23 Cdo 2096/2022-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
546/56, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem,
advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30, proti žalované ROBSTAV k.s.,
se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 205/29, identifikační číslo osoby 27430774,
zastoupené Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Otakarova 1427/41, o 1.317.085 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 90/2020, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 30 Co 35/2022-362, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 16.794,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalobce.
ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (prvý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek
odvolacího soudu v celém jeho rozsahu majíc za to, že přípustnost dovolání v
této věci je dána podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Namítá nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout pro
nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno
advokátem jako zástupcem žalované (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah právního jednání
(Formuláře 4.4.5 obsahujícího závazek žalované odkoupit vytěžený materiál),
když dospěl k závěru o tom, že Formulář je kupní smlouvou. Dovolatelka má za
to, že vůlí stran nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale smlouvu o smlouvě budoucí
kupní. Vznáší tak otázku posouzení projevu vůle, konkrétně zda projevy vůle
stran obsažené ve Formuláři 4.4.5 směřovaly k uzavření kupní smlouvy nebo k
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
Ve vztahu k otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 61/2017) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných
právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry
adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak
normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22.
5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018).
Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud
nepochybil, jestliže na základě jím provedeného výkladu dospěl k závěru, že při
uzavření smlouvy o dílo, jejíž nedílnou součástí byl Formulář 4.4.5 (obsahující
závazek žalované odkoupit vytěžený materiál za tam stanovených podmínek), došlo
mezi účastníky k uzavření dalšího závazkového vztahu z kupní smlouvy. Tento
závěr obstojí i při zohlednění zavedené praxe stran, kdy odvolací soud uvedl,
že následným jednáním si strany pouze písemně potvrdily skutečné množství
vytěženého materiálu a výslednou kupní cenu stanovenou v souladu s již
uzavřenou kupní smlouvou. Zmíněný závěr odvolacího soudu přitom obstojí i z
pohledu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou žalovaná
argumentovala v dovolání. Z uvedeného důvodu tak není dovolání žalované ve
vztahu k otázce výkladu právního jednání přípustné.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v otázce promlčení práva žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení, pak řešení této otázky přípustnost dovolání
nezakládá, neboť odvolací soud takovouto otázku neřešil a jeho rozhodnutí na
jejím řešení nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud
řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo
určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013). Ostatně sama dovolatelka tuto otázku dovolacímu soudu
předkládá za předpokladu, že (by) k uzavření kupní smlouvy nedošlo.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti
nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli
odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu