23 Cdo 2223/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. M. K., advokátkou, proti žalovaným 1) A.
s.r.o., zastoupené JUDr. T. P., advokátem, 2) P. D., o zaplacení 93 223 Kč a
smluvní pokuty ve výši 148 093 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 93/2006, o dovolání prvního žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č.j. 1 Cmo
151/2008-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám Mgr. M. K., advokátky.
výrokem II. zamítl žalobu vůči 2. žalovanému a výrokem III., IV. a V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č.j. 1 Cmo 151/2008-130,
výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž
bylo rozhodnuto o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 93 223 Kč
a smluvní pokutu ve výši 148 093 Kč a ve výrocích III. a IV.; výrokem II.
konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen v části výroku I.
co do částky 69 777 Kč a ve výroku II. a V.; výrokem III. rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním závěrem soudu prvního
stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že 25.9.2002 byla platně uzavřena smlouva a
dílo mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou a 1. žalovanou, jako objednatelkou.
Vznesenou námitku 1. žalované, že smlouva je neplatně uzavřena, jestliže za 1.
žalovanou uzavřel smlouvu její zaměstnanec P. D. (2. žalovaný) ve funkci
stavebního ředitele, považovaly oba soudy za nedůvodnou. Soudy aplikovaly § 20
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož mohou za
právnickou osobu činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové než
statutární orgány, jak stanoví § 20 odst. 1 obč. zák., pokud je to stanoveno ve
vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu
zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a
povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti
právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník
nemohl vědět. Použily rovněž ustanovení § 15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Soudy dospěly k závěru, že P. D. byl oprávněn za 1. žalovanou smlouvu o dílo
uzavřít, neboť je nepochybné, že je obvyklé, aby zaměstnanec ve funkci
stavebního ředitele společnosti podepisoval smlouvy, což také P. D. ve své
výpovědi potvrdil a zároveň vypověděl, že mu nebylo známo, že by smlouvu
uzavíral neoprávněně, neboť ve své funkci smlouvy za 1. žalovanou běžně
uzavíral. Předmět smlouvy uzavřené 1. žalovanou prostřednictvím stavebního
ředitele – restaurátorské práce a dekorativní výzdoba kostela – se týkal
předmětu podnikání 1. žalované – provádění staveb, jejich změna a odstraňování,
proto odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně ani nemohla vědět, že P. D.
není oprávněn uvedenou smlouvu o dílo uzavřít.
Odvolací soud dále na základě soupisu provedených prací z 18.10.2002 a
protokolu o dílčím předání a převzetí díla z 28.11.2002 podepsaného 1.
žalovanou a investorem stavby dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky platně
uzavřené smlouvy o dílo pro splatnost ceny díla, proto má žalobkyně právo na
zaplacení zbytku ceny díla v rozsahu předmětu odvolání - ve výši 93 223 Kč.
Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že 1. žalovaná se dostala
do prodlení s úhradou faktury v rozsahu 913 dnů, kterému odpovídá sjednaná
smluvní pokuta ve výši 82 170 Kč, dále se dostala do prodlení s úhradou faktury
v rozsahu 907 dnů, čemuž odpovídá smluvní pokuta ve výši 51 699 Kč a s úhradou
faktury v rozsahu 889 dnů, čímž žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 14 224 Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že 1. žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu celkem ve výši 148 093 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že P. D. ve funkci stavebního ředitele, resp. ve skutečnosti ve funkci
stavbyvedoucího, byl oprávněn za 1. žalovanou uzavřít ve smyslu § 20 odst. 2
obč. zák. a § 15 odst. 1 obch. zák. smlouvu o dílo. Má za to, že nelze takto
extenzivně použít uvedených ustanovení, jak to učinily oba soudy. Nesouhlasí s
tím, že tato ustanovení zákonů se vztahují i na uzavření smluvního vztahu
stavbyvedoucím za statutárního zástupce. Za zcela nepřípustné považuje, aby
zaměstnanec bez jakéhokoliv zmocnění statutárního orgánu společnosti mohl
rozhodovat o obsahu smlouvy, sjednávat cenu díla či smluvní pokutu, které navíc
v daném případě z hlediska jejich výše je nutno považovat za ujednání, jež jsou
v rozporu se zájmy statutárního zástupce společnosti.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za správné. Zdůraznila, že P. D. běžně 1. žalovanou
zastupoval v právních vztazích v rámci předmětu podnikání 1. žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (1. žalovanou) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 15 odst. 1 obch. zák.) a
dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání první žalované není tedy přípustné.
Odvolací soud i soud prvního stupně použily ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák.,
ve znění platném ke dni uzavření smlouvy – ve znění novely obchodního zákoníku
zákonem č. 308/2002 Sb., stanovící, že kdo byl při provozování podniku pověřen
určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle
dochází.
Ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení
podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele,
vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu,
která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření.
Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění
pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je
to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu
podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného
ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při
činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba
posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve
vnitropodnikových normách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.3. 2002,
sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník
2002, str. 288 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. 29 Odo
569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204,
dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2004, sp. zn. 32
Odo 274/2004, zveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3122,
sešit 31, str. 48, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je obvyklé, aby
stavbyvedoucí uzavíral v rámci pověření touto činností za zhotovitele stavby
smlouvy, přičemž při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv
potřebných k realizaci díla, a dále rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 a ze dne 15.11.2000, sp.
zn. 29 Cdo 2735/99, publikovaném v časopise Obchodní právo pod č. 1, ročník
2001, str. 27, v němž Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že pokud
byl pracovník při provozování podniku pověřen výkonem technického dozoru při
provádění díla, je podle § 15 obch. zák. zmocněn ke všem úkonům, k nimž při
této činnosti obvykle dochází).
Soudy v daném případě nerozhodly v rozporu s hmotným právem – ustanovením §
15 odst. 1 obch. zák., jestliže dospěly k závěru, že smlouva o dílo, kterou 1.
žalovaná uzavřela s žalobkyní prostřednictvím pověřené osoby – stavebního
ředitele, byla uzavřena platně, a proto je první žalovaná povinna zaplatit
žalobkyni doplatek ceny díla a smluvní pokutu za prodlení s úhradou zaplacených
částek.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odstavec 3 o. s. ř. a dovolání není přípustné, Nejvyšší soud - aniž by mohl
věc dále posuzovat – jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po
přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s.
ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12.257,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu