23 Cdo 1923/2023-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
STAVER Luže s.r.o., se sídlem v Luži, Zdislav 38, identifikační číslo osoby
03564240, zastoupené Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Jaroměři, Na
Cihelnách 9, proti žalované ELKOPLAST CZ, s.r.o., se sídlem ve Zlíně,
Štefánikova 2664, identifikační číslo osoby 25347942, zastoupené JUDr. Adamem
Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 457 746
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C
16/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.
1. 2023, č. j. 74 Co 1/2022-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12 632 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobkyně.
1. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 19 C
16/2021-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 228 873 Kč s
tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), žalobu co do dalších 228 873 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III, IV a
V).
2. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 228
873 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
řízení (třetí, čtvrtý a pátý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům)
podala žalovaná včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při kterém se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (příp.
mělo jít podle žalované o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího
soudu), a otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně
zamítnutí.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit první otázka
týkající se podjatosti znalce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, jenž je veřejnosti dostupný – stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz),
jakož i judikatury Ústavního soudu (konkrétně od nálezů Ústavního soudu ze dne
12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
11/04, jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz). Odvolací soud
se totiž při jejím řešení od judikatury dovolacího soudu (ani Ústavního soudu)
neodchýlil, dospěl-li k závěru, že není dán důvod, pro který by měl být znalec
vyloučen z podání znaleckého posudku v řízení. Odvolací soud vycházel z
kritérií subjektivního a objektivního testu nestrannosti, formulovaných
judikaturou Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly
dány okolnosti vzbuzující pochybnost o nepodjatosti znalce, neboť nebyla
vyvrácena domněnka nestrannosti znalce, když nikdo netvrdil, že by měl vztah k
předmětu řízení, účastníkům či jejich zástupcům (subjektivní test), ani
objektivně vzato nebyly dány skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti
znalce (objektivní test).
8. Navíc odvolací soud své závěry o nedůvodnosti námitky podjatosti
znalce nezaložil na předpokladu tvrzeném žalovanou v dovolání, že znalec nebyl
podjatý, protože okolnosti svědčící o jeho podjatosti vyšly najevo až po
vypracování znaleckého posudku, nýbrž na závěru, že žalovanou namítané
okolnosti, které měly vzbuzovat pochybnost o znalcově nepodjatosti (tj.
přítomnost znalce spolu se žalobkyní při předání vozidla žalovanému k
odstranění vad), vůbec nelze hodnotit jako důvod k pochybnosti o znalcově
nepodjatosti, neboť znalec se v obou případech zabýval stejnou událostí
(odlupováním laku na vozidle) a v obou situacích vystupoval nezávisle vůči
účastníkům řízení. Na řešení otázky podjatosti znalce v situaci, kdy důvod
pochybovat o jeho nepodjatosti vznikl až po podání znaleckého posudku, avšak
před jeho výslechem soudem, jak byla prezentována žalovanou v dovolání, proto
rozhodnutí odvolacího soudu ani nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou
otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro
napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
9. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky druhé (podle žalované
dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu), „k tíži jaké strany má
být vykládáno nejasné smluvní ustanovení, u kterého nebylo zjištěno, s jakým
úmyslem jej strany uzavřely“. Ve vztahu k ní žalovaná vytýká odvolacímu soudu
nesprávnou interpretaci smluvního ujednání o denním mytí dodaného vozidla v
automatických myčkách s rotačními kartáči týkající se záruky sjednané v čl. V.
bodě 2.4 kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, pokud v její prospěch
neaplikoval pravidlo obsažené v § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), dle kterého připouští-li použitý výraz různé výklady,
použije se ten výklad, který je v neprospěch toho, kdo výraz poprvé použil.
Žalovaná patrně přehlíží, že na otázce výkladu dle § 557 o. z. by rozhodnutí
odvolacího soudu záviselo pouze tehdy, pokud by měl odvolací soud pochybnosti
ohledně určitého konkrétního ve smlouvě užitého výrazu, který by připouštěl
více výkladů. Odvolací soud však takové pochybnosti neměl, neboť posuzoval
význam celého smluvního ujednání o denním mytí dodaného vozidla v automatických
myčkách s rotačními kartáči, které vyložil pomocí objektivizovaných kritérií
obsažených v § 556 odst. 1 o. z. a neměl tak již důvod provádět výklad podle §
557 o. z. Ani na řešení druhé ze žalovanou formulovaných otázek tak napadené
rozhodnutí nezáviselo.
10. Pro úplnost lze dodat, že závěry, které odvolací soud učinil ve
vztahu k významu ujednání o denním mytí dodaného vozidla v automatických
myčkách s rotačními kartáči učinil pouze pro případ, že by bylo možno shledat
jako důvodnou námitku žalované, že na lak se vztahovala výlučně pětiletá záruka
sjednaná v čl. V. bodě 2.4 kupní smlouvy. Primárně však odvolací soud považoval
za správná zjištění soudu prvního stupně, na která odkázal (srov. odstavec 12
napadeného rozsudku) a z nichž také vycházel při svém právním posouzení. Soudem
prvního stupně přitom bylo ve vztahu k zárukám sjednaným v kupní smlouvě
zjištěno (na základě výkladu smlouvy), že záruka za jakost vozidla sjednaná v
čl. V. bodě 2.1 kupní smlouvy v délce 12 měsíců (prodloužená následnou dohodou
stran o další tři měsíce) se vztahovala na jakost celého vozidla, tedy i na
jeho lak. Této záruky se denní mytí dodaného vozidla v automatických myčkách s
rotačními kartáči vůbec netýkalo. Pouze souběžně se zárukou podle čl. V. bodu
2.1 kupní smlouvy se pak na lak vztahovala též záruka pětiletá sjednaná v čl.
V. bodě 2.4 kupní smlouvy. Též z výše uvedeného je zřejmé, že řešení druhé
otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
11. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu,
tedy i jeho třetí, čtvrtý a pátý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech
řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné
proti výrokům o nákladech řízení.
12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu