23 Cdo 2146/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně PneuMAX s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Šemberova 66/9,
PSČ 772 00, IČO 25390180, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem
v Ostravě - Mariánské Hory, 28. října 219/438, proti žalované BRANO a.s., se
sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, IČO 45193363,
zastoupené Kamilem Halatou, advokátem se sídlem v Metylovicích 429, o vydání
movité věci označené jako „Komputerizace linky Allan Bradley“, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 102/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2011, č. j. 7 Cmo
73/2011-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1.573,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 16. července 2003 prodala žalované soubor movitých věcí, mimo jiné věc označenou
jako „Komputerizace linky Allan Bradley“, že dohodnutá kupní cena ve výši
2.806.000,- Kč měla být zaplacena na účet prodávající 1. dne měsíce
následujícího po uplynutí 6ti měsíců ode dne právních účinků vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované k nemovitostem
nabytých samostatnou kupní smlouvou ze dne 16. července 2003 od A. K. s tím, že
marným uplynutím této lhůty pozbývá smlouva platnosti, a že Katastrální úřad v
Olomouci povolil vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ke dni 16. července 2003. Uzavření předmětné kupní smlouvy dne 16. července 2003 prokazují
podle soudu prvního stupně podpisy předsedy a místopředsedy představenstva
žalované a jednatele žalobkyně, ověřené notářem téhož dne. Žalovaná zaplatila
žalobkyni částku 2.806.000,- Kč jako kupní cenu podle kupní smlouvy, což
prokazují zejména dopis právního zástupce žalované ze dne 22. ledna 2004
obsahující žádost o sdělení bankovního spojení k úhradě kupní ceny za koupi
souboru movitých věcí, odpověď zástupce žalobkyně z téhož dne obsahující
sdělení čísla účtu a dopis ze dne 29. ledna 2004 oznamující zástupci žalobkyně,
že žalovaná tohoto dne odepsala ze svého účtu částku 2.806.000,- Kč ve prospěch
účtu žalobkyně na úhradu kupní ceny za koupi souboru movitých věcí. Změněné
tvrzení žalobkyně, že tato platba představovala úhradu bezdůvodného obohacení z
užívání technologií, oproti původnímu žalobnímu tvrzení o opožděné úhradě kupní
ceny, shledal soud prvního stupně účelovým, když jej neprokázala ani výzva k
vydání bezdůvodného obohacení ze dne 12. srpna 2003 ani vyúčtování úplaty za
užívání strojního technologického zařízení ze dne 17. března 2004, přičemž za
neprokázané a nelogické označil též tvrzení žalobkyně, že žalovaná za toto
užívání platila i za dobu budoucí. Šestiměsíční lhůta k zaplacení kupní ceny
začala podle soudu prvního stupně běžet 16. července 2003 a skončila 16. ledna
2004. Prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí této lhůty je podle
ustanovení § 122 odst. 2 občanského zákoníku 1. únor 2004 a nikoliv 17. leden
2004, jak se domnívá žalobkyně. Žalovaná v této lhůtě kupní cenu zaplatila,
proto rozvazovací podmínka sjednaná v článku VIII. kupní smlouvy naplněna
nebyla. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. května 2006,
č. j. 2 Cmo 333/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích
pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 16. července 2003 doručila
žalované prostřednictvím A. K. jí podepsaný návrh kupní smlouvy. Přisvědčil
žalobkyni, že pouze podpis kupní smlouvy k jejímu vzniku nestačí a je nezbytné,
aby přijetí návrhu smlouvy bylo včas doručeno navrhovateli (§ 43 odst. 1
občanského zákoníku).
Dovodil, že žalovaná neprokázala, kterého dne byl
žalobkyni doručen akceptovaný návrh kupní smlouvy, bylo však prokázáno, že
žalovaná dne 25. února 2004 poukázala na účet žalobkyně částku 2.806.000,- Kč,
která byla dohodnuta v kupní smlouvě jako kupní cena, a žalovaná ji jako kupní
cenu přijala. Ještě před tím žalovaná požádala o sdělení čísla účtu, na který
má kupní cenu poukázat, a žalobkyně jí vyhověla. Po úhradě žalovaná žalobkyni
oznámila, že jí poukázala částku 2.806.000,- Kč na úhradu kupní ceny souboru
movitých věcí. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně kupní
cenu s poukazem na to, že kupní smlouva nebyla uzavřena, vrátila. Žalovaná
navíc jasně uvedla, na jaký účel částku poukazuje. Z chování účastnic odvolací
soud dovodil, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy
akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou. Žalobkyně ostatně v
žalobě původně tvrdila, že kupní smlouva byla dne 16. července 2003 uzavřena a
že k jejímu zániku došlo pozdním zaplacením kupní ceny. Na základě těchto úvah
odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Důkazy, které
žalovaná po poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu navrhla k
tvrzení, že jí podepsaná smlouva byla vrácena žalobkyni v den podpisu,
neprovedl, stejně tak neprovedl ani žalobkyní navržený důkaz výslechem A. K., s
odůvodněním, že skutečnost, zda tehdejší místopředseda představenstva žalované
Ing. L. T. smlouvu po jejím podpisu téhož dne předal A. K., není pro posouzení
věci rozhodující. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prvním dnem
měsíce následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty je den 1. února 2004, a
nepřisvědčil námitce žalované, že lhůta měla kopírovat lhůtu podle zákona o
konkursu a vyrovnání, neboť podle jeho mínění taková skutečnost ze smlouvy
nevyplývá. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 1247/2009-116, rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 11. května 2006, č. j. 2 Cmo 333/2005-77, a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2005, č. j. 21 Cm 102/2004-40, ve
výrocích pod body II a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu,
že aplikoval ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák“) upravující uzavírání smluv v rozporu s hmotným právem. Připomněl, že v
projednávané věci jde o posouzení závazkového vztahu mezi podnikateli, jenž se
při svém (žalobkyní zpochybňovaném) vzniku týkal jejich podnikatelské činnosti
(§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák“). Jedná se tedy o
obchodní závazkový vztah, jenž se (též co do svého vzniku) řídí ustanoveními
obchodního zákoníku, a nelze-li některé otázky řešit podle jeho ustanovení,
řeší se podle předpisů práva občanského (§ 1 odst. 2, věta první a druhá obch. zák.). Postup při uzavírání smluv je v obecné úrovni upraven v občanském
zákoníku. Speciální ustanovení § 269 a násl. obch. zák. (zejména § 275 odst.
4)
se vzhledem ke skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, jímž je
dovolací soud v řízení přípustném podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vázán a musí z něho vycházet, v této
věci neuplatní. Nejvyšší soud vyložil, že z kogentních ustanovení § 34, § 43a odst. 1, § 43c, §
44 odst. 1 věty první a § 45 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že smlouva je
dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou
jednostranných právních úkonů, z návrhu na uzavření smlouvy (oferty) a z
přijetí toho návrhu (akceptace). Prohlášení učiněné osobou, které byl návrh
určen (tzv. obláta), nebo jiné její jednání, z něhož lze dovodit její souhlas,
je přijetím návrhu pouze tehdy, je-li včasné (§ 43c odst. 1 obč. zák.). K
uzavření smlouvy dojde až okamžikem, kdy se přijetí návrhu stane účinným (§ 44
odst. 1 věta první obč. zák.). Též přijetí návrhu, tak jako návrh na uzavření
smlouvy, je právním úkonem adresovaným; k tomu, aby byl učiněn (stal se
perfektním a tedy účinným), je třeba, aby došel osobě, jíž je určen, tzv. oferentovi (§ 43c odst. 2, věta první obč. zák.). Projev vůle dojde adresátu,
jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, čímž se rozumí, že adresát získá
možnost seznámit se s obsahem projevu vůle, aniž bylo zároveň třeba, aby se s
ním též seznámil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po
číslem 65/2006). Je-li tedy přijetí návrhu smlouvy učiněno v bezprostředním
(osobním) styku, vůči přítomnému oferentovi, dostává se do sféry jeho dispozice
a stává se účinným okamžitě; vůči nepřítomnému oferentovi se akceptace stává
účinnou až okamžikem, kdy jí dojde jinak (např. doručením písemnosti,
telegramem, elektronickou poštou). Odvolací soud, ač to explicitně neuvedl, vyšel podle Nejvyššího soudu ze
zjištění (které soud prvního stupně neučinil a která odvolací soud získal ze
spisu, aniž zopakoval či doplnil dokazování), že kupní smlouva byla uzavřena
mezi nepřítomnými (srov. jak jeho poznatek o doručení podepsaného návrhu kupní
smlouvy žalované prostřednictvím třetí osoby, tak podstatu jeho právní
argumentace). Zaujal přitom správný právní názor (odlišný od názoru soudu
prvního stupně), že pouze podpis kupní smlouvy k jejímu vzniku nestačí a je
nezbytné, aby přijetí návrhu smlouvy bylo včas doručeno oferentovi. K
posouzení, zda se tak stalo, neměl však k dispozici příslušná skutková
zjištění; soud prvního stupně, jsa veden nesprávným právním názorem, se
skutečnostmi významnými pro posouzení, zda a kdy se žalovanou podepsané písemné
vyhotovení smlouvy dostalo do dispozice žalobkyně, vůbec nezabýval. Odvolací
soud, ačkoliv správně poskytl žalované poučení podle § 118a odst. 3 o. s.
ř.,
které jí měl poskytnout již soud prvního stupně, a ačkoliv žalovaná důkazy ke
svému tvrzení stran akceptace návrhu smlouvy navrhla, pokusil se absenci
skutkových zjištění překlenout a učinil vlastní skutkový závěr (odpovídající
kvalitou tomu, co měl k dispozici), že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná
návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou. K vadě řízení, kterou odvolací soud tímto postupem zatížil, nelze v rámci úvah
o přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Skutkový stav, k němuž odvolací soud tímto postupem došel, však neskýtá podklad
pro závěr, že kupní smlouva byla uzavřena. Poznatek, že žalobkyně si byla
vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala kupní
smlouvu za uzavřenou, rozhodně není totéž, co zjištění, že přijetí návrhu
smlouvy žalovanou se dostalo do sféry dispozice žalobkyně a zejména kdy se tak
stalo. Jedině takové prohlášení oblátovo nebo jeho jiné včasné jednání, z něhož
lze dovodit jeho souhlas, které došlo oferentovi včas, je totiž účinným
přijetím návrhu (srov. § 43c odst. 1 obč. zák.), jež má za následek uzavření
smlouvy (srov. § 44 odst. 1 obč. zák.). Zjištěný skutkový stav tedy odvolacímu
soudu nedovoloval učinit právní závěr, že kupní smlouva byla uzavřena, a jeho
rozhodnutí je proto v rozporu s hmotným právem (s § 43a a násl. obč. zák.). V dalším se Nejvyšší soud s poukazem na výkladová pravidla uvedená v ustanovení
§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, zabýval druhou z dovolacích námitek, jíž se
odvolacímu soudu vytýká, že vyvodil z listiny obsahující kupní smlouvu (pro
případ, že byla uzavřena) nesprávné závěry o sjednané splatnosti kupní ceny. Uzavřel, že sice nelze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že pojem
„měsíc“ užitý v ustanovení § 122 odst. 2 obč. zák. je měsícem kalendářním,
neboť z dikce tohoto ustanovení vyplývá opak, nicméně pravidla počítání času v
tomto ustanovení upravená se v posuzované věci nepoužijí. Jazykové vyjádření,
jež pojí splatnost kupní ceny s prvním dnem v měsíci, vede logicky k závěru, že
měsícem se má na mysli měsíc kalendářní. Nakonec Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že přesto, že zjistil, že soud
prvního stupně zatížil řízení vadou tím, že (vycházeje z nesprávného právního
názoru) nevyzval žalovanou podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů
potřebných k prokázání jejího tvrzení, že jí podepsaná smlouva byla vrácena
žalobkyni v den podpisu, a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy, jeho
rozhodnutí nezrušil (srov. § 205a odst. 1 a § 211a ve spojení s § 213 odst. 3
o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005). Jiný postup než kasaci
rozhodnutí soudu prvního stupně mohl při zjištění existence popsané vady řízení
zvolit pouze v případě, že by sám poskytl žalované poučení podle § 118a o. s. ř. a ta by přesto žádné důkazy nenavrhla.
Odvolací soud žalované potřebné
poučení poskytl, když však důkazní návrhy učinila, rozhodnutí soudu prvního
stupně nezrušil. Navržené důkazy posoudil tak, že nemohou vést k právně
významným skutkovým zjištěním, ačkoliv pro takové hodnocení neměl podklad. Nelze vyloučit, že z těchto důkazů vyplynou poznatky, že (a kdy) se písemný
návrh smlouvy podepsaný žalovanou dostal (jakkoliv, třebas i prostřednictvím
třetí osoby) do sféry dispozice žalobkyně. Namísto kasace rozhodnutí soudu
prvního stupně si odvolací soud činil skutkové závěry sám, aniž dokazování
zopakoval a doplnil (§ 213 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. března
2005), tedy procesně vadným způsobem. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne
15. října 2010, č. j. 21 Cm 102/2004-155, žalované uložil povinnost vydat
žalobkyni movitou věc označenou jako „Komputerizace linky Allan Bradley“ do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem I). Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně, vázán právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo
1247/2009-116, provedl dokazování zaměřené na skutečnost, zda se žalovanou
podepsaný návrh smlouvy dostal zpět do dispozice žalobkyně. Výpověďmi bývalého místopředsedy představenstva žalované L. T., bývalého
jednatele žalobkyně P. B. a svědků A. K., I. A., A. H., Ing. J. K. a A. D. nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že návrh žalobkyně podepsaný
žalovanou (dále jen „návrh“) se dostal zpět do dispozice žalobkyně. Dopis
zmocněnce žalobkyně Olomoucké investorské s.r.o. adresovaný žalované ze dne 12. srpna 2003 s dodejkou potvrzující převzetí dne 13. srpna 2003, jímž zmocněnec
žalobkyně vyzval žalovanou k okamžitému ukončení užívání uvedených movitých
věcí a k jejich okamžitému předání a k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
adresátovi jejich bezplatným užíváním, byl podle soudu prvního stupně důkazně
nedostatečný, neboť bylo nutno prokazovat, že se návrh dostal do dispozice
žalobkyně, a nikoliv jen, zda žalobkyně měla informace o akceptaci předmětné
kupní smlouvy. Dopisem právní zástupkyně žalované adresovaným žalobkyni ze dne
11. března 2004 bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni tohoto dne doručila jedno
vyhotovení kupní smlouvy ze dne 16. července 2003, avšak nebylo jím prokázáno,
že smlouva byla doručena až dne 11. března 2004, resp. podle doručenky 16. března 2004, poněvadž· mohla být doručena i kdykoliv před či po tomto datu. Dopisem žalobkyně adresovaným žalované ze dne 17. března 2004 včetně dodejky
prokazující převzetí následujícího dne, jehož obsahem je zaslání vyúčtování
úplaty za užívaní strojního technologického zařízení, které je vlastnictvím
žalobkyně, a sdělení, že úhrada částky 2.806.000,- Kč za jeho užívání
adresátem, kterou odesílatel obdržel dne 30. ledna 2004, postačuje do 21. června 2004 a do tohoto data považuje odesílatel úhradu za zaplacenou, bylo
prokázáno, že k datu 17. března 2004 se žalobkyně chovala tak, jako by smlouva
uzavřena nebyla. Dopisem zástupce žalobkyně ze dne 16.
prosince 2003
adresovaným žalované, jehož obsahem je důrazné upozornění, že provádění
jakýchkoliv změn na technologickém zařízení, jež bylo předmětem kupní smlouvy,
je nepřípustné, bylo prokázáno, že v něm právní zástupce žalobkyně skutečně
odkazuje na kupní smlouvu uzavřenou dne 16. července 2003, nebylo jím však
prokázáno, zda a kdy se návrh podepsaný žalovanou dostal do dispozice žalobkyně. Po takto provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že se
žalované nepodařilo prokázat tvrzenou skutečnost, že jí podepsaný návrh kupní
smlouvy se dostal do dispozice žalobkyně. S odkazem na právní hodnocení
provedené Nejvyšším soudem má soud prvního stupně za to, že předmětná smlouva
nebyla uzavřena, předmět sporu je stále majetkem žalobkyně a žalovaná je
povinna jí jej vydat. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci svým druhým rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 7 Cmo 73/2011-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem II o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud podle odůvodnění tohoto rozsudku převzal jako správná skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění
jeho rozsudku. Zopakoval dokazování třemi faxovými zprávami, z nichž učinil
vlastní skutková zjištění: Zprávou ze dne 22. ledna 2004 požádala právní
zástupkyně žalované žalobkyni o sdělení bankovního spojení s tím, že žalovaná
je připravena uhradit v průběhu dalšího týdne kupní cenu za koupi souboru
movitých věcí, nacházejících se ve zde specifikovaných objektech. Zprávou z
téhož dne bylo žalované bankovní spojení žalobkyně sděleno. Zpráva ze dne 29. ledna 2004 obsahuje sdělení, že tohoto dne odepsala žalovaná ze svého účtu
částku 2.806.000,- Kč ve prospěch účtu žalobkyně na úhradu kupní ceny za koupi
souboru movitých věcí, nacházejících se ve zde specifikovaných objektech. Podle odvolacího soudu bylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno (a mezi
účastnicemi o tom nebylo sporu), že návrh kupní smlouvy, jejímž předmětem byl
soubor movitých věcí, mimo jiné i předmětná „Komputerizace linky Allan
Bradley“, byl podepsán žalobkyní dne 16. července 2003 a prostřednictvím pana
K. doručen žalované k akceptaci. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaná tento návrh
podepsala dne 16. července 2003. Sporným zůstalo, zda se přijetí návrhu dostalo
do sféry dispozice žalobkyně a kdy se tak stalo, a na tuto skutečnost soud
prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, zaměřil dokazování. Provedl důkazy, které k prokázání tohoto tvrzení navrhla žalovaná po poučení
podle § 118a odst. 3 o. s. ř., které jí bylo poskytnuto odvolacím soudem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala,
že jí akceptovaný návrh smlouvy se dostal do sféry dispozice žalobkyně dříve
než 16. března 2004, kdy podle shodných tvrzení účastnic byla podepsaná kupní
smlouva doručena žalobkyni, což nelze hodnotit jako včasné a účinné přijetí
návrhu. Především výpovědí svědka A. K.
bylo vyvráceno tvrzení žalované, že
předmětná smlouva poté, kdy byla podepsána žalovanou, byla jeho prostřednictvím
doručena zpět žalobkyni. Z výpovědi tohoto svědka bylo zjištěno, že předmětnou
smlouvu mu předal jednatel žalobkyně s žádostí, aby ji doručil žalované. Smlouva, kterou předal Ing. T., mu již vrácena nebyla a on ji žalobkyni zpět
nepředal. Žalovanou tvrzený způsob doručení akceptovaného návrhu kupní smlouvy
prostřednictvím pana K. prokázán nebyl. Odvolací námitka žalované, že výpověď
svědka K. nebyla věrohodná, neboť je v rozporu s výpovědí Ing. T., který byl
slyšen jako účastník řízení a který uvedl, že smlouvu po podpisu panu K. předal, není důvodná, protože pouze ze skutečnosti, že mezi výpovědí svědka a
účastníka řízení je rozpor, nelze dovodit nevěrohodnost výpovědi svědka. Pokud
žalovaná poukazuje na chování účastníků, z něhož je zřejmé, že žalobkyně si
byla vědoma, že žalovaná návrh kupní smlouvy akceptovala, a sama považovala
kupní smlouvu za uzavřenou, poukazuje na skutkový stav, který podle závěru
Nejvyššího soudu neskýtal podklad pro závěr, že kupní smlouva byla platně
uzavřena, když pouze poznatek, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovaná návrh
kupní smlouvy akceptovala a sama považovala kupní smlouvu za uzavřenou, není
totéž, co zjištění, že přijetí návrhu smlouvy žalovanou se dostalo do sféry
žalobkyně a zejména kdy se tak stalo. K námitce žalované týkající se souhlasu s
pozdním přijetím návrhu, který dovozovala ze sdělení bankovního spojení
žalobkyní, s tím, že kupní smlouva byla podle jejího názoru uzavřena dne 22. ledna 2004, odvolací soud uvádí, že obecně platí, že z opožděného přijetí
návrhu smlouva nevznikne. Výjimka z tohoto je upravena v ustanovení § 43c odst. 3 obč. zák., podle něhož i pozdní přijetí má účinky včasného přijetí, avšak
pouze tehdy, pokud navrhovatel o tom bez prodlení informuje osobu, které svůj
nárok adresoval (a jež na něj reagoval opožděně), přičemž takové vyrozumění
musí být provedeno odesláním zprávy anebo ústně. Odvolací soud poté, kdy
zopakoval dokazování zmíněnými faxovými zprávami, s názorem žalované
nesouhlasí. Ze zprávy obsahující pouze číslo účtu nelze dospět k závěru, že by
se jednalo o souhlas s pozdním přijetím návrhu. Mezi žádostí o sdělení čísla
účtu a podanou zprávou není ani obsahově zjevná souvislost. Proti tomuto druhému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s tím,
že jeho přípustnost shledává v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
jako dovolací důvod (posuzováno podle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za zásadně
právně významné pokládá dovolatelka otázky, zda kupní smlouva může vzniknout
tím, když je písemný návrh kupní smlouvy konkludentně přijat převzetím předmětu
koupě a zda je (byť i opožděným) přijetím návrhu kupní smlouvy žádost o sdělení
čísla účtu za účelem zaplacení kupní ceny předmětu kupní smlouvy a zda má
bezodkladné sdělení čísla účtu za následek, že takové pozdní přijetí má přesto
účinky včasného přijetí. Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že
zavázaly k vydání věci pouze ji, aniž zároveň zavázaly žalobkyni k vrácení
odpovídající části zaplacené kupní ceny. Podle odůvodnění dovolání účastnice jednaly o prodeji předmětných movitých věcí
již před 16. červencem 2003 prostřednictvím A. K., který hodlal prodat své
nemovitosti v L. žalované a věděl, že je žalovaná nekoupí bez movitých věcí v
nich umístěných, jež byly vlastnictvím žalobkyně. Svědek P. B., v rozhodné době
jednatel žalobkyně, uvedl, že on kupní smlouvu nekoncipoval, podle jeho
vzpomínek ji koncipovala žalovaná. Text smlouvy však byl oběma stranami
odsouhlasen (společně se smlouvou ohledně nemovitostí mezi A. K. a žalovanou),
jinak by nebyla na 16. červenec 2003 svolána schůzka u žalované za účelem
podpisu obou smluv. K podpisu smlouvy o koupi movitých věcí se však jednatel
žalobkyně nedostavil, pouze po A. K. poslal jím podepsané stejnopisy, svůj
podpis nechal úředně ověřit. Jediným skutkovým rozporem je, co se stalo se
stejnopisy smluv. Jeden zůstal nepochybně u žalované, druhý byl podle svědka L. T. předán A. K., aby jej doručil žalobkyni, což A. K. popírá. Ani svědek P. B. ji už údajně až do soudního jednání neviděl. Akceptací návrhu smlouvy ovšem podle dovolatelky nemusí být písemný ani ústní
úkon, postačí úkon konkludentní, jak upravuje ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák., podle něhož může osoba, které je návrh určen (v tomto případě žalovaná),
vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu. Zákon příkladmo uvádí
odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny. Takovým konkludentním souhlasem ze
strany žalované bylo převzetí movitých věcí uvedených v kupní smlouvě, k němuž
došlo již dne 16. července 2003. O převzetí majetku vypovídala mlhavě již
svědkyně I. A. Datum převzetí prokazuje dopis společnosti Olomoucká investorská
s.r.o. ze dne 12. srpna 2003, jímž byla žalovaná vyzvána k ukončení užívání
předmětných movitých věcí, přičemž počátek tohoto užívání byl datován dnem 16. července 2003. Stejně je datován počátek užívání ve faktuře č. V2004001. Konkludentní přijetí návrhu kupní smlouvy je podle dovolatelky v souladu se
zvyklostmi rozhodnými podle obchodního zákoníku a také v důsledku praxe, kterou
mezi sebou účastnice zavedly, když byl text kupní smlouvy mezi nimi předjednán
a oferta žalobkyně byla spíše jen písemným vyjádřením předchozí dohody. Nebyla-li kupní smlouva uzavřena konkludentně dne 16. července 2003, pak byla
podle dovolatelky uzavřena dne 22. ledna 2004 postupem podle ustanovení § 43c
odst. 3 obč. zák. Pokud dne 22.
ledna 2004 žalovaná žádala o bankovní spojení
žalobkyně s tím, že hodlá zaplatit kupní cenu za movité věci specifikované tak,
že nemohlo být pochybností o tom, že jde o předmět koupě dle oferty ze dne 16. července 2003, šlo nepochybně o pozdní přijetí návrhu. Pokud žalobkyně za 18
minut od žádosti sdělila žalované číslo účtu, je možno tuto odpověď posoudit
jako informaci o tom, že kupní smlouva platí a má být podle ní placeno. Jestliže odvolací soud posoudil tuto odpověď jako pouhé sdělení čísla účtu s
tím, že mezi žádostí o sdělení čísla účtu a podanou zprávou není ani obsahově
zjevná souvislost, nebral v úvahu souvislost časovou a uvažoval příliš
formalisticky. Dovolatelka se domnívá, že alespoň jedním z výše uvedených způsobů kupní
smlouva vznikla, zvláště když se při posuzování platnosti smluv obecně
prosazuje princip, že v případě pochybností se smlouva spíše považuje za
platnou (zejména, byla-li fakticky naplněna). Konečně dovolatelka namítá, že pokud by plnila bez právního důvodu, protože
předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena, platí pravidla bezdůvodného obohacení. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku
ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod č. 9 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil právní názor, že důsledkem
absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu
ustanovení § 457 obč. zák. V tomto případě by tedy byly vzájemnými a navzájem
podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany
kupujícího zaplacení kupní ceny. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a
kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je
povinen mu kupní cenu vrátit. Tento synallagmatický závazek není ve výroku
napadeného rozsudku obsažen, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaná kupní
cenu dne 31. ledna 2004 zaplatila. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobkyně podle svého vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací žalované o
údajném konkludentním uzavření předmětné kupní smlouvy. Z ustanovení § 275
odst. 4 obch. zák. totiž vyplývá, že uzavření smlouvy konkludentním způsobem je
podmíněno naplněním určitých předpokladů, které v tomto případě splněny nebyly. Žalovaná sice uvádí, že jí tvrzené přijetí návrhu předmětné kupní smlouvy je v
souladu se zvyklostmi rozhodnými podle obchodního zákoníku, avšak toto své
tvrzení žádným způsobem nerozvíjí a ani neprokazuje. Žalovaná rovněž tvrdí, že
ke konkludentnímu uzavření předmětné kupní smlouvy mělo dojít v důsledku praxe,
kterou mezi sebou účastnice zavedly, když byl text kupní smlouvy mezi nimi
předjednán a oferta žalobkyně měla být písemným vyjádření předchozí dohody. Žádná taková praxe však mezi účastnicemi zavedena nebyla. Slovy „praxe, kterou
mezi sebou strany zavedly“ zákonodárce vyjádřil něco zcela jiného, než je
předjednání textu uzavírané smlouvy, které je v obchodním styku naopak spíše
pravidlem.
K uzavření předmětné kupní smlouvy konkludentním způsobem nemohlo
dojít rovněž proto, že k převzetí movitých věcí v ní uvedených nikdy nedošlo. Žalovaná je sice užívala (a některé z nich užívá dosud), avšak nikdy je od
žalobkyně řádným způsobem nepřevzala. Tyto věci byly umístěny v objektech
popsaných v čl. I předmětné kupní smlouvy již dlouhou dobu před tím, než začala
žalobkyně se žalovanou jednat o jejím uzavření, a byly v nich umístěny i dne
16. července 2003. Žalovaná je začala užívat jen díky tomu, že užívala i
budovy, v nichž byly dlouhodobě umístěny, není to však zaměnitelné s převzetím
věcí. I kdyby žalovaná od žalobkyně předmětné movité věci převzala (což
žalobkyně rozporuje), nemohlo by být toto převzetí vyloženo jako právní úkon,
jenž by způsobil uzavření předmětné kupní smlouvy způsobem uvedeným v
ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. K otázce uzavírání smluv tímto způsobem se
Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo
740/2004, kde uvedl: „Způsob uzavření smlouvy popsaný v cit. ustanovení
předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou
dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na
uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat.“ Údajné,
žalovanou tvrzené, převzetí předmětných movitých věcí nelze vyhodnotit jako
dostatečně určitý a srozumitelný úkon, ze kterého by bylo seznatelné, že jím
chtěla žalovaná akceptovat předložený návrh. Kromě toho Nejvyšší soud při
projednávání této věci již ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo
1247/2009-116 dovodil, že se v této věci speciální ustanovení § 269 a násl. obchodního zákoníku (zejména § 275 odst. 4) neuplatní, a to vzhledem ke
skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. K námitce žalované týkající se tzv. synallagmatického závazku žalobkyně uvádí,
že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud nevzal za prokázané, že by
platba žalobkyně byla provedena na úhradu kupní ceny předmětných movitých věcí. V řízení bylo toliko prokázáno, že dne 30. ledna 2004 provedla žalovaná platbu
na účet žalobkyně, což žalobkyně nikdy nezpochybňovala, ovšem tvrdila, že tato
platba nebyla provedena na úhradu kupní ceny předmětných movitých věcí, ale
jako úhrada za jejich užívání. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
dne 13. září 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s.
ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Jelikož byl v posuzovaném případě rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu
současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam
nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému
závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený
rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují). O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval. V projednávané věci založil odvolacího soud svůj potvrzující rozsudek na
skutkovém závěru (jímž je dovolací soud vázán), že žalovaná neprokázala, že se
jí akceptovaný návrh kupní smlouvy ze dne 16. července 2003 dostal do sféry
dispozice žalobkyně dříve než 16. března 2004. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu učinil závěr právní, že nejde o včasné a účinné přijetí
návrhu, že oferta žalobkyně tedy zanikla uplynutím přiměřené doby (§ 43b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) a smlouva uzavřena nebyla. Proto je žalobkyně vlastníkem
movité věci, jejíž vydání se domáhá. První položenou otázkou („zda kupní smlouva může vzniknout tím, když je písemný
návrh kupní smlouvy konkludentně přijat převzetím předmětu koupě“) dovolatelka
předkládá svůj náhled na právní posouzení věci, podle něhož tím, že předmětnou
movitou věc od 16. července 2003 užívá, došlo tohoto dne ke konkludentnímu
uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením § 275 odst. 4 obchodního
zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení (podle něhož jestliže z
dopisu nebo jiné písemnosti, jež vyjadřuje přijetí návrhu, vyplývá, že byly
odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich
přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného
přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí ústně osobu, které byl návrh
určen, že považuje návrh za zaniklý, nebo jí v tomto smyslu odešle zprávu)
ovšem neskýtá odvolacím soudem zjištěný skutkový stav (který je pro dovolací
soud závazný) žádný podklad. V řízení totiž nebylo tvrzeno, natož aby bylo
prokázáno, ničeho ohledně mezi účastnicemi zavedené praxe, ani ohledně
skutečností, z nichž by bylo lze dovodit, že žalovaná užíváním předmětné movité
věci výslovně projevila vůli návrh kupní smlouvy akceptovat. Na aplikaci,
případně výkladu, tohoto ustanovení ostatně napadený rozsudek založen není a i
z toho důvodu nečiní dovolatelkou položená otázka rozsudek odvolacího soudu
právně významným.
Druhou položenou otázkou („zda je /byť i opožděným/ přijetím návrhu kupní
smlouvy žádost o sdělení čísla účtu za účelem zaplacení kupní ceny předmětu
kupní smlouvy a zda má bezodkladné sdělení čísla účtu za následek, že takové
pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí“) dovolatelka předkládá svůj
právní názor, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 22. ledna 2004
postupem podle ustanovení § 43c odst. 3 obč. zák. tím, že žalobkyně žalované na
základě její žádosti sdělila číslo svého účtu. Ani pro tuto úvahu neposkytují
skutková zjištění učiněná odvolacím soudem žádný podklad. Podle citovaného
ustanovení má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o
tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn, a to ústně nebo
odesláním zprávy. Odvolací soud ovšem ani po zopakovaném dokazování žádné
sdělení žalobkyně obsahující její výslovný souhlas s pozdním přijetím návrhu
nezjistil. Ani tato otázka tedy rozsudek odvolacího soudu právně významným
nečiní. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá
ani poslední dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že právní vztah mezi
účastnicemi neposoudil jako synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení § 457
obč. zák. a nezavázal žalobkyni k vrácení kupní ceny vydávané movité věci. Předmětem řízení v této věci totiž nebylo vrácení plnění z neplatné či zrušené
smlouvy, jež by mezi jejími účastníky zakládalo synallagmatický závazek, jak má
na mysli ustanovení § 457 obč. zák., ani požadavek na poskytnutí vzájemně
podmíněného plnění ze smlouvy, ale žaloba na vydání bez právního důvodu užívané
movité věci. Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka žádnou otázku, jež by měla po právní
stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dovolacímu soudu nepředkládá. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního
soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalovaná nebyla v dovolacím
řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního
zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč podle § 7 bodu 3 za použití §
9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012 (z tarifní
hodnoty 5.000,- Kč), paušální částky 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč, celkem 1.573,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.