
částku 3.600,- Kč měsíčně spolu s 5 % DPH. Starosta Městské části P. na základě
zmocnění zastupitelstva jmenoval členem představenstva žalované akciové
společnosti Ing. M. F., jenž byl dne 28. 9. 1998 zvolen předsedou
představenstva. Ten pak spolu s dalším (v obchodním rejstříku zapsaným) členem
představenstva žalované Ing. V. V., CSc., podepsal jménem žalované dopis ze dne
21. 10. 1998, jímž žalovaná žalobci oznámila, že ke dni doručení odstupuje od
uvedené smlouvy, vypovídá mu k tomuto dni plné moci a žádá o vydání všech
písemností souvisejících s poskytováním právních služeb. Smlouvu o poskytování
právních služeb soud prvního stupně posoudil jako smlouvu mandátní podle
ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) a dovodil,
že ujednání o výpovědní lhůtě je neplatné, neboť odporuje dobrým mravům;
výpovědní lhůtu, jež by mohla být roční až dvouletá, totiž vyhodnotil jako
nepřiměřeně dlouhou s poukazem na ustanovení § 574 odst. 1 ObchZ, které (byť je
dispozitivní) mandantovi umožňuje vypovědět smlouvu kdykoliv, a na kogentní
ustanovení § 33b občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“), podle kterého lze
plnou moc kdykoliv odvolat. Vzhledem k tomu, že mandátní smlouva byla spojena s
vystavením plných mocí pro zastupování mandanta, shledal posuzované ujednání
též v rozporu s právními předpisy. Dovodil dále, že pokud nebyla výpovědní
lhůta platně sjednána, je třeba vycházet z ustanovení § 574 odst. 1 ObchZ,
podle něhož mandant může smlouvu vypovědět kdykoliv. Dopis ze dne 21. 10. 1998
vyhodnotil jako právní úkon učiněný žalovanou, neboť jej za žalovanou v souladu
se zápisem v obchodním rejstříku podepsali dva členové představenstva. Podle
jeho názoru totiž byl v té době též Ing. M. F. členem představenstva, a to bez
zřetele na to, že nebyl zapsán v obchodním rejstříku, neboť zápis do obchodního
rejstříku je pouze deklaratorní povahy. Tento právní úkon soud prvního stupně
posoudil podle jeho obsahu jako projev vůle žalované ukončit právní vztah mezi
účastníky a uzavřel, že žaloba na plnění ze smlouvy je tedy nedůvodná a že
požadavku na zaplacení žalované částky nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť žalobce přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
„neupravil“ žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nespecifikoval obohacení,
které žalované plněním bez právního důvodu po datu 21. 10. 1998 vzniklo, a
nenavrhl k těmto skutečnostem důkazy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna
2006, č. j. 11 Cmo 384/2005-173, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé pod bodem I změnil zčásti tak, že uložil žalované
zaplatit žalobci částku 28.980,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 6. 11. 1998 do
zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku ohledně částky 173.880 Kč,- s
příslušenstvím a ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 28.980,- Kč rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v převážné
části se ztotožnil též s jeho závěry právními. Přisvědčil soudu prvního stupně,
že Ing. V. V., CSc., a Ing. M. F. byli osobami oprávněnými jednat jménem
žalované při ukončení právního vztahu s žalobcem; Ing. V. byl podle výpisu z
obchodního rejstříku členem představenstva a Ing. F., třebaže v obchodním
rejstříku zapsán nebyl, byl dne 28. 9. 1998 zvolen předsedou představenstva a
vzhledem k deklaratorní povaze zápisu do obchodního rejstříku byl oprávněn za
žalovanou dne 21. 10. 1998 jednat. Dopis žalované z uvedeného dne odvolací soud
vyhodnotil shodně se soudem prvního stupně jako výpověď, neboť žalovaná jím
dala najevo, že chce ukončit právní vztah založený smlouvou a současně
„vypovědět“ udělené plné moci. Správným odvolací soud shledal též závěr soudu
prvního stupně, že ujednání o výpovědní lhůtě je v rozporu s dobrými mravy, a s
poukazem na ustanovení § 574 odst. 2 ObchZ dovodil, že výpověď jako
hmotněprávní úkon se stala účinnou dnem jejího doručení žalobci, k němuž došlo
nejpozději ke konci října, tj. ke dni 30. 10. 1998. Na základě toho odvolací
soud uzavřel, že právní vztah založený smlouvou ze dne 15. 6. 1998 skončil ke
dni 30. 10. 1998 a žalobci tedy náleží za říjen 1998 paušální měsíční odměna za
právní služby ve výši 24.000,- Kč, paušální částka na náklady ve výši 3.600,-
Kč a 5 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.380,- Kč, celkem tedy částka 28.980,-
Kč, spolu s příslušným úrokem z prodlení. Další nároky za listopad 1998 až
duben 1999 žalobce neuplatnil důvodně; smluvní vztah již v té době neexistoval
a žalobce přes poučení netvrdil, že poskytoval právní služby po datu 30. 10.
1998.
Tento rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval
v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel především namítl, že odvolací soud nerespektoval výkladová pravidla
stanovená v § 35 odst. 2 ObčZ a nesprávně vyhodnotil dopis žalované ze dne 21.
10. 1998 jako výpověď a nikoliv jako odstoupení od smlouvy. Podle jeho názoru
šlo podle jazykového projevu jednoznačně o odstoupení a žalovaná netvrdila ani
neprokázala, že bylo její vůlí smlouvu vypovědět. Taková vůle by ostatně byla v
evidentním rozporu s jazykovým projevem. Argumentaci odvolacího soudu označil
dovolatel za nepřesvědčivou s poukazem na to, že jak odstoupení od smlouvy, tak
i výpověď jsou hmotněprávní úkony směřující k ukončení právního vztahu.
Zdůraznil, že tyto instituty nelze vzájemně zaměnit, neboť se liší jak podmínky
pro jejich využití, tak jejich právní následky.
V rozporu s hmotným právem byla podle žalobcova názoru vyřešena též otázka
oprávnění Ing. F. jednat za žalovanou, neboť odvolací soud zcela ignoroval
ustanovení § 27 odst. 2 ObchZ a nevzal na zřetel, že žalobce
jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, o čemž obratem žalovanou
informoval. Splnění podmínek požadovaných v ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ mu
nebylo žalovanou prokázáno a prokázáno nebylo ani v rejstříkovém řízení, neboť
návrh na zápis Ing. F. jako člena představenstva do obchodního rejstříku byl
vzat zpět. Prokázáno nebylo též v posuzované věci a už vůbec nebylo prokázáno,
že by mu splnění těchto podmínek mohlo být v rozhodné době známo a že by tedy
nejednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005
Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k
článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení
řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4
o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné,
neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Citovaná ustanovení upravují tzv. objektivní přípustnost dovolání, jejíž
konstrukce nebere zřetel na procesní postavení toho kterého účastníka řízení.
Dovolání však musí být přípustné především subjektivně, tj. musí být podáno
takovým účastníkem, který je k podání dovolání oprávněn [§ 243b odst. 4 a § 218
odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Z povahy dovolání jako opravného prostředku
vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník
řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala
újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). V
posuzované věci bylo měnícím výrokem odvolacího soudu žalobě zčásti vyhověno;
tímto výrokem, pro něho příznivým, tedy žalobci žádná újma nevznikla a žalobce
proti němu dovolání podat nemůže. Byť je tedy dovolání proti měnícímu výroku
odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
objektivně přípustné, ve vztahu k žalobci (subjektivně) přípustné není.
Proti potvrzující části výroku ve věci samé pod bodem I rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná; rozsudek soudu prvního
stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, bylo jím však rozhodnuto stejně jako
prvním rozsudkem, jenž byl zrušen odvolacím soudem. Dovolání tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod
číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III.
ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.
Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka,
jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 541/2004).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky jako smlouvy mandátní podle
ustanovení § 566 a násl. ObchZ a posouzení ujednání této smlouvy o výpovědní
lhůtě jako neplatného, jakož i správnost s tímto posouzením související
aplikace ustanovení § 574 odst. 1, 2 ObchZ, dovolatel nezpochybnil, tyto
otázky tedy nejsou otevřeny dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud při své
přezkumné činnosti z právního posouzení těchto otázek odvolacím soudem
vycházel.
Prostřednictvím dovolací námitky, že odvolací soud nevyvodil z dopisu žalované
ze dne 21. 10. 1998 správné závěry o projevu vůle v něm obsažené, žalobce
zpochybnil výsledek výkladu projevu vůle odvolacím soudem. Výklad projevu vůle
za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním
posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní.
Výsledek tohoto posouzení, totiž závěr o tom, že projev vůle žalované
nesměřoval ke zrušení mandátní smlouvy odstoupením, nýbrž k ukončení
závazkového vztahu touto smlouvou založeného výpovědí, byl pro potvrzující
výrok odvolacího soudu určující, neboť byl rozhodný pro posouzení platnosti
tohoto právního úkonu a tedy též pro závěr, jaký měl tento právní úkon dopad na
trvání mandátní smlouvy, resp. jí založeného závazkového vztahu.
Podle ustanovení § 34 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) právní úkon je
projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Výpověď je obecně upravena v části osmé, hlavě první, oddílu šestém, občanského
zákoníku jako jeden ze způsobu zániku závazků. Podle ustanovení § 582 ObčZ, jež
se vztahuje též na obchodní závazky, jestliže je sjednána smlouva na dobu
neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti,
nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-
li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve
lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Obchodní zákoník obsahuje
zvláštní úpravu výpovědi u smlouvy mandátní v ustanovení §
574, podle něhož mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu
vypovědět (odstavec 1). Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá
účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (odstavec 2).
Odstoupení od smlouvy v oblasti obchodních závazkových vztahů je komplexně
upraveno v obchodním zákoníku (srov. § 1 odst. 2, větu první, ObchZ). Podle
ustanovení § 344 ObchZ od smlouvy lze odstoupit pouze v
případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Podle ustanovení § 349 odst.
1, části věty před středníkem, ObchZ odstoupením od smlouvy smlouva zaniká,
když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od
smlouvy je doručen druhé straně. Podle ustanovení § 351 ObchZ odstoupením od
smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od
smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani
smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §
262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle
projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení
smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto
plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve
výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §
502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu
nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Výpověď i odstoupení od smlouvy jsou tedy jednostranné adresované právní úkony,
které se (jak správně poukázal dovolatel) od sebe podstatně liší jak
předpoklady, za nichž je může účastník závazkového vztahu učinit, tak svými
důsledky.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 ObčZ a pro
obchodní vztahy speciálně v § 266 ObchZ.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je
třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v
jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze vycházet též v posuzované věci neboť se z
povahy věci vztahují rovněž na jednostranný právní úkon.
Závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, zákonným výkladovým
pravidlům a příslušné judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že výpovědí se smlouva neruší, nýbrž se jí
toliko ke dni její účinnosti ukončuje smlouvou založený závazkový vztah.
Vzájemných práv a povinností vzniklých před její
účinností se výpověď nedotýká. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká (ruší se).
Právní teorie i soudní praxe sice z ustanovení § 349 odst. 1 ObchZ dovozují, že
v oblasti obchodních vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni
účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku, z ustanovení § 351 odst. 1, věty
první, odst. 2, věty první, ObchZ však vyplývá, že i v oblasti obchodních
závazkových vztahů se odstoupení týká též těch závazků, které byly v době
účinnosti odstoupení již splněny. Uvedený rozdíl mezi výpovědí a odstoupením je
v této věci klíčový pro úsudek, jakou vůli žalovaná vyjádřila posuzovaným
dopisem, a soudy nižších stupňů tuto skutečnost postihly a vyvodily z ní
správné závěry. Byť žalovaná v textu právního úkonu užila výslovně výraz
„odstupujeme“, lze dovodit z kontextu, v němž byl tento výraz použit, že nebylo
úmyslem žalované zrušit smlouvu o poskytování právních služeb a přivodit tak
stav, jenž by bylo nutno řešit vracením vzájemných plnění, nýbrž že bylo její
vůlí ukončit smlouvou založený závazkový vztah ke dni doručení právního úkonu.
Tato vůle je v dopise především vyjádřena výslovně, v jeho první větě, a
vyplývá též z poslední věty, v níž žalovaná vyjadřuje vůli uhradit žalobci
smluvenou odměnu za příslušnou část měsíce října 1998; kdyby posuzovaný právní
úkon podle vůle žalované směřoval ke zrušení smlouvy (tj. kdyby mělo skutečně
jít o odstoupení), pak by tu důvod k takovému plnění nebyl, neboť posuzovaný
právní úkon by měl za následek zánik celého závazku k zaplacení odměny, včetně
dosud nesplněného závazku k zaplacení paušální odměny za měsíc říjen 1998 (§
351 odst. 1, věta první, ObchZ).
Dovolací soud tedy ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že vůlí
žalované vyjádřenou v dopise ze dne 21. 10. 1998 bylo ukončit závazkový vztah
založený smlouvou, nikoliv přivodit zánik samotné smlouvy (zrušit ji), a že
přes nesprávné označení využitého právního instrumentu, jež lze přičítat
nedůslednosti či nedostatku právní erudice autora textu, je posuzovaný právní
úkon podle svého obsahu výpovědí, nikoliv odstoupením od smlouvy.
Důvodná není ani druhá z uplatněných dovolacích námitek. Především
ustanovení § 27 odst. 2 ObchZ, jehož se žalobce dovolává, na
posuzované vztahy nedopadá a odvolací soud tedy postupoval zcela správně, když
je „zcela ignoroval“. Účelem tohoto ustanovení, jak je zřejmé z jeho dikce, je
totiž ochrana toho, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, přičemž
jednáním je míněno jednání v právním slova smyslu (jednání s důsledky v
právních vztazích). Žalobce však v souvislosti s ukončením předmětného
smluvního vztahu výpovědí nejednal; výpověď (stejně jako odstoupení od smlouvy)
je jednostranný adresovaný právní úkon, jehož účinnost není podmíněna
jakýmkoliv jednáním adresáta. Adresátova role je zcela pasivní; jednostranný
adresovaný právní úkon nabývá účinnosti (stává se perfektním) bez dalšího již
okamžikem, kdy adresátovi dojde, tj. dostane se do sféry jeho dispozice (není
ani třeba, aby se adresát s jeho obsahem skutečně seznámil). Výpověď mandátní
smlouvy pak podle speciální úpravy v ustanovení § 574 odst. 1 ObchZ nabývá
účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (nestanoví-li
výpověď pozdější účinnost). Důvěra žalobce jako adresáta výpovědi v zápis do
obchodního rejstříku je tedy právně nevýznamná. Rozhodné naproti tomu je, jaký
byl objektivní stav - zda jménem žalované právnické osoby jednaly ty fyzické
osoby, jejichž jednání bylo jednáním žalované, a zda tedy výpověď byla právním
úkonem žalované (srov. § 20 odst. 1 ObčZ).
Podle ustanovení § 13 odst. 1, věty první, ObchZ, právnická osoba jedná
statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 ObchZ představenstvo je statutárním orgánem,
jenž řídí činnost akciové společnosti a jedná jejím jménem. Nevyplývá-li ze
stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý
člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a
způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Od 1. 7. 1996, kdy nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku provedená
zákonem č. 142/1996 Sb., nemá zápis člena představenstva akciové společnosti do
obchodního rejstříku konstitutivní účinky; jeho volba je tudíž účinná od
okamžiku, kdy k volbě dojde (není-li ovšem součástí rozhodnutí příslušného
orgánu o volbě odložení účinnosti volby).
Podle ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ, v nyní účinném znění, členem
představenstva může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která
je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o
živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou
provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která
uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce,
se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán.
Přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce
tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce tím zaniká,
nestanoví-li tento zákon jinak. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v
dobré víře.
Ustanovení § 194 odst. 7, stanovící podmínky pro výkon funkce člena
představenstva akciové společnosti (první větu nynějšího znění odstavce 7),
vložila do obchodního zákoníku s účinností od 1. 7. 1996 zmíněná novela
provedená zákonem č. 142/1996 Sb., v jejíchž přechodných ustanoveních (Čl. II
bod 10) bylo stanoveno, že pokud jednatelé, členové představenstev a dozorčích
rad nesplňují požadavky uvedené v § 194 odst. 7, zaniká jejich funkce dnem 31.
prosince 1996, pokud do této doby uvedené požadavky nesplní. Na Ing. M. F.,
jenž byl podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů [jímž je
dovolací soud v řízení o dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. vázán] zvolen do funkce v měsíci září 1998, se tedy uvedené požadavky
vztahovaly, z logiky věci však na něho nemohla dopadnout sankce upravená v
přechodných ustanoveních, cílená výslovně pouze na ty osoby, které byly v
uvedených funkcích v době, kdy novela nabyla účinnosti.
Ustanovení, podle něhož osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž
straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když
o tom rozhodl příslušný orgán, bylo do § 194 odst. 7 ObchZ jako jeho věta druhá
vloženo až novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1.
2001, v době volby Ing. F. tedy neplatilo a jeho aplikace v posuzované věci
proto nepřichází v úvahu. Přechodná ustanovení v Čl. VIII tohoto zákona pod
bodem 34 stanovila, že jestliže jsou ke dni účinnosti tohoto zákona
statutárním orgánem, jeho členem nebo členem jiného orgánu právnické osoby,
která je podnikatelem, osoby, jež nesplňují požadavky tohoto zákona nebo
zvláštního právního předpisu, končí jejich funkce nejpozději uplynutím 3 měsíců
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Případný dopad této sankce by byl v
dané věci bez významu; pro její posouzení je rozhodné, zda byl Ing. F. členem
představenstva v den 21. 10. 1998, kdy podepsal jménem žalované výpověď
mandátní smlouvy. Podle obsahu spisu ostatně výkon funkce Ing. F. skončil jeho
odstoupením z funkce již dne 2. 12. 1998 a tato novela se tedy na něho již
vztahovat nemohla.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že konstrukce přechodných ustanovení
zákona č. 370/2000 Sb. vylučuje závěr, že rovněž i v době
před účinností této novely funkce v případě nesplnění stanovených požadavků
nevznikla a že tato novela pouze výslovně (s cílem zamezit pochybám, jen z
důvodu právní jistoty) deklarovala to, co bylo třeba již před její účinností
dovodit výkladem. Stanoví-li totiž přechodná ustanovení uvedeného zákona, že
osobám, jež nesplňují požadavky pro výkon funkce, končí jejich funkce
nejpozději uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pak tento
zákon zcela evidentně vychází z předpokladu, že těmto osobám – přes nesplnění
stanovených požadavků – funkce vznikla.
I kdyby tedy Ing. M. F. nesplňoval požadavky pro výkon funkce člena
představenstva akciové společnosti anebo by byla na jeho straně dána překážka
výkonu funkce, neměl by tento nedostatek vliv na existenci jeho funkce v době
rozhodné pro posouzení projednávané věci.
Obě dovoláním vymezené právní otázky tedy odvolací soud vyřešil v souladu s
hmotným právem a není tu ani jiná skutečnost, jež by mohla založit zásadní
význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.. Nezbývá tedy než uzavřít, že proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (objektivně).
Dovolání není objektivně přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení § 167
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu
usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti
takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§ 238 až
239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího
soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání
přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 ve
spojení s § 218 odst. 1 písm. b/ (co do měnícího výroku) a ve spojení s § 218
odst. 1 písm. c/ (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti výroku o
náhradě nákladů řízení).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.. Žalované, která by
podle těchto ustanovení měla vůči žalobci právo na tuto náhradu, podle obsahu
spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že
žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu