Nestrannost soudu, soudce, resp. přísedícího, delegace věci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 12. ledna 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
ve věci ústavní stížnosti R. M. proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 4. 2004 sp. zn. 8 To 220/2004 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 3. 2004 sp. zn. 43 Nt 6207/2002 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci.
Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 220/2004 ze dne 30. dubna 2004 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 6207/2002 ze dne 18. března 2004 se ruší.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 14. 7. 2004 (podán k poštovní přepravě 13. 7. 2004), který jinak splňoval náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, podle něhož se usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud" nebo "městský soud") sp. zn. 8 To 220/2004 ze dne 30. 4. 2004 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") sp. zn. 43 Nt 6207/2002 ze dne 18. 3. 2004 zrušují a věc se podle § 314h a násl. trestního řádu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 103/2000, ze dne 19. 6. 2001 (samosoudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. O. K.) ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 414/2001, ze dne 2. 10. 2001 shledán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Skutku se měl dopustit tím, že dne 1. 5. 2000 kolem 13.40 hod v Praze 1 na Střeleckém ostrově fyzicky napadl strážníka Městské policie Praha J. J. (dále též "poškozený") údery pěstí do ramene zezadu a kopem do spodní části těla. Stěžovatel navrhl obnovu řízení, tento návrh však byl usnesením obvodního soudu sp. zn. 43 Nt 6207/2002 ze dne 25. 3. 2003 zamítnut. Tentýž den se stěžovatel dozvěděl, že poškozený již od roku 1998 působí jako soudce přísedící obvodního soudu, takže soudci obvodního soudu rozhodovali o svém kolegovi. Stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy vzal proto zpět a podal dne 17. 4. 2003 nový návrh na povolení obnovy řízení. V něm vedle nových důkazů uvedl i námitku podjatosti a zároveň navrhl, aby věc byla obvodnímu soudu odňata a přikázána podle § 25 trestního řádu jinému soudu. Na základě tohoto návrhu se z projednání věci postupně vyloučily 2 soudkyně obvodního soudu JUDr. O. K. a JUDr. I. P., a poté třetí soudkyně, jíž byla věc přidělena, JUDr. D. Š., usnesením sp. zn. 43 Nt 6207/2002 ze dne 20. 10. 2003 rozhodla, že podjatá není. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud svým usnesením sp. zn. 8 To 481/2003 z 28. 11. 2003 zamítl. Následně pak obvodní soud stěžovatelův návrh na obnovu řízení projednal a napadeným usnesením zamítl jako nedůvodný. Stížnost proti tomuto usnesení městský soud napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel dále tvrdil, že z rozvrhu práce obvodního soudu v roce 2003 je zřejmé, že soudkyně JUDr. D. Š. působila minimálně v tomto období jako zastupující soudkyně ve stejném trestním senátu jako poškozený (5 T). Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva").
Je-li jeden z účastníků řízení kolegou soudce, který ve věci rozhoduje, nebo jinou osobou působící na stejném pracovišti, vytváří to u soudce nutně tak silné vnitřní zábrany a vzniká tak silná vedlejší motivace, že jeho rozhodnutí nelze pokládat za nestranné. Vedle toho tím, že městský soud do dnešního dne nerozhodl o procesním návrhu stěžovatele na delegaci věci podle § 25 trestního řádu, bylo porušeno i jeho základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Návrh na delegaci nebyl v rozporu s § 25 trestního řádu předložen městskému soudu, ale obvodní soud v projednání věci stěžovatele pokračoval, aniž by o jeho procesním právu bylo rozhodnuto. V této souvislosti odkázal na nález
sp. zn. III. ÚS 561/02
. Stěžovatel poukázal též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, u něhož je porušení práva na nestranný soud (impartial tribunal) častou agendou (např. rozhodnutí Wettstein proti Švýcarsku, Piersack proti Belgii či Pabla KY proti Finsku). Stěžovatel konstatoval, že v daném případě je objektivní skutečností, že obvodní soud rozhodoval o vlastním přísedícím, což podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti zakládá.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal soudní spisy sp. zn. 8 T 103/2000 a sp. zn. 43 Nt 6207/2002.
Ze soudního spisu sp. zn. 43 Nt 6207/2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 17. 4. 2003 (č. l. 51) učinil návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 8 T 103/2000. Současně v tomto podání učinil "námitku podjatosti ve smyslu § 30 a násl. trestního řádu směřující vůči všem soudcům a dalším orgánům Obvodního soudu pro Prahu 1" z důvodu, že poškozený v trestní věci, J. J., působil od roku 1998 jako přísedící Obvodního soudu pro Prahu 1, a navrhl, "aby soud na základě této námitky věc ještě před meritorním projednáním návrhu postoupil soudu nepodjatému.".
Usnesením č. j. 43 Nt 6207/2002-54 ze dne 28. 4. 2003 soudkyně JUDr. O. K. vyslovila, že je podle § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučena z projednání návrhu na obnovu řízení. V odůvodnění uvedla, že jí v době rozhodování rozsudkem ani doposud nebyla známa skutečnost, že poškozený působí u Obvodního soudu pro Prahu 1 jako přísedící. K podjatosti však podle odůvodnění došlo proto, že odsouzený (stěžovatel) při veřejném zasedání o předchozím návrhu na obnovu řízení samosoudkyni slovně napadl tím, že by měla zvažovat odchod z justice, a dále měl podle státní zástupkyně při odchodu ze soudní síně prohlásit, že bude usilovat o to, aby soudkyně v justici nezůstala. Za těchto okolností nebylo lze zcela vyloučit poměr soudkyně k projednávané věci, resp. určitou podjatost vůči odsouzenému.
Usnesením č. j. 43 Nt 6207/2002-57 ze dne 14. 7. 2003 se v této věci vyloučila další soudkyně, jíž byla věc přidělena, JUDr. I. P. s odůvodněním, že vzhledem k působení poškozeného J. J. jako přísedícího Obvodního soudu pro Prahu 1 je dána objektivní skutečnost, z níž lze podjatost soudců tohoto soudu dovozovat. Dále byl odsouzený toutéž soudkyní souzen za obdobný trestný čin pod sp. zn. 4 T 143/2001 a byl jí v prvním stupni shledán vinným (odvolacím soudem však byl zproštěn obžaloby). Nadto ve věci proti Z. Z., sp. zn. 4 T 182/2001, souzené touto soudkyní se R. M. (pozn. red.: stěžovatel) jako veřejnost choval nevhodně. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu mohou podle odůvodnění usnesení zavdávat domněnku podjatosti samosoudkyně JUDr. I. P.
Usnesením č. j. 43 Nt 6207/2002-60 ze dne 20. 10. 2003 rozhodla JUDr. D. Š., že podle § 31 odst. 1 trestního řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci R. M. V odůvodnění uvedla, že poškozený je sice přísedícím Obvodního soudu pro Prahu 1, nicméně není přísedícím v senátu JUDr. D. Š., samosoudkyně jej osobně nezná a nikdy se s ním osobně nesetkala a poškozený se jako přísedící nikdy neúčastnil jednání v jejím senátu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost (č. l. 65), v níž uvedl, že usnesení není v souladu se zákonem a že jsou splněny podmínky pro postup podle § 25 trestního řádu (s odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 19/93 - Rt 39/93), a navrhl, aby odvolací orgán napadené usnesení zrušil a jeho trestní věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 odňal a přikázal jinému okresnímu soudu. Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 481/2003 ze dne 28. 11. 2003 stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se s odůvodněním napadeného usnesení a konstatoval, že nebyly splněny žádné podmínky, které má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu.
Napadeným usnesením č. j. 43 Nt 6207/2002-105 ze dne 18. 3. 2004 Obvodní soud pro Prahu 1 návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Ve stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel navrhl, aby je odvolací soud zrušil a vedle toho aby v souladu s § 25 trestního řádu věc z důvodu možné podjatosti soudců soudu prvního stupně tomuto soudu odňal a delegoval ji jinému okresnímu soudu. Napadeným usnesením sp. zn. 8 To 220/2004 ze dne 30. 4. 2004 Městský soud v Praze stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že o námitkách podjatosti bylo již opakovaně rozhodnuto stejně jako o návrhu podle § 25 trestního řádu, a odkázal přitom na odůvodnění usnesení obvodního soudu č. j. 43 Nt 6207/2002-60 ze dne 20. 10. 2003 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 481/2003 ze dne 28. 11. 2003. K návrhu na postup podle § 25 trestního řádu uvedl, že důležitým důvodem skutečně může být i okolnost, že u soudu, u kterého byla podána obžaloba, působí soudce, který byl v případě trestného činu útoku na veřejného činitele tímto činem poškozen, leč v daném případě šlo o přísedícího, s nímž předsedkyně senátu ve věci rozhodující vůbec nepřišla do styku a musela si ověřit, zda poškozený skutečně jako přísedící působí.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 16. 9. 2004 Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Vedle toho vyslovil názor, že stížností mělo být napadeno zřejmě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 6207/01 (sic - pozn. red.: správně 43 Nt 6207/02) ze dne 25. 3. 2003 nebo sp. zn. 43 Nt 6207/01 (sic - pozn. red.: správně 43 Nt 6207/02) ze dne 20. 10. 2003 či usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 481/03; zřejmě těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o návrzích stěžovatele na postup dle § 25 trestního řádu.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ze dne 8. 10. 2004 nebyly prokázány v rámci řízení o obnovu nové skutečnosti, než které byly prokázány v hlavním líčení. Postup soudu ve smyslu § 283 písm. d) trestního řádu byl důvodný.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2004 konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, a navrhl ji z tohoto důvodu odmítnout. Poškozený J. J. nikdy nepůsobil jako přísedící v senátu JUDr. D. Š. Obvodní soud připustil, že v určitém období JUDr. D. Š. zastupovala JUDr. V. B. dle platného rozvrhu práce, v jejímž senátu 5 T působí i poškozený, nicméně ani v období faktických zástupů (čerpání řádné dovolené, nemoc, apod.) nepůsobil poškozený jako přísedící v senátu JUDr. D. Š.; předsedkyně senátu JUDr. D. Š. by totiž rozhodovala s přísedícími, kteří byli určeni do jejího senátu, nikoli s přísedícími, kteří byli určeni do senátu JUDr. V. B., nehledě na to, že v případě faktického zastupování se kromě vazebních věcí jiné věci neprojednávají a nerozhodují. Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil přesvědčení, že soudkyně JUDr. D. Š. neměla žádný poměr k projednávané trestní věci stěžovatele ani k osobám v této trestní věci vystupujícím.
K dalším důvodům ústavní stížnosti obvodní soud uvedl, že nebylo nutné předkládat návrh na delegaci Městskému soudu v Praze, neboť o možné podjatosti bylo pravomocně rozhodnuto v tom smyslu, že JUDr. D. Š. vyloučena nebyla; nebyl tak dán důvod k postupu podle § 25 trestního řádu, tj. k odnětí a přikázání věci stěžovatele jinému soudu, neboť nebyla splněna podmínka důležitého důvodu, např. vyloučení všech soudců obvodního soudu; k tomu totiž nedošlo.
Výše citovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí. Stěžovatel ve své replice ze dne 2. 12. 2004 k argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastupování uvedl, že jde o flagrantní porušení práva na zákonného soudce, neboť skutečnost, že se nařízeného jednání nemůže zúčastnit jeden člen senátu, nemůže být důvodem pro výměnu jeho dalších dvou členů, kteří v důsledku absence svého kolegy nepřestali být zákonnými soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele se účastník nevypořádal s jeho základním argumentem, že v době projednávání stěžovatelovy trestní věci JUDr. D. Š. prokazatelně věděla a JUDr. O. K. mohla vědět, že rozhodují o vlastním kolegovi a posuzují věrohodnost jeho výpovědi ve vztahu k výpovědi stěžovatele.
Stěžovatel dále uvedl, že zákonné předpoklady zakládající vyloučení existovaly nejen u soudce, který jeho věc projednával, ale byly dány i u dalších soudců obvodního soudu. Procesní formou, jak tuto situaci řešit, není vyloučení všech soudců - zákon skutečně neumožňuje vyloučit jiné soudce než ty, kterým byla věc přidělena - ale právě rozhodnutí o delegaci věci jinému soudu podle § 25 trestního řádu, jak stěžovatel navrhoval.
K ústnímu jednání konanému 12. 1. 2005 se dostavil pouze právní zástupce stěžovatele. Ústavní soud se usnesl, že bude v nařízeném ústním jednání pokračovat v nepřítomnosti stěžovatele, účastníků a vedlejšího účastníka. Právní zástupce stěžovatele nenavrhl žádné další důkazy a ve své závěrečné řeči na svém původním návrhu setrval.
Předtím, než Ústavní soud stížnost meritorně posoudí, musí ověřit, zda byly splněny formální procesní podmínky pro projednání věci, mimo jiné byla-li ústavní stížnost podána ve lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a je-li přípustná, zejména ve světle námitky Městského soudu v Praze, že stěžovatel měl napadnout již usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 6207/01 (sic - pozn. red.: správně 43 Nt 6207/02) ze dne 25. 3. 2003 nebo sp. zn. 43 Nt 6207/01 (sic - pozn. red.: správně 43 Nt 6207/02) ze dne 20. 10. 2003 či usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 481/03, neboť těmito rozhodnutími údajně bylo rozhodováno o návrzích stěžovatele na postup dle § 25 trestního řádu. Stěžovatel naproti tomu tvrdil, že obecné soudy o jeho návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu nerozhodly.
Ústavní soud konstatuje, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání. Nemůže však být stěžovateli na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter v tomto okamžiku neuplatní a s ústavněprávní argumentací počká až na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o poslednímu opravném prostředku ve věci samé. Tak by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud zjistil, že námitka Městského soudu v Praze není důvodná, neboť obecné soudy o návrhu stěžovatele na delegaci podle § 25 trestního řádu procesně nerozhodly. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 561/02
ze dne 16. 1. 2003 (nález č. 9, svaze 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 63) přitom Ústavní soud podobný případ již řešil. Ani nyní neshledal důvody, proč by se měl od právního názoru vysloveného v tomto nálezu odchýlit, když i relevantní skutkové okolnosti, na nichž byl tento nález postaven, jsou obdobné.
Stěžovatel učinil spolu s návrhem na vyloučení soudců Obvodního soudu pro Prahu 1 též návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu. Na tento návrh Obvodní soud pro Prahu 1 nereagoval tak, jak měl, tj., nepředložil jej Městskému soudu v Praze k rozhodnutí (příslušnost tohoto soudu vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatel navrhl přikázání věci jinému okresnímu soudu, u jehož soudců nebudou existovat oprávněné pochybnosti o jejich nepodjatosti, byť konkrétní jiný okresní, resp. obvodní soud neoznačil). Tuto skutečnost výslovně připustil i Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2004. Toto pochybení nenapravil ani Městský soud v Praze při rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 6207/02 ze dne 20. 10. 2003, jímž JUDr. D. Š. vyslovila, že není vyloučena, neboť svým usnesením, sp. zn. 8 To 481/03 ze dne 28. 11. 2003 pouze jeho stížnost zamítl, aniž by současně samostatným výrokem rozhodl o návrhu na delegaci věci ve smyslu § 25 trestního řádu. Městský soud v Praze dokonce v narativní části odůvodnění výslovně uvedl, že stěžovatel takový návrh učinil, nepromítl však tuto skutečnost ani do výroku, ani do vlastního odůvodnění zamítavého usnesení, v němž pouze konstatoval, že nebyly splněny podmínky § 30 odst. 1 trestního řádu pro vyloučení soudce z řízení.
Stěžovatel v dalším řízení opakovaně navrhoval delegaci ve smyslu § 25 trestního řádu, naposledy ve stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 6207/2002 ze dne 18. 3. 2004, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut, ale ani o tomto návrhu Městský soud v Praze procesně nerozhodl. Napadeným usnesením sp. zn. 8 To 220/2004 ze dne 30. 4. 2004 stížnost stěžovatele zamítl; v odůvodnění se o návrhu na delegaci věci sice zmínil, odkázal však na své předchozí rozhodnutí a nad rámec věci konstatoval, že důvodem k delegaci může být pouze případ vyloučení všech soudců příslušného soudu, což se nestalo.
Skutečnost, že o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu nebylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy stěžovatel tento návrh podložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců obvodního soudu, by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť soudy k nim nedospěly zákonem stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postupem stanoveným trestním řádem, což ve svém důsledku vedlo též k porušení tohoto článku z důvodu, že nebyla jednoznačně odstraněna odůvodněná pochybnost o nestrannosti soudu, a dále k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce.
V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného ústavního práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny), a jejich výklad je proto jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 - 44).
V nyní řešeném případě Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že se soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. D. Š. subjektivně necítí být podjatou, neboť poškozeného osobně nezná a ve své práci se s ním jako s kolegou přísedícím nikdy nesetkala. Objektivně však nelze pominout odůvodněnou pochybnost o její nestrannosti vyplývající ze skutečnosti, že poškozený v dané věci působí jako přísedící u stejného soudu, dokonce ve stejném trestním senátu, v jakém tato soudkyně zastupuje. Objektivní pochybnost o nestrannosti lze z tohoto důvodu mít i u ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 1; ostatně tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč se v dané věci vyloučila jiná soudkyně tohoto soudu JUDr. I. P. Ústavní soud v tomto ohledu sdílí právní názor, k němuž dospěly obecné soudy a který je považován za součást konstantní judikatury, podle něhož je-li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1993, Rt 39/93, 4 Tz 19/93; viz též Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání, Praha, C. H. BECK 2002, str. 146, 148). Podle názoru Ústavního soudu je vzhledem k objektivnímu testu nestrannosti soudu třeba toto pravidlo vztáhnout i na případ, kdy je poškozeným přísedící, neboť má při rozhodování v senátu stejné postavení a stejná oprávnění jako soudce [srov. § 34 odst. 2, § 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, § 127 trestního řádu].
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně praxe Obvodního soudu pro Prahu 1 při zastupování absentujícího předsedy senátu rozhodováním v senátu zcela obměněném, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť se netýká tvrzeného zásahu do práv stěžovatele v projednávané věci.
Ústavní soud poznamenává, že námitku podjatosti a s ní související návrh na odnětí a přikázání věci již zřejmě nelze úspěšně uplatnit ve vztahu k trestnímu řízení, ale jen k řízení o návrhu na jeho obnovu.
Ústavní soud po provedeném řízení shrnuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, v němž vydaly ústavní stížností napadená rozhodnutí, porušily základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a základní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, pročež ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.