23 Cdo 1913/2024-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovaným 1) L. M., 2) J. M., 3) P. B., všem zastoupeným JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 4/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. 19 Co 169/2023-124, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v žalobě určených nemovitých věcí, přičemž tvrdila, že darovací smlouva ze dne 30. 6. 2014, kterou žalovaná 1) dané nemovité věci převedla na žalované 2) a 3), je neplatná, neboť ji žalovaná 1) uzavřela v nepříznivém psychickém stavu, kterého žalované 2) a 3) zneužily.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 94 C 4/2023-92, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I),
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vůči státu (výrok II napadeného rozsudku) a mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žádná z žalovaných se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá civilní sporné řízení (dovolací řízení), zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
11. Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být posouzena jinak, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
12. Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným
odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). 13. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, tedy míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem. V takovém případě tudíž nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání (tj. že má dovolací soud posoudit otázku řešenou odvolacím soudem jinak) citované ustanovení neobsahuje.
14. Dovolatelka ve svém dovolání neformuluje konkrétní otázku hmotného práva, která měla být odvolacím soudem při zkoumání jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a aktivní věcné legitimace posouzena nesprávně, resp. která má být podle žalobkyně „posouzena dovolacím soudem jinak“. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 15. Dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. 16. Lze tak uzavřít, že dovolatelka ve svém dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být (dle jejího mínění) jiné, avšak ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. již řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy, prostřednictvím dovolatelkou formulované námitky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. 17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu