23 Cdo 2136/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se
sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby
63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Kořenského 1107/15, proti žalované Z. K. (dříve S.), zastoupené Mgr. MUDr.
Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, o
zaplacení částky 353.022,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 16 EC 195/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2012, č. j. 13 Co 27/2012-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.148,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
její zástupkyně.
částky 353.022,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 8. února 2008 došlo k dopravní nehodě,
kterou způsobil řidič Ch. K., který řídil osobní automobil Peugeot 205,
registrační značky. Předmětné vozidlo nemělo v době nehody platnou technickou
kontrolu. Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla měla
žalovaná uzavřeno u žalobkyně. Při dopravní nehodě došlo ke zranění chodkyně A. E., kterou řidič z důvodu řádně neočištěného a zamrzlého skla přehlédl na
přechodu pro chodce, a vůz do ní narazil. Řidič před střetem vůbec nebrzdil,
neboť chodkyni neviděl. Z titulu pojistné smlouvy žalobkyně uhradila poškozené
chodkyni pojistné plnění celkem v částce 933.008,- Kč. Po žalované žalobkyně
uplatnila regresní nárok s tvrzením, že má právo na vrácení pojistného plnění,
neboť žalovaná jako provozovatelka vozidla porušila své zákonné povinnosti,
když nezajistila technickou prohlídku vozidla ve stanovené lhůtě a tím
způsobila, že předmětné vozidlo bylo nezpůsobilé dle zákona č. 631/2000 Sb. k
provozu na pozemních komunikacích. Uvedl, že v projednávané věci přichází v úvahu regresní nárok žalobkyně pouze
podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 2 písm. b)
zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění v době dopravní nehody). Dospěl k závěru, že v
projednávané věci příčinou dopravní nehody byl trestný čin řidiče, nikoli samo
protiprávní jednání žalované spočívající v tom, že vozidlo bez platné STK
předala řidiči, aby jej užíval k provozu na pozemních komunikacích. Uzavřel, že
faktický technický stav vozidla se na dopravní nehodě žádným způsobem nepodílel
(v řízení nebylo prokázáno, ale ani tvrzeno, že by se technický stav vozidla
podílel na dopravní nehodě), proto není dána příčinná souvislost mezi porušením
zákonné povinnosti žalované (nezajištění technické kontroly provozovaného
vozidla) a vznikem škody. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil
tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně ve výši 55.032, -Kč (druhý výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry. Doplnil, že samotné porušení základní
povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích, spočívající v
neexistenci platné technické kontroly provozovaného vozidla, samo o sobě
nezakládá automaticky nárok na náhradu toho, co pojistitel za pojištěného
plnil, neboť pro přiznání nároku musí být postaveno najisto, že toto porušení
bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s.
ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (tedy uplatňujíc dovolací důvod vymezený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka, citujíc ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona
č. 168/1999 Sb., má za to, že věc byla soudy nesprávně posouzena. Uvádí, že
žalovaná porušila ustanovení § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, v platném znění. Příčinnou souvislost mezi porušením
zákonné povinnosti žalovanou a vznikem škody spatřuje ve skutečnosti, že se
vozidlo bez platné technické kontroly pohybovalo na komunikaci, ačkoli mělo
zůstat odstavené. Upozorňuje, že kdyby se vozidlo nepohybovalo na pozemní
komunikaci, nemohla být nehoda způsobena. Dovolatelka má za to, že ke vzniku
práva žalobkyně vůči žalované na vrácení vyplaceného pojistného plnění postačí
objektivní fakt, že žalovaná jako provozovatel vozidla nesplnila zákonné
povinnosti a tím taktéž přispěla k dopravní nehodě. Závěrem dovolatelka
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku
II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé (jak tomu bylo i v souzené věci), může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod
založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst.
3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání
označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř., nepředkládá. Dovolatelka tak předně zpochybňuje posouzení příčinné souvislosti odvolacím
soudem. Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody
je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence
příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje,
zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá,
nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívající ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007 nebo ze dne 11. června
2009, sp. zn. 25 Cdo 1874/2009) přitom žalobkyní zpochybňováno není.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody, pak touto
polemikou zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Uvedenou
námitkou o existenci příčinné souvislosti dovolatelka polemizuje se skutkových
závěrem soudů, jež dovodily, že příčinná souvislost mezi porušením právní
povinnosti spočívající v provozování vozidla bez platné STK a vzniklou škodou
dána není. Přezkoumání skutkového závěru při uplatnění přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nemůže být předmětem dovolacího
přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu
mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím
řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem
doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a
je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v dovolatelkou
zpochybněném závěru odvolacího soudu o tom, že samotné porušení základní
povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích, spočívající v
neexistenci platné technické kontroly provozovaného vozidla, samo o sobě
nezakládá automaticky nárok na náhradu toho, co pojistitel za pojištěného
plnil. Porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních
komunikacích nezakládá automaticky nárok na náhradu škody, a tedy ani nárok na
náhradu toho, co pojistitel za pojištěného plnil. Pro přiznání nároku na regres
podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb. musí být postaveno najisto, že
porušení určité základní povinnosti týkající se provozu na pozemních
komunikacích bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný
odpovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2011, sp. zn.
23 Cdo 1583/2010). Uvedenou otázku tak odvolací soud vyřešil v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od jejíž závěrů nemá dovolací soud důvod se
odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nemá.
Dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku odvolacího soudu, neboť
takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání
proti němu nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na
www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř.
ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání
odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo
postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149
odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za
středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna
nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají
z částky 9.740,- Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání),
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty,
celkem tedy částku 12.148,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu