ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně ARGO BOHEMIA, s.r.o., se sídlem v Brně, U vlečky 2, PSČ 617 00,
identifikační číslo osoby 25501071, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Státní zemědělský
intervenční fond, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, identifikační číslo
osoby 48133981, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 11,066.713,10 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 117/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 12
Cmo 302/2011-192, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 54.304,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky
11,066.713,10 Kč. Tato částka se skládá z požadavku žalobkyně na zaplacení
částky 7,066.713,10 Kč, která je v podané žalobě označena jako část odměny za
smlouvy a týká se dodávky do Belgie, dále z požadavku na vrácení složení
jistoty 2,000.000,- Kč, týkající se vrácení složené vratné kauce na dodávky
obilí od Belgie a z částky 2,000.000,- Kč, týkající se vrácení složené kauce na
přepravy intervenčních zásob do SRN. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny
dvě zasilatelské smlouvy č. 1391/0500001/00001 pro přepravu intervenčních zásob
obilovin z ČR do SRN a č. 1391/050002/00002 pro přepravu intervenčních zásob
obilovin z ČR do Belgie. K uzavření těchto smluv došlo po vyhlášení výběrových
řízení na výběr osob, které na základě přepravní smlouvy zajistí pro žalovaného
činnosti, spočívající v zajištění přepravních a souvisejících služeb pro
přepravu intervenčních zásob obilovin ze skladů na území ČR do skladů na území
SRN a Belgie. V případě obou uvedených smluv byly ze strany žalobkyně uhrazeny
částky 2,000.000,- Kč jako složené jistoty. Po právní stránce věc posoudil dle Přípojku B k vyhlášce č. 8/1985 Sb., o
Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), označeného jako „Jednotné
právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM)“,
jenž je přílohou č. 3 vyhlášky č. 8/1995 Sb. o uvedené úmluvě. Konstatoval, že
z čl. 58 § 1 Přípojku B vyplývá, že nároky z přepravní smlouvy se promlčují po
1 roce. S ohledem na to, kdy se železniční přepravy, které byly vyúčtovány
vystavenými fakturami, uskutečnily, je nárok na zaplacení přepravy z
přepravních smluv promlčen. Žalovaný se promlčení dovolal, tudíž nárok na
zaplacení částky 7,066.713,10 Kč (uplatněný jako požadavek na zaplacení celkem
5 vystavených faktur) žalobkyni nepřiznal. K požadavku na vrácení složené kauce ve výši 2,000.000,- Kč při výběrovém
řízení, týkající se přepravy intervenčních zásob obilovin z ČR do Belgie,
uvedl, že závazný termín, stanovený v uzavřené zasilatelské smlouvě, nebyl ze
strany žalobkyně dodržen a jistota pak dle ujednání podmínek výběrového řízení
propadla ve prospěch žalovaného a nárok žalobkyně na její vrácení zanikl. Co se týče požadavku na vrácení složené kauce ve výši 2,000.000,- Kč, týkající
se přepravy zásob obilovin z ČR do SRN, žalobkyni vzniklo právo na vrácení
složené kauce vůči žalovanému. Nicméně požadavek na vrácení kauce byl u soudu
uplatněn až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty pro její vrácení a žalovaný
vznesl námitku promlčení tohoto nároku. Ani v této části žalobou uplatněnému
požadavku nevyhověl. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v bodu I. výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 9,066.713,10 Kč
s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil; ve zbývající části jej v bodu I. výroku
změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2,000.000,- Kč s
příslušenstvím (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně v bodu II.
výroku změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám
její zástupkyně 193.843,20 Kč na náhradu nákladů řízení (druhý výrok). Současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
jejich právním posouzením, pokud jde o charakter smluvního vztahu, vzniklého
mezi účastníky uzavřením smlouvy č. 1391/50002/0002, označené jako zasilatelské
smlouvy, na přepravu obilovin do Belgie. Shodně se soudem prvního stupně
zjistil, že tato smlouva není smlouvou ve smyslu ustanovení § 601 obch. zák. k
obstarání přepravy zasílatelem dle konkrétního příkazu příkazce, ale jejím
obsahem je rámcová dohoda účastníků, podle které žalobkyně bude zajišťovat
přepravu obilovin do určených skladů v Belgii pro žalovaného na základě jeho
dalších jednotlivých konkrétních požadavků v množství dohodnutém ve smlouvě,
jakož i k provádění dalších tam dohodnutých činností. Dospěl k závěru, že se
žalobkyně stala tzv. smluvním dopravcem. V tomto rozsahu je tedy smlouva
uzavřená mezi účastníky smlouvou o přepravě věci ve smyslu ustanovení § 610
obch. zák. Tato smlouva podléhá režimu Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě
(COTIF). Souhlasil tedy s tím, jak soud prvního stupně posoudil promlčení
nároku na zaplacení přepravného, požadovaného žalobou ve výši 7,066.713,10 Kč. Dále přitakal jeho závěru, že vratná kauce 2,000.000,- Kč dle smlouvy č. 1391/050002/0002 propadla ve prospěch žalovaného pro nesplnění podmínek smlouvy
žalobkyní přepravit sjednané množství obilovin do sjednaného termínu plnění. Neztotožnil se však se závěry soudu prvního stupně o promlčení nároku na
vrácení kauce 2,000.000,- Kč ze smlouvy č. 1391/050001/0001, týkající se
přeprav obilovin do SRN. Uvedl, že žaloba byla doručena včas před uplynutím
promlčecí lhůty a nárok žalobkyni přiznal. Proti výroku I., věta prvá, rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí stran nároku žalobkyně na zaplacení
7,066.713,10 Kč spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud kvalifikoval
závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o přepravě věci ve
smyslu ustanovení § 610 obch. zák., a to za situace, kdy mezi stranami byla
písemně uzavřena smlouva zasilatelská ve smyslu ustanovení § 601 obch. zák.,
která zcela odpovídá podstatným náležitostem uvedené typové smlouvy podle
citovaného ustanovení obch. zák., přičemž i samotné faktické jednání stran po
uzavření uvedené smlouvy odpovídá závazkovému vztahu ze smlouvy zasilatelské,
když žalobkyně přepravy sama neprováděla. Namítá, že odvolací soud kvalifikoval
právní vztah mezi stranami jako smlouvu o přepravě věci pouze na základě textu
uvedeného ve fakturách, což považuje za judikaturou doposud jednoznačně
neřešenou otázku. Pokud jde o dílčí nárok na vrácení jistoty ve výši 2,000.000,- Kč, spatřuje
dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že propadná
kauce pro nesplnění blíže neurčených smluvních povinností představuje skrytý
poplatek, který je zakázán ustanovením § 51 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“). Dále upozorňuje na
kogentní ustanovení § 47 ZVZ. Otázku zásadního právního významu tedy spatřuje v
tom, zda je možné, aby se žalovaný, jako zákonem zřízená právnická osoba,
odchyloval od kogentních ustanovení ZVZ. V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadené části a navazujících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný tak, že se plně ztotožňuje se
skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a napadený rozsudek považuje za
věcně správný. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "Nejvyšší soud") úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku
II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu o obsahu
smluvního ujednání, zjištěná soudy např. i z faktur vystavených žalovaným,
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici. Namítá-li dovolatelka, že částka 2,000.000,- Kč, jako propadná kauce pro
nesplnění blíže neurčených smluvních povinností, představuje skrytý poplatek,
který je zakázán ustanovením § 51 odst. 2 věta druhá ZVZ a je v rozporu s § 47
ZVZ, nezakládá ani touto námitkou přípustnost dovolaní. Pro rozhodnutí
odvolacího soudu nebylo určující posouzení složené jistoty podle ustanovení
zákona o zadávání veřejných zakázek, nešlo o jistotu skládanou podle § 47 ZVZ
uchazečem zadavateli k zajištění plnění svých povinností, vyplývajících z
účasti v zadávacím řízení, ani o úhradu nákladů na reprodukci zadávací
dokumentace ve výši v místě obvyklé podle § 51 odst. 2 ZVZ. Dovolání je však přípustné k řešení otázky, zdali závazek lze zajistit i jiným
smluvním ujednáním než prostředky vyjmenovaným v obchodním či občanském
zákoníku z roku 1964 (zákoně č. 40/1964 Sb., dále též jen „obč. zák.“), v
projednávané věci ujednáním o tzv. jistotě, když tato otázka v judikatuře
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V projednávané věci Dohoda o složené jistotě, která v případě nesplnění závazků
žalobkyní ze smlouvy o přepravě propadá žalované, představuje jiné smluvní
ujednání zajišťující závazek. Kromě zajišťovacích prostředků upravených v obchodním zákoníku nebo občanském
zákoníku z roku 1964 mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání,
popř. modi?kace jednotlivých zajišťovacích prostředků, vždy však za předpokladu
jejich platnosti, zejména z hlediska § 37 a násl. obč. zák. (srov. shodně Jiří
Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník
I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1605).
Účastníci tak platně mohly závazek zajistit předmětnou dohodou, která není
jedním ze zajišťovacích prostředků vyjmenovaných zákonodárcem v zákoníku
obchodním či občanském z roku 1964. Z pohledu ustanovení § 37 obč. zák. jde
přitom o ujednání dostatečně určité a srozumitelné. Uvedený závěr odvolacího soudu o platném zajištění závazku je i v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o přednostech výkladu
nezakládajícího neplatnost právního úkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005 nebo nález Ústavního
soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10). Namítá-li dále dovolatelka, že závazkový vztah mezi účastníky měl být odvolacím
soudem posouzen nikoli jako smlouva o přepravě věci ve smyslu ustanovení § 610
obch. zák., ale jako smlouva zasilatelská ve smyslu ustanovení § 601 obch. zák., když samotné faktické jednání stran po uzavření uvedené smlouvy odpovídá
závazkovému vztahu ze smlouvy zasilatelské, neboť žalobkyně přepravy sama
neprováděla, nejsou tyto její námitky rovněž důvodné. Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, k rozdílům mezi
smlouvou zasílatelskou a přepravní vysvětlil, že ustanovení § 621 obch. zák. umožňuje dopravci plnit svůj závazek z přepravní smlouvy pomocí dalšího
dopravce, tedy též pomocí dalších dopravců na území jiných států. Mezinárodní
železniční přepravu věci lze tedy provést též na základě smlouvy o přepravě
podle ustanovení § 610 obch. zák. Poukaz dovolatelky na skutečnost, že
žalobkyně zajišťovala přepravu pomocí jiných subjektů a jde proto o smlouvu
zasílatelskou nikoli o přepravě, je nedůvodný, neboť odvolací soud se svým
právním posouzením od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a dovolání nedůvodné. Nejvyšší soud proto dovolání z tohoto důvodu,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nebyla s podaným dovoláním
úspěšná, proto žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Náklady dovolacího řízení žalovaného v dané věci sestávají z částky
44.580,- Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a
3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (9.424,80,- Kč),
celkem tedy částku 54.304,80 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Pavel H o r
á k, Ph.D.
předseda senátu