23 Cdo 505/2018-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně INS spol. s r. o., se sídlem v Náchodě, Parkány 413, identifikační
číslo osoby 60109971, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované PROMA REHA, s. r. o., se
sídlem v České Skalici, Riegrova 342, identifikační číslo osoby 63219107,
zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy
ze Semčic 1068/13, o zaplacení částky 1.742.400 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 60 C 150/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 47 Co
159/2017-213, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 18.876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 60 C 150/2016-180,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky
1.742.400 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně na žalované domáhala úhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky
ve výši 1.200 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Soudy rozhodovaly o žalobě na zaplacení ceny díla, kterou se žalobkyně domáhala
po žalované shora uvedené částky spolu s příslušenstvím. Z rozhodných
skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná vyhlásila veřejnou soutěž o
nejvhodnější nabídku. Dle potvrzení o uveřejnění veřejné zakázky a dle věstníku
veřejných zakázek žalovaná dne 5. 10. 2015 uveřejnila zakázku pod názvem:
„Výrobní hala Bloom 2020“ v sídle žalované v maximální hodnotě hlavy III.
souhrnného rozpočtu do 25.000.000 Kč bez DPH. Přílohou byla zadávací
dokumentace, krycí list nabídky, návrh smlouvy o dílo a bližší specifikace
díla. Vítězem veřejné soutěže se stala žalobkyně. Dne 6. 11. 2015 byla mezi
účastníky na základě výsledků veřejné soutěže podepsána smlouva o dílo, jejímž
předmětem bylo zpracování projektové dokumentace pro společné územní a stavební
řízení a vlastní provedení stavby s názvem „Výrobní hala Bloom 2020“ v areálu
žalované. Účastníci sjednali datum předání díla nejpozději do 15. 1. 2016 a
cenu díla 1.742.400 Kč včetně DPH. Ve vlastní smlouvě o dílo se již nenacházela
podmínka maximální ceny hlavy III. souhrnného rozpočtu do 25.000.000 Kč bez
DPH. V rámci veřejné soutěže se však tato informace opakovaně objevila.
Žalobkyně zpracovala projektovou dokumentaci výrobní haly Bloom 2020, v níž
rozpočetla náklady v hlavě III. na částku 39.807.828,45 Kč bez DPH. Dne 22. 1.
2016 tuto předala žalované a dne 9. 2. 2016 vyúčtovala dohodnutou cenu díla.
Žalovaná fakturu vrátila s tím, že již dopisem ze dne 1. 2. 2016 od smlouvy o
dílo odstoupila, neboť zpracovaná projektová dokumentace předpokládá náklady
souhrnného rozpočtu 44.204.371,16 Kč včetně DPH. Žalobkyně měla odstoupení za
neplatné a domáhala se zaplacení ceny díla.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, vyšly ze zjištění, že požadavek,
aby realizační náklady projektované stavby nepřesahovaly částku 25.000.000 Kč,
byl podmínkou, která byla nedílnou součástí vyhlášené soutěže. Soud prvního
stupně k tomu uvedl, že smlouva o dílo (uzavřená mezi účastníky dne 6. 11.
2015) jako taková byla součástí dokumentace k vyhlášené soutěži a nelze ji od
celé veřejné soutěže oddělovat. Pokud žalobkyně smlouvu o dílo uzavírala a
veřejné soutěže se účastnila, nemohla jí uniknout informace o
nepřekročitelnosti realizační ceny. Soud prvního stupně měl za to, že účastníci
uzavřeli takovou smlouvu, která vycházela z podmínek vyhlášené soutěže, přičemž
základním kritériem byla realizační cena v hlavě III. souhrnného rozpočtu
nepřesahující částku 25.000.000 Kč. Součástí závazku žalobkyně bylo tedy
zhotovit projekt s realizační cenou v hlavě III. souhrnného rozpočtu
nepřesahující částku 25.000.000 Kč. Odvolací soud shledal právní posouzení
soudu prvního stupně ohledně důvodnosti odstoupení žalované od smlouvy o dílo
pro podstatné porušení smlouvy o dílo správným, neboť plnění žalobkyně
neodpovídalo parametru vymezenému v zadávacím předmětu veřejné soutěže.
Odvolací soud uvedl, že ničeho nemění, že v návrhu smlouvy o dílo, jenž byl
přílohou zadání, a ani v textu smlouvy na podkladě tohoto návrhu následně
podepsané nebyl zadaný parametr výslovně uveden, resp. opakován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v nesprávném
právním posouzení otázek, které odvolací soud vedly k závěru o důvodnosti
odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalované, a to:
a) Zda se údaj zmíněný vyhlašovatelem v dokumentu z předsmluvní fáze
veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku dle § 1772 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“), stane automaticky součástí smlouvy o dílo
uzavřené na základě výsledků veřejné soutěže, ačkoliv uzavřená smlouva o dílo
jako výsledek kontraktačního procesu takový požadavek neobsahuje, neodkazuje na
žádný dokument z předsmluvní fáze s tímto požadavkem, ani nebyl takový
požadavek na rozdíl od jiných vyhlašovatelem zhotoviteli sdělen po uzavření
smlouvy;
b) Zda jeden z názvů zakázky obsažený ve výzvě k podání nabídek k
vyhlášené veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku zpracování projektové
dokumentace pro společné stavební a územní řízení a vlastní provedení stavby s
názvem „Výrobní hala BLOOM 2020“ v maximální hodnotě HLAVY III souhrnného
rozpočtu do 25 mil. Kč bez DPH je srozumitelně a určitě vymezeným parametrem na
zpracování projektové dokumentace dle smlouvy o dílo, která má být na základě
výzvy k podání nabídek uzavřena, ačkoliv smlouva o dílo tento parametr
nestanoví;
c) Zda lze poukazem na předsmluvní fázi veřejné soutěže o nejvhodnější
nabídku vykládat a doplňovat smlouvu na jejím základě uzavřenou v rozporu s
jazykovým projevem, tj. zda lze poukazem na předsmluvní fázi rozšířit rozsah
povinností zhotovitele i o požadavky, které nejsou ve smlouvě sjednány ani
smlouvou předvídaným způsobem po uzavření smlouvy objednatelem zhotoviteli
sděleny.
Dovolatelka dále tyto dovolací důvody rozvádí a navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné,
popřípadě za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§
241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud
chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§
241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.
považuje za splněné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu s tím, že je zřejmé,
že tvrzený požadavek na zastropování hodnoty hlavy III. rozpočtu nemohl být a
nebyl parametrem díla a pro jeho údajné nedodržení žalovaná nebyla oprávněna od
smlouvy o dílo odstoupit. Dle dovolatelky se právní vztah mezi žalobkyní a
žalovanou řídí pouze uzavřenou smlouvou a příslušnými předpisy soukromého
práva, které tento požadavek neobsahovaly. Dovozuje, že údaj uvedený v
předsmluvní fázi kontraktačního procesu nemohl být součástí smlouvy o dílo,
která tento požadavek neobsahuje. Tato právní otázka však přípustnost dovolání
nezakládá.
S ohledem na to, že sporný obsah smlouvy o dílo vyplývá z kontraktačního
procesu, který byl zahájen již v říjnu 2015, tedy po účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, je třeba při jeho výkladu postupovat podle
označených právních předpisů (srov. § 3028 o. z.).
Výklad právních jednání upravují (zejména) ustanovení § 555 až § 558 o. z.
Podle § 556 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm
vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec druhý).
Podle § 557 o. z. platí, že připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se
v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je citované pravidlo vykládáno v tom
smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský
zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a
595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.:Občanský zákoník I. Obecná část (§
1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré
víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového
úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování
úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl
vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je
určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání. Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že
odvolací soud nepochybil, jestliže při výkladu smlouvy o dílo ze dne 6. 11. 2015 dovodil, že součástí povinností zhotovitele bylo vyhotovit projekt s
realizační cenou dle hlavy III. souhrnného rozpočtu nepřesahující částku
25.000.000 Kč bez DPH, a to i za situace, kdy sama smlouva o dílo zadaný
parametr výslovně neopakuje. Odvolací soud správně při výkladu právního jednání
posuzoval žalovanou sledovaný účel tohoto právního jednání, který žalobkyni byl
znám, respektive musel být znám s ohledem na průběh a zadání předcházející
veřejné soutěže. Takový závěr se opírá o zjištění, že maximální hodnotu
souhrnného rozpočtu uvádí nejen název vyhlášené zakázky, ale též dodatečné
informace k zadávací dokumentaci zveřejněné ve věstníku veřejných zakázek,
přičemž dodatečná informace č. 2 ze dne 16. 10. 2015 výslovně uvádí, že očekává
od uchazečů nabídky na zpracování projektové dokumentace pro společné územní a
stavební řízení a vlastní provedení stavby v maximální hodnotě hlavy III. souhrnného rozpočtu do 25 mil. Kč bez DPH.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr
odvolacího soudu o tom, že právě zadávací dokumentace ve spojení s nabídkou
jako celek, a nikoliv pouze k ní přiložený návrh smlouvy o dílo samotné,
stanoví zákonné meze, ve kterých se musí smlouva po celou dobu své existence
pohybovat, přehlíží, že je to právě příkaz stanovený v § 556 odst. 2 o. z.,
který stanoví, že při výkladu projevů vůle je třeba přihlédnout též k tomu, co
právnímu jednání předcházelo. Na uvedeném nic nemění ani tvrzení dovolatelky o
tom, že rozhodující je znění písemně uzavřené smlouvy o dílo, kdy pouze tato
písemná smlouva obsahuje veškeré sjednané závazky smluvních stran. Jakkoliv v
obecné rovině takové ujednání stran (obvykle označované jako doložka úplnosti)
vyloučeno není, v procesní souvislosti projednávané věci vůle stran konstatovat
výlučnost samotné smlouvy o dílo zjištěna nebyla. Naopak je třeba zdůraznit pro
věc významné zjištění, že znění návrhu této smlouvy o dílo bylo přímo přílohou
zadání veřejné soutěže.
V takto ustaveném rámci nemohou přípustnost dovolání založit námitky
dovolatelky o tom, že ani z předsmluvních dokumentů nevyplývá, že by žalovaná
mínila tvrzený požadavek (tj. maximální hodnotu souhrnného rozpočtu do
25.000.000 Kč) jako parametr díla, který měl být žalobkyní při provádění díla
dodržen. Je tomu tak proto, že tato tvrzení neodpovídají skutkovým zjištěním,
ze kterých vychází při svém právním posouzení odvolací soud. Námitkami
dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval,
neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů totiž v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací
přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Obdobný závěr se uplatní i pro tvrzení dovolatelky o tom, že nabídka žalobkyně
neodpovídala zadávacím podmínkám, a pak ji žalovaná neměla vůbec přijímat. Ani
tato zjištění nevyplývají z obsahu odůvodnění odvolacího soudu. K tomu nelze
než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani odkaz dovolatelky na rozhodovací
praxi dovolacího soudu, která opakovaně uváděla závěr, dle kterého podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Tento závěr vychází z § 35 odst. 2 zák. č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, dle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V úpravě účinné od 1. 1. 2014 je však – jak shora uvedeno – základním
východiskem výkladu adresovaných právních jednání zkoumání úmyslu (skutečné
vůle) jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na aplikaci § 557
o. z. a tvrzení, že smlouva o dílo byla uzavírána v návaznosti na zadávací
řízení žalované, přičemž žalovaná sama smlouvu vytvářela a musí být vykládána k
její tíži. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi k pravidlu contra
proferentem, které je v § 557 o. z. zakotveno (a které odpovídá obsahově
totožnému pravidlu § 266 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník),
uvádí, že zásada, že se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, může nalézt
uplatnění jen, je-li pojem skutečně nejednoznačný (srov. například usnesení ze
dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007). Jinými slovy, výklad
nejednoznačného pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu
použil první, je na místě pouze,
jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze odstranit ani za
použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. Obdobný závěr přijímá i
odborná literatura, která k § 557 o. z. uvádí: „Přípustnost různého výkladu je
základním předpokladem pro aplikaci výkladového pravidla contra proferentem,
tj. v neprospěch původce výrazu. Jedná se o situaci, kdy ani na základě
výkladových pravidel a metod (§ 556 o. z.) nelze dospět k závěru o jednoznačném
významu použitého výrazu a existují minimálně dva možné výklady. Při výkladu
podle skutečné vůle jednajícího jej aplikovat nelze.“ (viz Beran, V. IN:
Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2017, str. 595). V
procesní souvislosti projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud
nepochybil, jestliže neaplikoval ustanovení § 557 o. z., neboť obsah právního
jednání bylo možno vyložit na základě úmyslu jednajícího, který druhé straně
byl znám, nebo jí musel být znám.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu