23 Cdo 2156/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady,
Ph.D., ve věci žalobkyně ELKAS spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Kolbenova
568/29, identifikační číslo osoby 45797846, zastoupené JUDr. Ladislavem
Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému V.
S., zastoupenému JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem v Praze 10,
Litevská 1174/8, o zaplacení 4.729.453 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 17/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 76/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 33.299,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 10 Cm 17/2011-141,
rozhodl, že žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 4.729.453 Kč s příslušenstvím, se zamítá (bod I. výroku) a že
„žalobce je povinen žalobci“ nahradit náklady řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a opravil ve výroku pod bodem II. tak, že nikoliv
„žalobce je povinen nahradit žalobci“, ale „žalobce je povinen nahradit
žalovanému“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je
považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný tak, že se ztotožňuje s rozhodnutími
soudů, včetně jejich odůvodnění. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Má-li žalobkyně za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, a to: „zda se soutěžitel dopustí nekalé soutěže, pokud konkurenčnímu
soutěžiteli přetáhne zaměstnance s využitím obchodního tajemství tohoto
soutěžitele spočívající zejména ve znalostech pracovních podmínek jednotlivých
zaměstnanců s cílem využít znalostí těchto zaměstnanců o obchodní, cenové a
slevové politiky tohoto soutěžitele k přetažení obchodního partnerů tohoto
soutěžitele“, pak takto vymezenou otázkou přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka zřejmě pomíjí, že odvolací soud se takto položenou otázkou ve svém
rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že „pokud bývalí
pracovníci žalobce přešli ke konkurenci v podstatě na shodná pracovní místa a
se shodnými pracovními podmínkami, pak nelze v tom spatřovat porušení
obchodního tajemství žalobce a využití interních informací žalobce žalovaným
pro jejich získání, neboť z hlediska další své existenční jistoty tito
pracovníci neměli důvod své dosavadní pracovní podmínky u nového zaměstnavatele
při jednání o vzniku pracovního poměru jakkoli tajit“. Dovolatelka při
formulaci své otázky navíc vychází z odlišných skutkových zjištění, než která
učinily soudy nižšího stupně. Pokud se pak jedná o druhou dovolatelkou předloženou otázku „zda
obchodní tajemství tvoří seznamy zákazníků, nákupní prameny, seznam zástupců,
bilance, obchodní plány, cenové kalkulace, obrat jednotlivých prodejen a
především znalost jednotlivých zaměstnanců o těchto skutečnostech“, která je
dle jejího názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani tato
argumentace dovolání žalobkyně přípustným nečiní. V této souvislosti totiž
dovolatelka poukazuje toliko na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na
rozsudek ze dne 15. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000. Argument, podle
kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná
rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky. Takový údaj se však z
dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být
předložená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Dovolatelka však
především přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala
využití skutečností, jež by mohly být považovány v dané oblasti podnikání za
obchodní tajemství.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu