23 Cdo 2305/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce JUDr. R. K., správce konkursní podstaty úpadce AUTOHAUS, s.r.o.,
se sídlem ve Vysokém Mýtě, Husova 736/IV, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby
25952498, proti žalované BYCHL s.r.o., se sídlem ve Vestci 169, PSČ 252 42,
identifikační číslo osoby 45798061, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o zaplacení částky 114.190 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 8/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009,
č. j. 3 Cmo 271/2008-122, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo
271/2008-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
toho kterého pololetí a 7% bodů (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
účastníků (výrok II.) a náhradě nákladů státu (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě poptávky
společnosti Karex, a.s. učiněné u úpadce v roce 2005 na koupi 2 vozů BMW 325xi
oslovil úpadce (jako osoba nedisponující možností přímého prodeje) žalovanou
jako autorizovaného prodejce poptávaných vozů a v důsledku jednání úpadce došlo
k uzavření kupních smluv na oba vozy a zaplacení kupní ceny. Po právním
posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla
ústně uzavřena podle § 642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
smlouva o zprostředkování a žalobci přísluší právo na provizi obvyklou za
zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování,
která podle skutkových zjištění soudu (výslechem svědků V., D., O.) odpovídá
10-15 % kupní ceny prodávaného vozu. Žalobcem uplatněná částka 114.190,- Kč je
tak podle soudu prvního stupně nikoli nadsazenou výší provize a soud prvního
stupně žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem
ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 271/2008-122, rozsudek soudu prvního stupně
změnil a žalobu zamítl. Současně rozhodl o tom, že žalované se povinnost
nahradit státu náklady řízení neukládá a rozhodl i o náhradě nákladů mezi
účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud podle obsahu odůvodnění rozsudku vyšel ze skutkových
závěrů soudu prvního stupně. Současně uvedl, že „vzhledem k přetrvávajícím
rozdílným názorům účastníků i pro své vlastní zjištění je potřebné doplnit
dokazování výslechem svědkyně M. T., vedoucí prodeje žalované“. Odvolací soud,
oproti soudu prvního stupně, podle obsahu odůvodnění rozsudku, dospěl k závěru,
že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zprostředkování. Tento svůj závěr
odvolací soud opírá o to, že „žalovaný uzavření tvrzené smlouvy v průběhu
řízení před soudem důrazně popíral, výslech jednatele žalované B. pak nebyl
žalobcem vůbec navržen. I pro případ, že by taková smlouva nebyla uzavřena a
došlo k bezesmluvnímu plnění, kdy žalobce tvrdil, že vyúčtovanou provizi za
zprostředkování měla za žalovaného schválit svědkyně T., pak takové tvrzení
žalobce bylo vyvráceno výslechem této svědkyně, která jako vedoucí prodeje
žalované toto popřela, fakturu úpadci vrátila a podle jejího názoru ani žádná
dohoda, která by fakturaci opravňovala, mezi účastníky uzavřena nebyla“. Poté
odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal důvodnost uplatněného nároku,
rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel namítá, že před soudem prvního stupně bylo jednoznačně
prokázáno, že mezi úpadcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zprostředkování. Opačný závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud
závěr o neprokázání smlouvy opřel pouze o výslech svědkyně T. a neprovedení
výslechu jednatele žalované B. Výslech statutárního orgánu přitom je
nadbytečný, neboť by vyjádřil stejné stanovisko jako žalovaná. Odvolací soud
navíc své závěry nijak neporovnával s výsledky dokazování soudu prvního stupně,
přičemž jediným důkazem, který by mohl svědčit proti uzavření smlouvy byl
výslech svědkyně T. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak , že závěry odvolacího soudu
považuje za správné a dovolání za nedůvodné. Při právním posouzení věci měl být
smluvní vztah mezi účastníky hodnocen jako smlouva příkazní nebo o obstarání
věci podle občanského zákoníku, neboť úpadce neměl podnikatelské oprávnění ke
zprostředkovatelské činnosti. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou správná. Žalovaná nemohla uzavřít smlouvu o zprostředkování se sjednanou provizí 12 až
13 %, neboť by na předmětná vozidla takto doplácela. Žalovaná současně
zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, kdy nebyl prokázán závazek
úpadce vyvíjet činnost k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu a
závazek žalované zaplatit za tuto činnost provizi. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud poté, co posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné. Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se
takové vady nepodávají. Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 o. s. ř.)
Podle obsahu dovolání dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu zejména z toho
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
(a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001,
sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
Svazek 1, pod č. C 8). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru,
které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí.
Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo
1480/2008). Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich
zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o
pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují
akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je
výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že úpadce po dohodě
se žalovanou obstaral pro žalovanou příležitost uzavřít se třetí osobou dvě
kupní smlouvy na vozy BMW. Mezi účastníky smlouvy přitom nebyla smluvena výše
provize, obvyklá provize přitom podle výsledků dokazování činí 10-15 %. Podřazením těchto skutkových zjištění pod hypotézu právní normy dospěl soud
prvního stupně k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o
zprostředkování podle § 642 a násl. obch. zák a provize odpovídá provizi
obvyklé podle ustanovení § 647 obch. zák. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
V projednávané věci pro posouzení věci z hlediska hmotného
práva je tak rozhodující, zdali se žalovaná zavázala úpadci obstarat
příležitost uzavřít předmětné kupní smlouvy a zdali si účastníci smlouvy
smluvili provizi, případně jaká provize je pro daný závazkový vztah obvyklá. Podle ustanovení § 642 obch. zák. smlouvou o zprostředkování se
zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby
zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se
zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Smlouva se vztahuje na
jednorázové zprostředkování uzavření smlouvy, může se vztahovat i na opakované
zprostředkování uzavření smlouvy, ne však na takové opakované zprostředkování
uzavření smlouvy, které má charakter soustavné činnosti pro určitého zájemce. Jakmile by šlo o soustavné zprostředkovávání uzavírání smluv určitého druhu,
šlo by již o speciální typ smlouvy, smlouvu o obchodním zastoupení. Míra
požadované aktivity zprostředkovatele může být různá a bude především záležet
na obsahu smlouvy. Z navazujících ustanovení vyplývá základní členění na dva
stupně očekávané aktivity: buď jde jen o obstarání příležitosti pro zájemce
uzavřít s třetí osobou smlouvu určitého obsahu, nebo se očekává spolupůsobení
vedoucí k uzavření této smlouvy. Ve druhém případě se ještě rozlišuje, zda
nárok na provizi vzniká hned uzavřením zprostředkované smlouvy nebo až jejím
splněním. Základním obsahem smlouvy je určení obsahu smlouvy, jejíž uzavření má
být zprostředkováno. Jde vždy o úplatnou smlouvu, úplatou je provize, ale výše
nemusí být stanovena ve smlouvě (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa,
M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1260). Platí přitom, že nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování
jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být
zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské
smlouvy tato smlouva neplatná, a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem
plnění na jejím základě přijaté (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005). Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v projednávané věci podle obsahu spisu
oporu v provedeném dokazování, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány před soudem prvního stupně, aniž by se s
těmito skutkovými zjištěními jakkoli vypořádal. Odvolací soud svůj opačný závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně, o
předpokladech uzavření smlouvy o zprostředkování odůvodnil toliko tím, že
„žalovaný uzavření tvrzené smlouvy v průběhu řízení před soudem důrazně
popíral, výslech jednatele žalované B. pak nebyl žalobkyní vůbec navržen.
I pro
případ, že by taková smlouva nebyla uzavřena a došlo k bezesmluvnímu plnění,
kdy žalobce tvrdil, že vyúčtovanou provizi za zprostředkování měla za
žalovaného schválit svědkyně T., pak takové tvrzení žalobce bylo vyvráceno
výslechem této svědkyně, která jako vedoucí prodeje žalované toto popřela,
fakturu úpadci vrátila a podle jejího názoru ani žádná dohoda, která by
fakturaci opravňovala, mezi účastníky uzavřena nebyla“. Odvolací soud přitom
zcela pominul skutková zjištění soudu prvního stupně získaná z listinných
důkazů a zejména výslechu svědků o tom, že mezi úpadcem a žalovanou měla být
uzavřena dohoda o obstarání příležitosti předmětné kupní smlouvy uzavřít a svá
zjištění (získaná z výslechu svědkyně T.) s těmito skutkovými závěry nijak
nekonfrontoval. To vše za situace, kdy odvolací soud současně uvedl, že ze
skutkových závěrů soudu prvního stupně vychází. Odvolací soud tak pominul skutkové zjištění zejména z výslechu svědků V. a D. Svědek V. přitom potvrzoval, že jednal přímo s jednatelem žalované B., ústně se
dohodli na zajištění prodeje vozů BMW společnosti Karex, a.s., s dohodnutou
provizí 12-13 %. Svědkyně D., která u úpadce pracovala jako prodejce vozů
popisovala jednání o dohodě mezi žalovanou a úpadcem, dohodu se společností
Karex, a.s., dohodu o provizi, kterou měl smluvit svědek V. se žalovanou. Tvrzení žalobce a uvedených svědků, zejména o výši obvyklé provize, potvrzoval
i svědek O., který u úpadce působil jako výkonný ředitel. Vzhledem k uvedenému je tak dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném Dovolání je tak
opodstatněné a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího zrušit a
věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení bude přitom odvolací soud mít na zřeteli i to, že zásada, že
odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se
odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966,
rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně,
musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze
považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního
stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§
220 o. s. ř. ), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než
soud prvního stupně, je jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §
122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. ; odvolací řízení pak trpí vadou, která může
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.