23 Cdo 1583/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená
75/16, adresa pro doručování Česká pojišťovna, a. s., Referát právní -
pohledávky, se sídlem v Brně, Rašínova 7, proti žalovanému Z. K., zast. JUDr.
Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o 250.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 20 C
276/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19.
října 2009, č. j. 44 Co 55/2009-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Zdeňka Odehnala, advokáta.
Okresní soud Brno - venkov (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 11. 2008, č. j. 20 C 276/2007-200, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala po žalovaném zaplacení částky 250.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení od
8. 4. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2007 a dále s
úrokem z prodlení v aktuální výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm
procentních bodů a platné vždy pro první kalendářní pololetí, v němž trvá
prodlení žalovaného, až do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II) a
žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet soudu prvého stupně 840,-
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 44
Co 55/2009-232, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. a III. a
dále jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně
změnil tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu žalovanému zaplatit
částku 52.479,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta;
odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 51.408,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvého stupně
provedl dostatečné dokazování k řádnému zjištění skutkového stavu a věc správně
posoudil po stránce právní. Správným shledal závěr soudu prvého stupně, že v
dané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání nároku na regresní plnění dle §
10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, v rozhodném
znění (dále též jen „ZPR“), neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že fakt, že
žalovaný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, se nijak nepodílel na škodné
události (poškození zdraví chodce - Ing. A. T.) a že škodné události by
žalovaný nezabránil ani za situace, že by pod vlivem alkoholu nebyl. Ztotožnil
se závěrem soudu prvého stupně, že nežádoucí situaci v silničním provozu
vyvolal chodec (Ing. A. T.), reakce žalovaného byla včasná, střetu nebylo možné
zabránit, jak vyplynulo ze znaleckých posudků, za žádných obecných objektivních
okolností (s výjimkou teoretické situace, pokračoval-li by řidič v jízdě
stejnou rychlostí a zamířil-li by vozem přímo k chodci, jenž mu vběhl do
cesty), chodec (Ing. T.), rovněž pod vlivem alkoholu, vběhl bez rozmyslu za
psem, jenž mu utekl do vozovky, rychlost vozidla nebyla nepřiměřená na daném
úseku silnice a vzhledem k dohledovým podmínkám, alkohol se žádným způsobem
nepodílel na vzniku následku, a proto nelze dovodit, že existuje příčinná
souvislost mezi takovým porušením právní povinnosti (řízení pod vlivem
alkoholu) a vznikem škody. Námitka žalobkyně, že vznik nároku je vázán již na
samotnou skutečnost, že škůdce (žalovaný) řídil pod vlivem alkoholu, není dle
odvolacího soudu důvodná, poněvadž je nutno zjišťovat, zda v konkrétním případě
bylo řízení pod vlivem alkoholu příčinou vzniku škody.
Odvolací soud se však neztotožnil s důvody, které soud prvého stupně vedly k
odepření práva na náhradu nákladů řízení jinak úspěšnému žalovanému, a proto
změnil výrok rozsudku soudu prvého stupně co do části týkající se náhrady
nákladů řízení před soudem prvého stupně tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 12. 2009 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť soudy je rozhodována rozdílně otázka posouzení příčinné souvislosti
řízení vozidla pod vlivem alkoholu ve vztahu k následnému způsobení škod tímto
vozidlem, a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že nárok na plnění jí vznikl,
neboť žalovaný porušil právní povinnost a řídil, jak plyne z pravomocného
rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ze dne 22. 9. 2004, č. j. OSČ/OD-233/04,
jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) a
ust. § 30 odst. 1 písm. ch) zák. č. 200/1990 SB., o přestupcích, a uložen trest
zaplatit pokutu ve výši 9.000,- Kč a zákazu činnosti řízení motorových vozidel
po dobu 8 měsíců, vozidlo v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, přičemž
právě toto bylo dle jejího názoru hlavní příčinnou nehody. Pokud by žalovaný
pod vlivem alkoholických látek neřídil, nikdy by k nehodě a škodné události
nedošlo. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2863/2006
spatřuje dovolatelka příčinnou souvislost v porušení právní povinnosti
žalovaného, který požil alkohol a následně usedl za volant svého vozidla,
ačkoli tak učinit neměl, a v důsledku tohoto protiprávního jednání žalovaného
došlo ke škodě na zdraví chodce Ing. A. T..
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 7. 3. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že
dovolání není přípustné, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku
zásadního významu po právní stránce. K dovolatelkou zmiňovanému rozhodnutí
Nejvyššího soudu žalovaný uvedl, že v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k
závěru, že v dané věci existovala příčinná souvislost mezi řízením motorového
vozidla pod vlivem alkoholu a vzniklou škodou, avšak nedospěl k právnímu
závěru, že řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu zakládá vždy příčinnou
souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Nejde tedy o
otázku, která by v rozhodovací praxi soudů byla rozhodována rozdílně. Současně
upozornila, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný nemohl nehodě zabránit ani
za situace, kdyby alkoholické látky nepožil, a že výlučným viníkem dopravní
nehody byl poškozený (Ing. T.). Žalovaný zastává názor, že příčinná souvislost
mezi požitím alkoholických látek a škodnou událostí neexistuje. Žalovaný je
přesvědčen, že dovolatelka v dovolání napadá skutková zjištění soudů, což je
však při posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zapovězeno. Z výše uvedených důvodů žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl, a uložil
žalobkyni nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení vč. DPH. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal a rozhodl o
dovolání podle občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění zák. č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“) a poté shledal, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, za dovolatelku jedná ve smyslu ust. § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř. osoba uvedená v ust. § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
která má právnické vzdělání, a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů. V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalobkyně
přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil první rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné v případě, že
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, popř. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132). Žalobkyně v dovolání zejména brojila proti závěru odvolacího soudu ohledně
neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání a vznikem škody,
přičemž svými dovolacími námitkami zpochybňovala skutkové okolnosti, mezi nimiž
má být příčinná souvislost zjišťována. Uvedenou námitkou o existenci kauzálního
nexu dovolatelka tedy polemizuje se skutkovým závěrem soudů, jež dovodily, že
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti spočívající v řízení
vozidla žalovaným - osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu,
a vzniklou škodou neexistuje.
Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje
k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by
byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy
nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a
závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není
totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním
dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence
příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje,
zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá,
nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání
škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec
nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání,
které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu
zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně
vzejít z jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008,
sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). K tomu je vhodné uvést, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 358/2008, formuloval a odůvodnil závěr, že právní posouzení
příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má
být její existence zjišťována. Žalovaný v řízení (in margine jinak tomu není
ani v dovolání) nepopíral, že porušil základní povinnost při provozu vozidla na
pozemních komunikacích dle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 10 odst. 2
písm. e) ZPR, když řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. V daném případě tedy šlo
o otázku příčinné souvislosti mezi tímto porušením povinnosti žalovaného při
provozu vozidla a vznikem škody, za kterou žalovaný jakožto pojištěný
provozovatel a řidič odpovídal, nikoliv mezi jeho zaviněním a vznikem škody. Není sporu o tom, že porušením základní povinnosti žalovaného ve smyslu
uvedeného ustanovení ZPR bylo, že řídil pod vlivem alkoholu. Rovněž o škodě ani
dovolatelka ani žalovaný v dovolacím řízení nepolemizoval. Pokud odvolací soud
dospěl k závěru, že v řízení nebyla existence příčinné souvislosti mezi
porušením právní povinnosti a škodou prokázána, neboť řidič by nemohl zabránit
vzniku škody, i kdyby neřídil pod vlivem alkoholických látek, reakce žalovaného
byla včasná, střetu s podnapilým chodcem Ing.
Tesařem nebylo možné zabránit,
rychlost vozidla nebyla nepřiměřená v daném úseku silnice a dohledovým
podmínkám, vliv alkoholu v krvi řidiče (žalovaného) na zvládnutí rozhodné
dopravní situace nebyl žádný, nelze dovodit, že existuje příčinná souvislost
mezi takovým porušením právní povinnosti a vznikem škody a že by žalobkyni bylo
možné přiznat požadovaný nárok. Nesprávnost argumentace žalobkyně je flagrantní
zejména na její námitce, kdy existenci příčinné souvislosti v dovolání
formulovala tak, že ji spatřuje v „porušení právní povinnosti žalovaného, který
požil alkohol a bezprostředně po požití alkoholu usedl za volant svého vozidla,
ačkoli tak učinit neměl, v důsledku tohoto protiprávního jednání
žalovaného došlo ke škodě na zdraví chodce Ing. A..T.“. Žádný podobný závěr, že
v důsledku požití alkoholických látek ze strany žalovaného ke škodlivému
následku došlo, však v řízení přijat nebyl, a je z toho zřejmé, že dovolatelka
(nepřípustně, jak výše uvedeno) především polemizuje se skutkovým stavem
zjištěným soudy obou stupňů a předkládá vlastní náhled stavu, dle kterého měl
vliv alkoholu v krvi žalovaného podíl na dané nehodě. K tomu je třeba uvést, že existence samotného porušení základní povinnosti
týkající se provozu na pozemních komunikacích spočívající v řízení vozidla
osobou, která byla pod vlivem alkoholu (§ 10 odst. 2 písm. e/ ZPR) nezakládá
automaticky nárok, jak se mylně žalobkyně domnívá, na náhradu toho, co
pojistitel za pojištěného plnil, neboť pro přiznání nároku musí být postaveno
najisto, že toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za
kterou pojištěný odpovídá, ovšem tak tomu v souzené věci nebylo. Proto není
rozhodný ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2863/2006, neboť souzená věc byla postavena na odlišném
skutkovém základě (řidič vozidla, jenž se odmítl podrobit lékařskému vyšetření
ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, pod
vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu tak, že v důsledku nepřiměřené
rychlosti nezvládl řízení a narazil do několika vozidel a tím způsobil škodu). Pokud v řízení nebylo pochyb o protiprávním jednání žalovaného (řízení vozidla
žalovaným pod vlivem alkoholu) a vzniku škody (poškození zdraví chodce, Ing. T., jež mu byla žalobkyní plněna z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla), avšak nebyla shledána existence příčinné souvislosti, je
právní názor odvolacího soudu založený na vymezení skutkových okolností, mezi
nimiž má být existence příčinné souvislosti zjišťována ve smyslu § 10 odst. 1
písm. b) ZPR, správný a jeho posouzení otázky příčinné souvislosti je v dané
věci v souladu s hmotným právem a uvedenou judikaturou.
Zbývá dodat, že skutečnost, že žalovaný byl v přestupkovém řízení shledán
vinným ze zákona o přestupcích, a byl mu uložen trest ve výši 9.000,- Kč a
zákazu činnosti řízení motorových vozidel po dobu 8 měsíců, neboť řídil vozidlo
v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, není v souzené věci relevantní,
neboť uvedené protiprávní jednání (řízení vozidla pod vlivem alkoholu, čímž
došlo k porušení základní povinnosti při provozu vozidla na pozemních
komunikacích ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. e/ ZPR)
žalovaný v řízení, jak výše uvedeno, nezpochybňoval. Protože se žalobkyni správnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
předestřenými námitkami zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto; procesně
neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů nepřísluší a žalovaný má právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení spočívajících v odměně advokáta podle § 3 odst. 1
bod 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 10.000,- Kč,
dále v jednom paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, s připočtením 20 % DPH podle §
137 odst. 3 o. s. ř. Celková náhrada nákladů dovolacího řízení tak činí
12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta
žalovaného do tří dnů od právní moci usnesení. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.