23 Cdo
2078/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem v Brně-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11,
PSČ 638 00, IČ 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem
v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované TART KLUB, v.o.s., se sídlem v
Brně, Pastviny 898/10, PSČ 624 00, IČ 47910691, zastoupené Mgr. Ing. Milanem
Chládkem, advokátem se sídlem v Brně, Minoritská 10, o zaplacení 366 454 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 202/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března
2009, č.j. 7 Cmo 314/2008-409, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2009, č.j. 7 Cmo
314/2008-409, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. března 2006, č.j. 21 Cm 202/97-249,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 80 424 Kč s příslušenstvím (výrok
I.); ve výroku II. žalobu zamítl co do částky 409 901 Kč s příslušenstvím a
co do části příslušenství z částky 80 424 Kč; ve výroku III. rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi společností
AURELIA, s. r. o., jako zhotovitelkou, (předchůdkyní žalobkyně) a žalovanou,
jako objednatelkou, byla řádně uzavřena a realizována smlouva o dílo ze dne
3.1.1993 (dále jen „Smlouva“) podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), ve které došlo mezi účastníky k dohodě o smluvní pokutě ve výši
0,5 % smluvní ceny za každý den překročení termínu splatnosti záloh a faktur. Podle zjištění soudu žalovaná jako objednatelka díla nesplnila svou povinnost
řádně a včas zaplatit cenu díla, když se dostala do prodlení se zaplacením
několika fakturami vyfakturovaných částek (faktury č. 119/92, č. 7/93, č. 24/93, č. 39/93, č. 51/93 a č. 65/93). Soud dovodil, že zhotovitelce
(žalobkyni) vzniklo tedy právo na smluvní pokutu podle § 544 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
20.12.1995 postoupila společnost AURELIA, s. r. o. shora uvedené pohledávky na
žalobkyni. Soud prvního stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako
nesrozumitelné a nejasné a za použití výkladových pravidel podle ustanovení §
266 obch. zák. a svědeckých výpovědí osob, které Smlouvu uzavíraly, dospěl k
závěru, že výpočet smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně měl být proveden z každé
fakturované částky, která nebyla včas, tj. ke dni, kdy byly ověřeny podpisy
zakladatelů ve společenské smlouvě ze dne 1.1.1993, zaplacena. Vyhověl proto
žalobě pouze co do částky 80 424 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu
žalobu zamítl. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem poté, co jeho předešlý
rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) ze dne 9. července 2008, č.j. 32 Cdo 1568/2008-351, rozhodl ve
výroku I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky
366 454 Kč s 15% úrokem z prodlení od 20.2.1997 do zaplacení potvrzuje; výrokem
II. a III. rozhodl o nákladech všech předešlých řízení. Odvolací soud při přezkoumání závěru soudu prvního stupně, týkajícího se částky
366 454 Kč s příslušenstvím, která má představovat smluvní pokutu uplatněnou na
základě smlouvy o dílo ze dne 3.1.1993, se nejprve zabýval platností této
smlouvy. Po zopakování důkazů a doplnění dokazování dospěl na rozdíl od soudu
prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva o dílo je neplatná. Uvedený závěr
dovodil ze zjištění, že žalovaná společnost TART KLUB, v.o.s. vznikla dne
4.3.1993 podle společenské smlouvy datované dne 1.1.1993, kdy podpisy
zakladatelů společnosti byly ověřeny dne 11.1.1993. Odvolací soud s ohledem na
ustanovení § 64 odst. 1 a § 57 odst. 1 obch.
zák., z nichž vyplývá, že v období
od založení společnosti do jejího vzniku je zakladatelům dáno oprávnění jednat
ve věcech souvisejících se vznikem společnosti, dospěl k závěru, že předmětná
smlouva o dílo ze dne 1.1.1993 byla uzavřena společností TART KLUB, v.o.s. ještě před jejím založením (11.1.1993), tato společnost nebyla tedy existujícím
právním subjektem, a proto nemohla platně uzavřít předmětnou smlouvu o dílo. Na
základě uvedeného právního závěru pak odvolací soud pokládal za nadbytečné
zabývat se otázkou výkladu ujednání o smluvní pokutě v intencích právního
názoru Nejvyššího soudu a potvrdil ohledně částky 366 454 Kč s příslušenstvím
jako věcně správný zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, byť na základě
jiného právního závěru.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost
dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání namítá,
že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v nesprávném obsazení senátu odvolacího řízení, když v
předešlém odvolacím řízení byl senát obsazen jinak. Podle dovolatelky měl
rozhodovat senát v nezměněném složení. Další vadu řízení spatřuje v
nepředvídatelném rozhodnutí odvolacího soudu, na nějž odvolací soud nedal
žalobkyni možnost patřičně reagovat tak, aby mohla uplatnit další tvrzení a
důkazy po té, kdy odvolací soud v rozporu s procesními pravidly provedl důkaz
společenskou smlouvou žalované, kdy tento důkaz žalovaná uplatnila až v
odvolacím řízení. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda je platná smlouva o
dílo, uzavřená dne 3.1.1993 mezi zhotovitelkou a objednatelkou který je
veřejnou obchodní společností, založenou sepisem společenské smlouvy dne
1.1.1993, na níž byly podpisy dodatečně ověřeny notářkou dne 11.1.1993 a
společnost vznikla dne 4.3.1993. Domnívá se, že i kdyby za žalovanou jednal
Ing. M. H. neoprávněně, byla by žalovaná přesto jeho jednáním vázána, neboť
uvedený jednal v provozovně žalované a J. O., jednající za zhotovitele -
předchůdkyni žalobkyně, nemohl vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněná. Navíc za situace, kdy Ing. H. předložil jednateli zhotovitele O. společenskou
smlouvu žalované s podpisy všech čtyř společníků. To, že k úřednímu ověření
podpisů společníků došlo později, nemůže podle dovolatelky způsobit neplatnost
předmětné smlouvy o dílo. Navíc tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy o dílo
považuje žalobkyně za účelové, jestliže žalobkyně toto poprvé začala tvrdit až
roce 2008, aby se vyhnula dluhům ze svých smluvních závazků. Dovolatelka dále
namítá, že soudy neprovedly dostatečné dokazování ke skutečnému datu podepsání
smlouvy, byla-li smlouva o dílo celá psaná strojem a datum bylo vepsáno rukou. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za vnitřně rozporné i s
ohledem na jeho předchozí právní závěr a postup. Je přesvědčena, že bylo vydáno
v rozporu s hmotným i procesním právem a ustálenou judikaturou, která
upřednostňuje ujednání smluvních stran před direktivními zásahy soudní moci,
jako to bylo v daném případě, kdy účastníci jednali vždy v dobré víře, že v
roce 1993 uzavírají platnou smlouvu, a poté, po více než 13 letech, by
nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu přineslo absurdní výsledek, kdy proti
proudu času hodlá soud konstituovat něco, co účastníci smlouvy neměli nikdy na
mysli. Z obsahu dovolání vyplývá návrh dovolatelky na zrušení rozsudku
odvolacího soudu i soudu prvního stupně v částech týkajících se výroků o částce
366 454 Kč s příslušenstvím, a spojené s návrhem na vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, případně
jeho zamítnutí, bude-li dovolání shledáno přípustným. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné, že je v souladu s dosavadní judikaturou, která již
vyřešila i dovolatelkou pokládanou právní otázku. Domnívá se rovněž, že
nedůvodná je i námitka týkající se nesprávného obsazení senátu, neboť podáním
každého odvolání je zahajováno samostatné odvolací řízení a odvolání je
přidělováno jednotlivým soudcům, resp. senátům, podle schváleného rozvrhu práce. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (24.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále
opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po
zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k
tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu,
týkajícím se částky 366 454 Kč s příslušenstvím, změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda veřejná obchodní společnost je založena
k datu podpisu společenské smlouvy, či k datu, kdy došlo k úřednímu ověření
podpisů na této smlouvě. Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Nejvyšší soud musel zkoumat, zda řízení netrpí vadami ve smyslu § 242 odst.
3 o. s. ř. a dovodil, že řízení vadou trpí, když v napadeném rozhodnutí
odvolací soud rozhodl věc v rozporu s procesním právem, jestliže při neúplné
apelaci ve smyslu § 205a o. s. ř. připustil až v odvolacím řízení důkaz
(společenskou smlouvu žalované společnosti), který nebyl navržen a proveden v
řízení u soudu prvního stupně. Tento důkaz nesplňoval ani podmínky podle § 205a
odst. 1 o. s. ř., který vymezuje případy, kdy je možno uplatnit skutečnosti
nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Postup
odvolacího soud je nejen v rozporu se zákonem procesního práva, ale i v rozporu
s judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21
Cdo 1681/2004, publikovaném na www.nsoud.cz, podle něhož ve věcech, v nichž je
odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým
odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o. s.
ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro
odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
(§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží
ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s
ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), a že k
přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když
byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že řízení je v dané věci postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže
odvolací soud v rozporu se zásadou neúplné apelace v odvolacím řízení provedl
důkaz společenskou smlouvou žalované, datované dnem 3.1.1993, k prokázání
skutečnosti, která by mohla mít vliv na právní posouzení platnosti či
neplatnosti smlouvy o dílo, na základě níž je žalobkyní požadován uplatněný
nárok. Je namístě v tomto směru poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.102008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, pod označením č. 71/2009, podle něhož, vyplyne-li ve sporném
řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník
uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř.,
nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez
ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla
způsobit absolutní neplatnost právního úkonu.
Za této situace je již bezpředmětné se zabývat námitkou dovolatelky, kterou
poukazuje na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a jež podle dovolatelky spočívají v neúplném zjištění skutkového stavu
věci, týkajícího se podepsání smlouvy o dílo neoprávněnou osobou - jednající za
žalovanou společnost, a dále v namítání neúplného zjištění skutkového stavu
věci ohledně data podepsání smlouvy o dílo, a rovněž namítanou vadou řízení
spočívající v nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z 24.3.2009 oproti
jeho předešlému rozhodnutí ze dne 15.3.2007, jestliže všechny tyto námitky byly
založeny na nezákonném postupu odvolacího soudu, jímž připustil důkaz
společenskou smlouvou žalované, a z jehož hodnocení a z něho učiněných
skutkových závěrů nesprávně vycházel při právním posouzení neplatnosti
předmětné smlouvy o dílo.
Za dané situace, kdy odvolací soud při porušení zásady neúplné apelace
připustil v odvolacím řízení důkaz společenskou smlouvou žalované, bylo již
dále bezpředmětné řešit dovolatelkou položenou otázku zásadního významu
založenou na posouzení otázky platnosti smlouvy o dílo, vycházející z právního
posouzení skutečností uvedených v předmětné společenské smlouvě, jako důkazu,
který byl odvolacím soudem proveden v rozporu se zákonem.
Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež podle ní spočívá v nesprávném
obsazení senátu při odvolací řízení, jestliže v předešlém odvolacím řízení
vedeném pod sp. zn. 2 Cmo 401/2006 byl členem senátu JUDr. Gryga, zatímco v
odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cmo 314/2008 byla místo tohoto soudce
členem senátu JUDr. Maiová, je třeba konstatovat, že při přípustnosti dovolání
soud přihlíží i k vadám uvedeným § 229 odst. 1 o. s. ř., tj. v daném případě k
ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. - ke zmatečnosti způsobené
nesprávným obsazením senátu. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že každý má právo
na svého zákonného soudce. Součástí základního práva na zákonného soudce je i
zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel
obsažených v rozvrhu práce soudu. Obsazení senátu se tedy řídí rozvrhem práce,
který vydává předseda příslušného soudu po projednání se soudcovskou radou vždy
na období jednoho kalendářního roku, přičemž v průběhu roku může být rozvrh
práce změněn, vyžaduje-li to potřeba nového rozdělení prací u soudu. Senát
stanovený rozvrhem práce může však věc projednat a rozhodnout i v jiném, než
určeném složení, pokud se jedná o odůvodněnou nepřítomnost některého člena
senátu z důvodu jeho nemoci, dovolené pracovní cesty, apod.). Rovněž však
zastoupení takového nepřítomného soudce se řídí pravidly určenými rozvrhem
práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27.5.2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03,
publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 76/2004).
Z obsahu spisu a ani ze skutkových tvrzení dovolatelky však nevyplývá, že by
věc projednal senát ve složení, které by neodpovídalo stanovenému rozvrhu práce
Vrchního soudu v Olomouci, či jeho stanoveným pravidlům. Dovolatelka pouze
namítá, že senát byl obsazen jinak v řízení vedeném pod sp. zn. 2 Cmo 401/2006,
kdy členem senátu byl JUDr. Gryga, zatímco v odvolacím řízení vedeném pod sp.
zn. 7 Cmo 314/2008 byla místo tohoto soudce členem senátu JUDr. Maiová. Uvedené
tvrzení však ve smyslu uvedeného nálezu Ústavního soudu ještě samo o sobě
neodůvodňuje existenci vady řízení, resp. zmatečnost řízení, spočívající v
nesprávně obsazeném soudu, či senátu.
Z důvodů, uvedených výše, týkajících se procesní vady řízení spočívající v
porušení zásady neúplné apelace, není možno považovat rozhodnutí odvolacího
soudu za správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2010
JUDr.
Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu