23 Cdo 2259/2020-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
FOKR Czech s.r.o., se sídlem v Ostravě, Zábřeh, Čujkovova 1748/49, PSČ 700 30,
IČO 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Moravskoslezský kraj, se sídlem v
Ostravě-Moravská Ostrava, 28. října 117/2771, PSČ 702 00, IČO 70890692, a 2)
VaK Bruntál a.s., se sídlem v Bruntále, tř. Práce 1445/42, PSČ 792 01, IČO
47675861, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem, se sídlem v
Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 143/2015, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11.
2019, č. j. 11 Co 351/2019-369, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce druhé žalované JUDr. Aleše Klecha, LL.M., advokáta, se sídlem v
Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00.
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 27 11. 2019,
č. j. 11 Co 351/2019-369, výrokem pod bodem I potvrdil usnesení Okresního soudu
v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2019, č. j. 22 C
143/2015-359, kterým soud prvního stupně zastavil odvolací řízení podle § 9
odst. 1 zákona č 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dle jen „ZoSP“) z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobkyní za
odvolání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu odvolacích nákladů, a
výrokem pod bodem II nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu
nákladů za řízení před odvolacím soudem.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zrekapituloval, že žalobkyně podala
včasné odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018, č.
j. 22 C 143/2015-305. Poplatkovou povinnost současně s podáním odvolání
nesplnila. Soud prvního stupně ji proto usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 22
C 143/2015-305 vyzval, aby soudní poplatek za odvolání v částce 50 000 Kč
zaplatila ve lhůtě 15 dnů a současně ji poučil o možnosti zastavení odvolacího
řízení v případě nesplnění výzvy. Žalobkyně následně požádala o osvobození od
soudních poplatků, avšak soud prvního stupně toto osvobození nepřiznal a jeho
rozhodnutí bylo potvrzeno i soudem odvolacím. Poté byla žalobkyně znovu vyzvána
k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů o doručení výzvy
podáním ze dne 3. 9. 2019 doručeným advokátu žalobkyně. Toto podání obsahovalo
odkaz na předchozí usnesení (z 21. 11. 2018) a poučení o následcích případného
nesplnění poplatkové povinnosti ve stanovené lhůtě. Poplatek však ve lhůtě
zaplacen nebyl, a proto soud prvního stupně, jak již bylo uvedeno shora,
odvolací řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
včasné dovolání, protože se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a upírá jí ústavní právo na přístup k soudu a
na soudní ochranu. Navíc soudy obou stupňů nerespektovaly judikaturu Ústavního
soudu ČR, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 1138/15 ze dne 24. 8. 2016. Předmětem
dovolacího přezkumu činí konkrétně otázku, jaké náležitosti má obsahovat nová
výzva k úhradě soudního poplatku po pravomocném zamítnutí žádosti o osvobození
od placení soudního poplatku a zda postačí, že výzva odkazuje na původní výzvu,
která tyto náležitosti má. Uvedenou otázku považuje za doposud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu neřešenou, což zakládá přípustnost dovolání. Podle
jejího názoru musí nová výzva splňovat všechny obsahové náležitosti, jaké má
mít i výzva původní, a nepostačí odkaz na původní výzvu. Výzva má obsahovat
mimo jiní i výši soudního poplatku a výslovné vyzvání pro účastníka řízení (a
nikoliv pro právního zástupce) k úhradě soudního poplatku. Výzvu nemůže učinit
zapisovatelka. Pokud výzva tyto náležitosti nesplňuje, nelze odvolací řízení
pro nezaplacení soudního poplatku zastavit, a pokud se tak přesto stalo, je
takové rozhodnutí předčasné a právně chybné, upírající účastníkovi právo na
přístup k soudu a na soudní ochranu. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se vyjádřila prostřednictvím svého zástupce druhá žalovaná,
která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka neuvádí, v jakém rozsahu
rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání se však podává, že
žalobkyně zpochybňuje pouze výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. výrok pod bodem I;
výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2019, sp. zn.
30 Cdo 211/2019, Nejvyšší
soud uzavřel, že „lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve
poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli povinnost
zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení, pak se jeví setrvání na
požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a formalistickým
(srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS
2291/13 a ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1775/13)“. Nejvyšší soud přitom
vycházel i z toho, že žalobci byla poskytnuta nová lhůta k zaplacení soudního
poplatku dle předchozí výzvy. V podmínkách projednávané věci tak nová výzva k zaplacení soudního poplatku
nebyla nezbytná, když i v tomto případě byla žalobkyni poskytnuta nová lhůta k
zaplacení soudního poplatku za odvolání podle předchozí výzvy. Rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že jí soud
nesprávně nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o
návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní
poplatek, a tato rozhodnutí nelze přezkoumávat ani v řízení o dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení (odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jak se
dovolatelka nesprávně domnívá. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřípustné dovolání dle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se druhá žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu