23 Cdo 2169/2021-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby z.s., se sídlem v Praze 5, Vrchlického 1321/5b, Košíře, identifikační číslo osoby 02447657, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému Bolt Technology OÜ, se sídlem v Tallinnu, Vana-Louna, tn 15, Estonsko, registrační číslo 12417834, zastoupenému JUDr. Ing. Michalem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o ochranu proti nekalé soutěži, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 71/2019-431, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 71/2019-431, v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Cm 17/2017-153, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2019, č. j. 15 Cm 17/2017-175, se zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Cm 17/2017-153, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2019, č. j. 15 Cm 17/2017-175, uložil žalovanému povinnost zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a neprokázali znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravující taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl.
m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřící sestavou taxametru a není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uložena povinnost zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které neprokázaly znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl.
m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřicí sestavou taxametru, a v tomto rozsahu řízení zastavil, a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byla žalovanému uložena povinnost zdržet se na území hl.
m.
Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Bolt, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, řidiči, kteří nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a provádějí přepravu osob vozidlem, které není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a zároveň jsou uživateli mobilní aplikace Bolt, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno. Svůj návrh odůvodnil tím, že napadený rozsudek nezohledňuje ochrannou lhůtu 15 pracovních dnů podle § 21e ve spojení s § 35 odst. 6 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 7. 2020. Dle žalovaného je zde nebezpečí závažné újmy na jeho právech, pokud při výkonu rozhodnutí nebude respektována tato ochranná lhůta. Není v možnostech zprostředkovatele taxislužby zajistit dodržení povinností dle zákona o silniční dopravě pro každou jednotlivou jízdu.
Kromě toho u Městského soudu v Praze probíhá řízení vedené pod sp. zn. 21 Cm 46/2018, jež bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí v projednávané věci. Lze předpokládat, že soud v uvedené věci bude vycházet z právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku, proto odklad jeho vykonatelnosti může zabránit v rozhodnutí o uvedené věci. Žalobce se k návrhu žalovaného nevyjádřil. Podle ustanovení § 243 písm. a) o s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Odklad vykonatelnosti je výjimkou ze zásady, že rozhodnutí odvolacího soudu je po doručení účastníkům pravomocné a po uplynutí lhůty k plnění vykonatelné, proto by měl být povolen jen ve výjimečných případech a ze závažných důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1477/2020). Závažnost újmy hrozící na právech dovolatele se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). V projednávané věci se reálná hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout žalovanému na jeho právech a jež je nezbytným předpokladem vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, z návrhu žalovaného, dovolání ani z obsahu spisu nepodává.
Žalovaný netvrdí a nedokládá žádné individuální okolnosti, jež by opodstatnily závěr o existenci hrozby závažné újmy na jeho právech při neodkladném plnění uložené povinnosti, když svým tvrzením o nezohlednění ochranné lhůty podle zákona o silniční dopravě napadá samotnou správnost rozhodnutí o věci samé. Hrozba závažné újmy na jeho právech se nepodává ani ze skutečnosti, že soud může případně pokračovat v projednávání řízení o jiné věci. Za této situace Nejvyšší soud návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl jako nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
Z výše uvedeného tak vyplývá, že na otázce předložené dovolatelem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, její řešení nebylo pro odvolací soud určující. Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5777/2017). Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda odvolací soud může žalovanému uložit zdržení se porušování veřejnoprávních předpisů bez toho, aby bylo tvrzeno a v řízení prokázáno, že žalovaný porušuje i novelizované veřejnoprávní předpisy. Tato nastolená otázka je vystavěna na předpokladu žalovaného, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaný porušuje i novelizovaný zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, tedy ve znění jeho novely provedené zákonem č. 115/2020 Sb. Odvolací soud ale v napadeném rozhodnutí vyšel naopak z toho, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný neplní podmínky zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1.
7. 2020. Žalovaný tak ve skutečnosti uplatňuje námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů. Avšak zpochybnění skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc žalovanému nebyla uložena povinnost zdržet se porušování veřejnoprávních předpisů na úseku silniční dopravy, nýbrž povinnost zdržet se jednání v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže k újmě jiných soutěžitelů podle § 2988 o.
z., a to v rozsahu, v jakém hrozí, že bude vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem věci (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají) ze strany žalovaného k takovému jednání docházet. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně není schopna založit ani otázka, zda může odvolací soud v rámci zdržovacího nároku uložit žalovanému i povinnosti přesahující rámec veřejnoprávních předpisů (spočívá-li nekalosoutěžní jednání žalovaného v jejich porušování). Takto formulovanou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil.
Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by snad odvolací soud dospěl k závěru, že taková možnost tu je.
Ve vztahu ke změně, vyvolané novelou zákona o silniční dopravě č. 115/2020 Sb., uvedl, že v jejím důsledku byly zjednodušeny podmínky pro provozování taxislužby, tudíž některé původně uložené povinnosti žalovanému soudem prvního stupně již vymáhat po 1. 7. 2020 nelze. Konstatoval, že ohledně uložení těchto povinností žalovanému však bylo řízení odvolacím soudem zastaveno a předmětem řízení tak zůstaly pouze povinnosti, které je třeba při provozování taxislužby a jejím zprostředkování plnit i po 1.
7. 2020. Odvolací soud tedy oproti mínění dovolatele vyšel z toho, že povinnosti ukládané žalovanému výrokem rozsudku odvolacího soudu nepřekračují rámec zákona o silniční dopravě ve znění účinném od 1. 7. 2020. Napadené rozhodnutí tedy nespočívá ani na řešení této otázky. Jak již bylo shora řečeno, skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Navíc rozsah povinností zprostředkovatele taxislužby vyplývá z ustanovení § 21e zákona o silniční dopravě (ve znění účinném od 1. 7. 2020) a žalovaný tak ve své argumentaci zaměňuje samotné podmínky stanovené pro (řádné) provozování služby zprostředkování taxislužby s podmínkami vzniku přestupkové odpovědnosti tohoto zprostředkovatele podle § 35 odst. 6 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném od 1.
7. 2020). Vytýká-li žalovaný neurčitost, případně i nevykonatelnost, výroku rozsudku odvolacího soudu, jedná se o námitku tzv. jiné vady řízení, k níž může dovolací soud přihlížet, jen je-li dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.). Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné v dovolání vymezené otázky, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout a není možné pouze jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani ostatními dovolatelem namítanými vadami řízení. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.