23 Cdo 2126/2018-155
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně JOANNE AND NICK COLLINS PARTNERSHIP, se sídlem ve Spojeném
království Velké Británie a Severního Irska, 15 Livingstone Way, Stotfold,
Hitchin, Herts, SG5 4GN, reg. číslo 176126896, zastoupené Mgr. Michalem
Beranem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti
žalované A., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem,
se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, PSČ 140 00, o zaplacení částky 6 435,85
GBP s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C
171/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134,
ve výroku pod bodem I v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha-západ ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 171/2016-104, v části výroku pod
bodem I, a ve výroku pod bodem II a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne
15. 5. 2017, č. j. 10 C 171/2016-104, s výjimkou části výroku pod bodem I
týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 6 435,85 GBP od 8. 11. 2015
do 30. 11. 2015 a z částky 3 473,12 GBP od 1. 12. 2015 do 19. 1. 2016, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Mezi účastníky byla dne 12. 1. 2016 uzavřena smlouva o poskytování služeb (dále
jen „smlouva o poskytování služeb“), na základě níž se žalobkyně zavázala
žalované poskytnout služby týkající se auditu, rozvoje podnikání a získávání a
zpracování klientských dat a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni za
poskytnuté služby odměnu. Odměna byla ujednána ve výši 17,3 % z čisté odměny (v
originále „net fee“) hrazené všemi klienty. Služby poskytnuté žalobkyní
žalované v období od října a listopadu 2015 sestávají přinejmenším z návrhu,
který se týkal výkladu logistických slev, a z práce týkající se auditu, kde
spolupracoval s ostatními smluvními partnery žalobkyně (byť zřejmě v menší
intenzitě). I odměna ostatních smluvních partnerů (tedy osob v obdobném
postavení jako žalobkyně) byla stanovena jako podíl z částky, kterou žalovaný
vyfakturoval svým klientům, s tím, že v některých případech byla tato částka
snížena o náklady na smluvené brigádníky. V říjnu 2015 žalovaná fakturovala
následovně: společnosti METRO Cash & Carry SR s.r.o. částku 84 755,82 EUR bez
DPH, společnosti AHOLD Czech Republic, a.s. částku 1 325 286,19 Kč bez DPH a
MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. částku 771 041,25 Kč bez DPH. Podle soudu prvního stupně žalobkyně návrhem a hledáním logistických slev
poskytla žalované smlouvou specifikované plnění. Jako základ smluvené odměny
označil soud prvního stupně čistou odměnu hrazenou všemi klienty žalované,
nikoli zisk žalované, neboť pro takový případ by bylo nezbytné specifikovat,
které náklady mají být odečteny, v jakém období mají být náklady vynaloženy a
jak se vyrovnat s odpisy, přičemž taková ujednání smlouva neobsahovala. Svědci,
kteří s žalovanou spolupracovali v zásadně obdobném postavení jako žalobkyně,
uvedli, že základem jejich odměny je podíl z provize žalované, tj. podíl z
částky, kterou žalovaná fakturovala svým klientům. Rovněž z originálního
anglického znění smlouvy plyne, že základem smluvené odměny jsou čisté poplatky
od klientů, tj. čistý výnos žalobkyně. Čistým výnosem je pak třeba rozumět
výnos nezahrnující daň z přidané hodnoty. Pokud výnos žalované od klientů činil
v říjnu 2015 více než 4 392 362,60 Kč bez DPH, mohla žalobkyně požadovat odměnu
ve výši 759 878,73 Kč; žádá-li o přiznání nižší částky, je to její právo. Podle
soudu prvního stupně je smluvní retroaktivita přípustná. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o poskytování služeb
s ohledem na kolizi zájmů mezi žalovanou a jejím tehdejším zástupcem D. D.,
neboť žalovaná k výzvě soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neoznačila důkazy k prokázání tvrzení o
rozhodných skutečnostech. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod
bodem I týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z 6 435,85 GBP od 8. 11. 2015
do 30. 11. 2015 a z 3 473,12 GBP od 1. 12. 2015 do 19.
ledna 2016 tak, že se v
této části žaloba zamítá, ve zbylé části výroku pod bodem I se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II a III). Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, současně však
zopakoval důkaz smlouvou o poskytování služeb, z níž zjistil, že byla uzavřena
dne 12. 1. 2016 s účinností od 1. 4. 2015, žalobkyně se v ní zavázala
poskytovat žalované služby, a to bez požadavku na rozsah, četnost nebo hmotné
zachycení těchto služeb, přičemž bylo prokázáno, že žalobkyně sjednané služby
poskytovala. Dále zopakoval důkaz fakturami vystavenými žalovanou dne 30. 10. 2015 společnostem METRO Cash & Carry SR s.r.o., AHOLD Czech Republic, a.s., a
MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. znějící na částky uvedené výše a výpisem z účtu
žalované, z nějž zjistil, že vyfakturované částky byly žalované uvedenými
společnostmi zaplaceny. Rozsah služeb nebo zpracování a předání výstupů nebylo
mezi účastníky sjednáno jako podmínka pro vyplacení odměny, navíc odměna byla
sjednána ve smlouvě uzavřené v lednu 2016 i za období předcházející (se zpětnou
účinností), lze proto předpokládat, že smluvní strany neměly pochybnosti o tom,
že služby, ke kterým se žalobkyně zavázala, poskytla. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil způsob určení úplaty
žalobkyni, když tento závěr vyplynul jednak z jazykového vyjádření ve smlouvě
(včetně anglické verze), jednak ze shodné výpovědi svědků o způsobu stanovení
výše odměny ze strany žalované za služby recovery auditu. Soud prvního stupně
podle odvolacího soudu nepochybil, když se dále nezabýval obranou žalované
spočívající v tvrzeném střetu zájmů jednatele žalované se zájmy žalované (pozn. správně žalobkyně) a porušením povinností řádného hospodáře; žalovaná přes
včasnou a řádnou výzvu a poučení soudu prvního stupně netvrdila a zejména
neprokázala, že mezi jednatelem žalované a představiteli žalobkyně byl blízký
vztah, ze kterého dovozovala střet zájmů, že smlouva byla v rozporu se zájmy
žalované a že žalobkyně o tomto rozporu věděla. Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru na počátek prodlení žalované, a sice v
rozsahu změny vyjádřené ve výroku pod bodem I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že
ho napadá v celém rozsahu (přičemž rozhodnutí o nákladech řízení napadá pouze
akcesoricky). Podle žalované soudy nesprávně vyložily pojem „čistá odměna“
obsažený ve smlouvě o poskytnutí služeb, přičemž má za to, že se jedná o otázku
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Odvolací soud měl rovněž
nesprávně posoudit možnou retroaktivitu smlouvy, když nepříznačně odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, který
se podle žalované vyznačuje zásadními odlišnostmi skutkového stavu oproti
skutkovému stavu zjištěnému v této věci. Podle žalované otázka zpětné účinnosti
smlouvy dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu spolehlivě vyřešena. Dále žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že v řízení nebylo prokázáno, že byly
žalované žalobkyní poskytnuty ve smlouvě sjednané služby, tudíž nemohlo
žalobkyni vzniknout právo na zaplacení odměny. Současně podle dovolatelky soud
nepřihlédl k nepoměru sjednané (přiznané) odměny ve vztahu k žalobkyní
poskytnutým službám. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu jakož i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že ač žalovaná uvádí, že dovoláním napadá
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (ovšem s výjimkou výroků o nákladech
řízení – ty požaduje zrušit pouze jakožto výroky závislé), z obsahu dovolání se
podává, že žalovaná nenapadá část výroku odvolacího soudu pod bodem I v
rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku pod bodem I. Tímto měnícím výrokem (a výroky o náhradě nákladů řízení)
se proto dovolací soud nezabýval. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolání žalované není přípustné pro řešení otázky přípustnosti retroaktivního
působení smlouvy, neboť tato otázka byla Nejvyšším soudem již opakovaně řešena
a odvolací soud rozhodoval v souladu s touto rozhodovací praxí. Ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, později potvrzených např. též v usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5457/2014, vyplývá, že ústavněprávní princip zákazu zpětné
účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu; smluvní retroaktivita
je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek
plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby
posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu
typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle
účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však
vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a
účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí
přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). Ačkoliv se odvolací soud otázkou
zpětné účinnosti výslovně nezabýval, z napadeného rozhodnutí se podává, že
implicitně potvrdil závěry soudu prvního stupně o přípustnosti ujednání zpětné
účinnosti smlouvy. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou pak plně přiléhavé
na nyní posuzovaný případ bez ohledu na případné skutkové odlišnosti v
Nejvyšším soudem dříve posuzovaných případech. V citovaných rozhodnutích se
totiž Nejvyšší soud vyslovil ke smluvní retroaktivitě v tom smyslu, že je
přípustná tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další
okolnost (typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k
smluvnímu projevu účastníků). Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýkala, že v řízení nebylo prokázáno, že jí
byly ze strany žalobkyně poskytnuty ve smlouvě sjednané služby, z čehož
usuzovala, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo na zaplacení odměny. Zde je
třeba zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud
prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Pokud tedy soudy v řízení zjistily, že závazek
žalobkyně poskytnout ve smlouvě (velmi obecně) vymezené služby byl naplněn tím,
že žalobkyně návrhem a hledáním logistických slev smlouvou specifikované plnění
žalované poskytla, je tímto zjištění Nejvyšší soud vázán. Dovolatelčiny
námitky, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel
odvolací soud, pak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (viz například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3166/2017, dále
usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4877/2017, a další). Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu, že nezohlednil nepřiměřenost sjednané
smluvní odměny ve vztahu k poskytnutým službám, nelze ani tyto námitky označit
za způsobilé vyvolat přípustnost dovolání, neboť jsou rovněž založeny na
skutečnostech, které soud prvního stupně ani odvolací soud v řízení nezjistil,
především však nesměřují do právního posouzení otázky, kterou by odvolací soud
v napadeném rozhodnutí řešil. Odvolací soud ani soud prvního stupně se
nezabýval otázkou přiměřenosti účastníky sjednané odměny. Nejvyšší soud však shledal dovolání žalované přípustným pro řešení druhé
dovolatelkou formulované právní otázky ohledně výkladu právního jednání, v
daném případě smluvního ujednání týkajícího se základu pro výpočet odměny
žalobkyně, tj. k výkladu pojmu čistá odměna, konkrétně toho, zda ji lze
ztotožňovat s čistým obratem či nikoli. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen. Podle odstavce 2 při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
vyložil, že „základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.:Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta
první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle
takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při
zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem,
které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), jíž je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit
skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v
§ 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení
§ 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při
výkladu právního jednání přihlíží.“ Nejvyšší soud k uvedenému rovněž doplnil,
že „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se
navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu
(v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). Wolters Kluwer, Praha,
2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský
zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a
575, a literaturu tam citovanou).“ K výkladu právního jednání srov. rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či ze
dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že při výkladu sporného
ujednání týkajícího se základu pro výpočet odměny žalobkyně je třeba nejprve
zkoumat skutečnou vůli jednajících (tj. žalobkyně i žalované), což však
odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Z napadeného rozsudku se
nepodává, že by se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) pokoušel
zjistit, jaká byla vůle smluvních stran při sjednávání sporného ujednání, a to
v okamžiku, kdy činily předmětný projev vůle. Odvolací soud odkázal pouze na
jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě. Odvolací soud ujednání smlouvy vyložil
pouze za použití jazykového výkladu, aniž by zkoumal skutečnou vůli stran v
okamžiku uzavírání smlouvy a při jejím zkoumání nepřihlížel ke všem okolnostem
souvisejícím s projevem stran, zejména se nezabýval tím, zda obsah předmětného
ujednání na základě zjištěné skutečné vůle jednajícího byl nebo musel být znám
adresátovi předmětného jednání. Odvolací soud svůj závěr o obsahu pojmu „čistá
odměna hrazená všemi klienty žalované“ odůvodňoval dále už jen skutkovým
zjištěním týkajícím se způsobu stanovení výše odměny ze strany žalované za
služby „recovery auditu“ u jiných smluvních partnerů žalované, aniž by ovšem
vyložil, co je obsahem služeb „recovery auditu“ a zda je možné tyto služby
zaměňovat se službami (případně podřadit pod služby), které měla žalované
poskytnout žalobkyně. Zjištění týkající se způsobu výpočtu úplaty jiných
smluvních partnerů žalované, kteří pro ni vykonávali služby, jejichž obsah
nebyl zjišťován (a není známo, do jaké míry je blízký obsahu závazku žalobkyně
a žalované), neodpovídají výše uvedeným kritériím pro zjišťování skutečné vůle
smluvních stran.
V této souvislosti odvolací soud uvedl, že považuje příslušnou část odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně za jasnou a přesvědčivou, dovolací soud proto
přihlédl též k odůvodnění učiněnému soudem prvního stupně. Podle něj „nelze
základ smluvené odměny ztotožňovat se ziskem žalované, neboť pokud by měl být
základem smluvené odměny zisk, bylo by nezbytné specifikovat, které náklady
mají být odečteny, v jakém období mají být náklady vynaloženy a jak se vyrovnat
s odpisy“. Tyto úvahy soudu založené na obecných vědomostech, případně
odborných (ekonomických) znalostech nemohou předcházet zjišťování úmyslu
smluvních stran. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc není
zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění k výše uvedené úvaze soud prvního
stupně dospěl. Pokud je pro rozhodnutí ve věci určující otázka, čím je tvořen
základ pro výpočet odměny žalobkyně podle uzavřené smlouvy o poskytnutí služeb,
je nezbytné v první řadě zjišťovat, jak si smluvní strany zamýšlely tento
základ pro výpočet odměny vymezit, jakým úmyslem byly v době, kdy předmětnou
smlouvu uzavíraly, vedeny, nikoli v první řadě ve smlouvě obsažený pojem
izolovaně (tj. bez kontextu k okolnostem daným při uzavírání smlouvy mezi
smluvními stranami) poměřovat obecnými, případně odbornými např. ekonomickými
hledisky, jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud se ani nepokusil zjistit úmysl smluvních stran při činění
předmětného právního jednání, nýbrž vycházel při interpretaci sporného ujednání
z jeho jazykového vyjádření a z obsahu ujednání učiněného žalovanou ve vztahu k
jiným osobám, odchýlil se proto od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
a otázku výkladu (v řízení sporného) právního jednání posoudil nesprávně. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zčásti
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i tento rozsudek a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.