23 Cdo 2307/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce S., s. p., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. K., zastoupenému
advokátkou, o určení neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu
v Přerově pod sp. zn. 8 C 133/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. června 1994, sp. zn. 11 Co 506/93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. června
1994, sp. zn. 11 Co 506/93, potvrdil (v napadené části) rozsudek Okresního
soudu Přerově (soudu prvního stupně) ze dne 10. února 1993, č. j. 8 C
133/91-66, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „dohody o vydání
věci (v daném případě pozemků parc. č. 2298/20 a 2298/21 v katastrálním území
H. - dále jen „sporné pozemky\") podle zákona č. 403/1990 Sb. uzavřené dne
27.3.1991\" mezi účastníky řízení (dále jen „dohoda\") a rozhodnuto o nákladech
řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud - poukazem na to, „že žalobce fakticky dosud předmětné
pozemky užívá a na plnění za této situace žalovaného žalovat nemůže\" -
především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve
smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů. Poté uzavřel, že má - li kotelna, vybudovaná až po
převzetí sporných pozemků státem na pozemku parc. č. 2298/21 a zasahující menší
částí rovněž do pozemku parc. č. 2298/20, charakter pouze pomocné kotelny,
která sama o sobě bez činnosti původní kotelny sloužit nemůže, a zasahuje - li
nově zřízený velkokapacitní skleník o výměře 2.308, 3 m2 do vydaného pozemku
parc. č. 2298/21 pouze výměrou 111 m2, pak „existence těchto staveb (s
přihlédnutím k jejich charakteru a umístění a k tomu, že sporné pozemky byly i
před jejich převzetím státem využívány k provozu zahradnictví) nečiní dohodu
uzavřenou mezi účastníky dne 27.3.1991 neplatnou (podle § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni rozhodování odvolacího soudu -
dále jen „obč. zák.\") pro rozpor s ustanovením § 10 odst. 4 zák. č. 403/90
Sb.\", tj. zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\").
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S přihlédnutím
k jeho obsahu v něm uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s
účinností od 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V
rámci užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil
správnost právního posouzení věci podle § 39 obč. zák. v návaznosti na
ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona. Tvrdí totiž, že dohoda je ve
vztahu ke sporným pozemkům neplatná podle § 39 obč. zák., neboť v tomto směru
„nerespektuje kogentní ustanovení\" § 10 odst. 4 restitučního zákona. Podle
jeho názoru je pro právní posouzení věci z hlediska § 10 odst. 4 restitučního
zákona (v návaznosti na ustanovení § 39 obč. zák.) nerozhodné reálné využívání
celého areálu a stejně tak hledisko tzv. výpomocnosti či provizornosti stavby.
Při úvaze o zastavěnosti pozemku parc. č. 2298/21 lze sice připustit, že
skleníky zasahují do uvedeného pozemku „jen částí\"; nelze však odhlédnout od
toho, že se na uvedeném pozemku nachází rovněž nově zřízená stavba kotelny.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu,
nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově
k dalšímu řízení.
Podle § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 238/1995 Sb. (s přihlédnutím k redakčnímu sdělení o
opravě chyb publikovanému pod položkou 1 v částce 69/1995 Sb.), je dovolacím
soudem od 1. ledna 1996 Nejvyšší soud, který podle článku II. odst. 4 zákona č.
238/1995 Sb. před 1. lednem 1996 zahájená řízení o dovolání, o nichž nebylo
pravomocně rozhodnuto právě do tohoto data, dokončí podle dosavadních předpisů,
tedy podle o.s.ř. To se týká i dané věci, v níž bylo dovolací řízení zahájeno
podáním dovolání dne 23. srpna 1994, avšak do 1. ledna 1996 o něm rozhodnuto
nebylo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že věc byla soudem prvního stupně
předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání až dne 2. ledna 1996, že
Nejvyšší soud ji vrátil dne 20. listopadu 1996 bez věcného vyřízení soudu
prvního stupně a že po opětovném předložení věci soudem prvního stupně dne 25.
června 1999 nemohlo být o dovolání rozhodnuto, neboť na majetek žalobce byl již
prohlášen konkurs (srovnej usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
7. dubna 1997, č. j. 95K 8/97-7), jehož účinkem bylo přerušení (dovolacího)
řízení (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů /dále jen \"zákon o konkursu a vyrovnání\"/).
Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v
Praze, oddílu A LX, vložky 484, Krajský obchodní soud v Praze konkurs na
majetek žalobce po splnění rozvrhového usnesení zrušil (§ 44 odst. 1 písm. b/
zákona o konkursu a vyrovnání). Zrušením konkursu pak zanikly účinky jeho
prohlášení (srov. § 44 odst. 5, § 45 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání),
včetně účinku uvedeného v § 14 odst. 1 písm. c/ zákona o konkursu a vyrovnání.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu
oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237
o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Přípustnost dovolání v souzené věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/
o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že
dovolání je přípustné. Vzhledem k tomu, že ve výroku rozhodnutí odvolacího
soudu nebyla vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, je
dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne
20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve svazku 7 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky pod pořadovým číslem 19), bylo - li
jejich řešení v dovolání alespoň zpochybněno.
Závěr, že žalobce má ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, dovolacímu přezkumu nepodléhá, neboť dovolací námitky
žalobce, v jehož prospěch tento závěr vyzněl, proti němu nesměřovaly.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 2 písm. d/
o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobce, půjde v
dovolacím řízení především o odpověď na předběžnou otázku, zda § 10 odst. 4
restitučního zákona je „ustanovením kogentním\". V návaznosti nato půjde o
posouzení, zda v důsledku jeho „nerespektování\" je ve vztahu ke sporným
pozemkům dohoda neplatná podle § 39 obč. zák.
Restituční zákon je jedním ze tří základních tzv. restitučních předpisů; vedle
něj lze mezi základní restituční předpisy zařadit zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
87/1991 Sb.\"), a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
229/1991 Sb.\"). Účelem uvedených restitučních předpisů je „zmírnit, popřípadě,
jestliže to je ještě možné, odstranit vzniklé křivdy a učinit to po právní
stránce přístupným, důstojným a nepochybným způsobem\" (kapitola I. Stanoviska
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. července
1993 Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34 v sešitě č. 7 - 8 z roku 1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmírnění, resp. odstranění křivd spočívá
především ve vydání odňatých věcí (§ 2 restitučního zákona, § 2 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) a za splnění zákonných
podmínek v poskytnutí peněžní (finanční) náhrady (§ 2 restitučního zákona, § 2
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 14 zákona č. 229/1991 Sb.). Všechny citované
restituční předpisy řeší rovněž otázku vydání tzv. zastavěných pozemků. Tak
restituční zákon ve svém § 10 odst. 4 stanovil, že pozemek, na němž je umístěna
stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává;
oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14). Zákon č. 87/1991 Sb. v této
souvislosti zakotvil - dokonce s použitím téhož slovního spojení - naprosto
shodnou zásadu, totiž zásadu, že pozemek na němž je umístěna stavba, která byla
zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V tomto případě náleží
oprávněné osobě finanční náhrada podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud jí
nebyla věc vydána (§ 8 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Na uvedené situace
pamatuje ve svém ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ rovněž zákon č. 229/1991 Sb.
- pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu
nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; tam
uvedené výjimky z této zásady nemají pro řešení předmětné věci žádný právní
význam.
Je - li ve své podstatě totožný účel uvedených zákonů a stejně tak způsob
zmírnění, resp. odstranění vzniklých křivd a je - li ve všech citovaných
předpisech zakotvena zásada, podle níž se nevydává pozemek, na němž je umístěna
stavba zřízená až po jeho převzetí státem (či jinou právnickou osobou),
neexistuje žádný rozumný důvod, aby ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona
bylo vykládáno jinak, než např. ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.;
naopak je namístě, aby citovaná ustanovení, obsahově i formálně, tj. co do
slovního vyjádření, shodná, byla vykládána jednotně.
Již v rozsudku ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96, řešil Nejvyšší
soud České republiky - při posouzení namítané neplatnosti dohody o vydání věci
- otázku, zda je kogentním ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil
přitom, že citované ustanovení je - na rozdíl např. od ustanovení § 3 a § 6
tohoto zákona, která mají povahu kogentních ustanovení - ustanovením
dispozitivním; nemá totiž natolik kategorický charakter, který by vedl k
závěru, že jde o ustanovení kogentní povahy. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb. proto neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků;
uvedený závěr lze opřít i o ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Zbývá
dodat, že nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 4. listopadu 1998, sp.
zn. II. ÚS 236/97, uveřejněným ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky pod č. 133 (citovaný nález byl rovněž uveřejněn v sešitě
č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy), byla zamítnuta ústavní stížnost
proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. Ve zmíněném nálezu
Ústavní soud dovodil, že „obecné soudy systematickým výkladem § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ... nevybočily extrémně z
mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu je možno
chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje,
s ohledem na smysl § 8 odst. 5 téhož zákona ... Jinak řečeno, pokud jí
(oprávněné osobě) zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí
finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že
pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí
neplatnosti (lex perfekta) nebo přímo v právním předpise není obsažen výčet
kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost -
dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního
předpisu, popř. právního řádu.\" Při řešení otázek předložených k dovolacímu
přezkumu lze vyjít z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu (a na něj
navazujícího nálezu Ústavního soudu), s jehož závěry se i v této věci dovolací
soud ztotožňuje. Přitom z důvodu uvedeného v předchozím odstavci je nerozhodné,
že citovaný rozsudek se týká výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. Nakonec z věty za středníkem ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona
lze - stejně jako z ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. - dovodit, že
peněžní náhrada (§ 14 restitučního zákona) oprávněné osobě nepřísluší, pokud jí
byl zastavěný pozemek vydán.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. d/
o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, správný ve
smyslu § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání
podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková