23 Cdo 2273/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
B. S.A., zastoupené Mgr. T. M., advokátem proti žalovanému B. B., n. p.,
zastoupenému JUDr. V. T., advokátem, , o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 224/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 8 Cmo 383/2006-62,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3 034,50 Kč k rukám JUDr. V. T., advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
sp. zn. Rsp. 436/03 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II).
Žalobce se žalobou domáhal zrušení předmětného rozhodčího nálezu, kterým
rozhodčí soud zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 678 431,50 EUR. Zrušení
rozhodčího nálezu se domáhal z důvodu, že mu nebylo umožněno žalobou uplatněný
nárok v rozhodčím řízení řádně projednat [důvod pro zrušení rozhodčího nálezu
dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů (dále jen jako „ZRŘ“)], a dále požadoval zrušení rozhodčího
nálezu podle § 31 písm. g) ZRŘ, neboť se dle jeho názoru objevil důvod, podle
kterého lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Žalobce uvedl, že se rozhodčí soud nezabýval otázkou neplatnosti výpovědi
smlouvy žalovaným a neumožnil tak žalobci, aby jeho nárok byl projednán v celém
rozsahu. Žalobci současně nebyla poskytnuta možnost projednat jeho nárok na
náhradu škody v části týkající se objednávky ze dne 16. 12. 1999, neboť chybně
zhodnotil tento důkaz učiněný faxem.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce se v průběhu
rozhodčího řízení účastnil ústního jednání ve věci před rozhodci, podal i
písemné stanovisko k vyjádření žalovaného a rozhodci tak měli možnost znát
právní názor žalobce. Soud prvního stupně dále dovodil, že jeden ze stěžejních
důkazů žalobce, tedy faxová objednávka ze dne 16. 12. 1999, byl rozhodci
zhodnocen, resp. důsledky plynoucí z této objednávky jsou v rozhodčím nálezu
vyvozeny. Na základě toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci bylo
umožněno věc řešenou rozhodčím soudem před rozhodci projednat a není důvod k
postupu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Současně nebyl dle názoru soudu prvního stupně
dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. g) ZRŘ, když se
v řízení neobjevily nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, které účastník
řízení nemohl bez své viny použít v původním řízení, a tyto by mohly přivodit
pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2007, č. j. 8
Cmo 383/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že v rozhodčím řízení byl rozhodci
dán žalobci náležitý prostor k projednání věci a že tento prostor byl žalobcem
využit. Odvolací soud nezjistil, že by v řízení před rozhodci nebyl proveden
důkaz, který žalobce pokládal za zásadní, ani že by se rozhodci bez jakéhokoli
odůvodnění či závěru odmítli navrženými důkazy zabývat. Soud nemůže důkazy
hodnotit z pohledu možného vlivu na výsledek rozhodčího řízení a v daném
případě má v podstatě jít o zhodnocení věcné správnosti a právního hodnocení ve
věci samé. Rozhodčí soud rozhodl o celém předmětu řízení, avšak s výsledkem, s
nímž se žalobce nespokojil. Tato skutečnost však není důvodem pro zrušení
rozhodčího nálezu. Odvolací soud neshledal důvod ani pro postup podle § 31
písm. g) ZRŘ, jelikož judikát, na který žalobce odkazoval, i kdyby existoval
již před vydáním rozhodčího nálezu, obsahoval právní závěr, kterým rozhodci
nebyli nijak vázáni. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že
rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, jelikož soud prvního
stupně vyložil, z jakých důvodů přijal právní závěry, jeho výklad navazuje na
tvrzení obsažená v žalobě a respektuje zjištění z dokazování provedeného v
dostatečném rozsahu. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost podaného
dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť dle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam, neboť se v něm jedná o posouzení otázky, zda lze vykládat
ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, tj. ustanovení, podle kterého má být straně
poskytnuta možnost projednat věc před rozhodcem, jako právo na řádné projednání
věci v jejím plném rozsahu.
Dovolatel namítl, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pominul
okolnost, že rozhodčí soud se nezabýval důkazy o doručení objednávky ze dne 16.
12. 1999, ani otázkou platnosti výpovědi smlouvy o dovozu a prodeji piva ze
strany žalovaného, kterou žalobce namítl. Přitom právě otázka existence
objednávky ze dne 16. 12. 1999 a otázka platnosti výpovědi předmětné smlouvy má
zásadní vliv na posouzení, zda žalovanému vznikla povinnost dodávat žalobci
sjednané pivo a zda tedy žalobci vznikla škoda, jejíž náhrady se v řízení
domáhal. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud stejně jako soud prvního
stupně věc nedostatečně projednal, když z pouhé okolnosti, že ve věci bylo
konání ústní jednání a žalobce se ve věci písemně vyjádřil, usoudil, že věc
byla rozhodčím senátem řádně projednána. Soud prvního stupně i soud odvolací
tak podle dovolatele nesprávně posoudily ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, jelikož
toto ustanovení zahrnuje kromě výše řečeného i právo na to, aby se rozhodčí
soud řádně zabýval všemi přednesy a vyjádřeními účastníků rozhodčího řízení.
Dovolatel je toho názoru, že otázku, zda byla určitá věc řádně projednána či
nikoli, nelze posuzovat pouze na základě formálních kritérií použitých soudem
prvního stupně a odvolacím soudem v této věci, ale vyžaduje to i reflexi obsahu
přednesů a podání účastníků řízení. Dle dovolatele je současně nutné, aby se
rozhodčí soud zabýval věcí v plném jejím rozsahu tak, jak ji vymezil žalobce v
žalobě. Soud prvního stupně i soud odvolací zcela ponechaly stranou skutečnost,
že rozhodčí soud nezjišťoval, zda chování žalovaného nelze posoudit jako
chování v rozporu s dobrými mravy, přestože žalobce toto v rámci rozhodčího
řízení prokazatelně namítal. Dovolatel rovněž namítl, že okolnost, že rozsudky
soudů obou stupňů neobsahují řádné odůvodnění, je vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu
nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož je věcí soudu, aby posoudil, zda
byla straně sporu poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, tento závěr
se opírá vždy o konkrétní skutková zjištění a jejich právní posouzení v
konkrétní věci je samozřejmým důsledkem aplikace ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ.
Odvolací soud v tomto případě zjistil, že v rozhodčím řízení byl žalobci dán
náležitý prostor k projednání věci a že jím byl také využit. Odvolací soud poté
správně konstatoval, že nemůže hodnotit důkazy z pohledu jejich možného vlivu
na výsledek rozhodčího řízení, a kdyby tak učinil, hodnotil by věcnou správnost
rozhodčího nálezu, což mu podle ustanovení § 31 ZRŘ nepřísluší. Žalovaný ve
vyjádření poukazuje i na to, že pokud se žalobce domníval, že rozhodčí nález
neobsahoval odpověď na všechny jeho nároky, měl žalobce možnost žádat, aby
rozhodčí senát vydal doplňující nález. Když této možnosti žalobce nevyužil,
nemůže před obecnými soudy tvrdit, že o jeho nárocích nebylo rozhodnuto v plném
rozsahu. K tomu dále žalovaný uvedl, že v odůvodnění rozhodčího nálezu je
uvedeno, proč se rozhodci platností či neplatností výpovědi smlouvy nezabývali,
z čehož vyplývá, že rozhodci o žalobě a žalobou uplatněných nárocích rozhodli v
plném rozsahu. Z podrobného odůvodnění rozhodčího nálezu i z obsahu spisu
rozhodčího soudu je dle žalovaného patrno, že žalobce nebyl v ničem omezen v
možnosti, aby byla věc před rozhodci v plném rozsahu projednána. Žalovaný proto
navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, jinak aby dovolání
zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné a
dovodil, že dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen
otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ
nejedná.
Dovolání v dané věci není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť nejde o žádný případ podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
který by založil zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, tak
jak byla vyjádřena například v rozsudku ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo
1201/2007. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí a dodává, že
důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří
především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností
účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení
vyjádřenou v § 18 ZRŘ. I v rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby
účastníky navržené důkazy byly před rozhodčím soudem projednány tak, že buď
budou provedeny, nebo nebudou po řádném odůvodnění připuštěny. Všechny námitky
vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně
procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud
oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti
hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného
právního posouzení věci, proto námitky dovolatele směřující ke skutkovým a
právním závěrům obsaženým v rozhodčím nálezu nejsou pro rozhodování o zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ relevantní.
Takovou je i námitka dovolatele, že odvolací soud pominul při svém rozhodování
o zrušení rozhodčího nálezu fakt, že rozhodčí soud nezjišťoval, zda chování
žalovaného nelze posoudit jako chování v rozporu s dobrými mravy, a dovodit tak
oprávněnost nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému. Tato argumentace
směřuje k právnímu posouzení chování žalovaného a k vyvození důsledků z jeho
jednání. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat nálezy
rozhodčího soudu z hlediska jejich věcné správnosti, nemohl se odvolací soud
zabývat otázkou, zda rozhodčí senát měl nebo neměl posoudit chování žalovaného
jako chování rozporné s dobrými mravy. Totéž se týká námitky dovolatele, že
rozhodčí soud neprojednal věc v plném rozsahu, neboť se nezabýval námitkou
žalobce, že žalovaný neplatně vypověděl smlouvu o dovozu a prodeji piva.
Rozhodčí soud totiž dospěl k právnímu závěru, že z hlediska předmětu řízení
není tato skutečnost významná a proto se jí nebude zabývat. Podle skutkového
zjištění odvolacího soudu přitom rozhodčí soud rozhodl o celém předmětu řízení.
Odvolací soud zjistil, že z hlediska procesního postupu byla oběma stranám dána
řádná možnost spor před rozhodci projednat a dokazovat svoje tvrzení. Nesouhlas
dovolatele s tím, jak rozhodčí soud hodnotil provedené důkazy, konkrétně důkazy
ohledně doručení objednávky ze dne 16. 12. 1999 a jak věc poté právně posoudil,
není a nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o
rozhodčím řízení. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů totiž nepředstavuje
důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Jak
totiž správně konstatoval odvolací soud, institut návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu.
Namítanými vadami řízení spočívajícími v údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudů obou stupňů se Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání zabývat
nemohl (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243b odst. 1
věta první, o. s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst.
5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování
účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 250 Kč [§ 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů ] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů), s připočtením 19% náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu