23 Cdo 231/2024-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. Ž., zastoupeného Mgr. Petrou Burian Macounovou, advokátkou se sídlem v Liberci – Staré Město, Tovaryšský vrch 1358/3, proti žalovaným 1) D. Č., a 2) P. Č., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci – Kristiánově, 8. března 21/13, o určení vlastnického práva a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 202/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 8. 2023, č. j. 35 Co 215/2022-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 21 C 202/2019-175, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je neplatná darovací smlouva uzavřená dne 8. 3. 2006 mezi ním a žalovanou 1) – jeho dcerou (dále jen „darovací smlouva“) a že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území a obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m2, jehož součástí je budova č. p. XY – rodinný dům (dále jen „pozemek parc. č. XY“), a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 849 m2 (dále jen „pozemek parc. č. XY“) [výrok pod bodem I]. Dále zamítl žalobu o určení, že darovací smlouvou bylo na žalovanou 1) převedeno vlastnické právo k pozemku parc. č. XY (výrok pod bodem II) a že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY včetně sklepa a ostatních staveb na něm stojících (4 vybudovaných teras) [výrok pod bodem III]. Zamítl též žalobu, kterou se žalobce domáhal po obou žalovaných nahrazení projevu vůle, aby s ním uzavřeli dohodu o zřízení věcných břemen v jeho prospěch pro zhotovení a budoucí užívání budovy stojící na pozemku parc. č. XY (který byl nově vyčleněn geometrickým plánem z pozemku parc. č. XY a není dosud zapsán v katastru nemovitostí) [výrok pod bodem IV], a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 54 813 Kč (výrok pod bodem V).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a IV (výrok I), ve výroku pod bodem V jej změnil toliko ve výši náhrady nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 77 319 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 075 Kč (výrok III).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v celém rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a určil, že darovací smlouva je neplatná a že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY. Napadené rozhodnutí podle žalobce spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda lze považovat za dostatečně určitý popis nemovitosti, která má být převedena, pokud není předmětná nemovitost popsána zcela v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona, pokud ji její popis neumožňuje nezaměnitelně individualizovat“, při jejímž řešení se podle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, a ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Nesouhlasil též se závěrem odvolacího soudu, že nedokončená stavba výměnku a teras byla rovněž předmětem daru a vyjádřil přesvědčení, že nešlo o součást darovaných nemovitostí.
4. Žalovaní ve vyjádření k dovolání považovali za správný závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy a jejich převodních účincích. Odkaz žalobce na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 byl podle nich nepřípadný. Navrhli dovolání zamítnout.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání nezaloží námitka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudcích sp. zn. 29 Odo 318/2003 a sp. zn. 30 Cdo 2591/2008.
8. V obou citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval požadavkem určitosti právního úkonu, konkrétně vymezením nemovité věci v převodní smlouvě podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). V prvním z nich přijal závěr, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Zdůraznil přitom, že tento požadavek nelze směšovat s formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 5 odst. 1 písm. c) posledně citovaného zákona, podle něhož v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 pak s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), připomenul závěry o vztahu určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, podle kterých u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu. Pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. O vadu zakládající neplatnost právního úkonu nepůjde tehdy, lze-li cestou výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) správné označení úkonu zjistit podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn.
9. Od těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil, pokud nepovažoval za neurčitou pro nedostatečnou identifikaci převáděných nemovitostí darovací smlouvu, v níž byla převáděná budova identifikována označením pozemku, na němž je postavena (parc. č. XY) a číslem popisným (XY), a převáděné pozemky byly označeny parcelním číslem (parc. č. XY a parc. č. XY), vše s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a to zcela podle stavu, v jakém byly v katastru nemovitostí zapsány, přičemž z obsahu darovací smlouvy jednoznačně vyplývala i vůle žalobce převést uvedené nemovitosti včetně jejich součástí a příslušenství „v hranicích, jak on sám darované nemovitosti užíval“, tedy dům a pozemky v celé jejich výměře (bez ohledu na to, k jakému účelu byly pozemky fakticky užívány).
10. Oproti přesvědčení žalobce, které vyjadřoval v dovolání v rámci formulace jím předkládané právní otázky, takové označení nemovitostí bylo též zcela v souladu s § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona (srov. též odstavec 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právní otázku, jak byla žalobcem formulovaná v dovolání, tedy odvolací soud ani neřešil, neboť tato otázka vychází z předpokladu označení nemovitostí ve smlouvě v rozporu s uvedeným ustanovením, který však v posuzovaném řízení nenastal. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Namítal-li žalobce v dovolání, že pozemek parc. č. XY ve skutečnosti nebyl v celé své výměře zahradou, jak bylo uvedeno v darovací smlouvě a zapsáno v katastru nemovitostí, a že fakticky šlo zčásti o jiný druh pozemku (o „zastavěnou plochu“ či „jinou plochu“), neboť zčásti byl zastavěn (sklepem, odkanalizováním – septikem, vsakováním, příjezdovou X cestou a částí domu souseda), tato námitka se týkala i možného nesouladu vůle žalobce a jejího projevu v darovací smlouvě. Odvolací soud se přitom možným omylem žalobce při uzavření darovací smlouvy zabýval a uzavřel, že žalobce (i přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) v řízení provedenými důkazy neprokázal, že jeho vůle byla při uzavření darovací smlouvy odlišná od té, kterou projevil, tj. že neměl v úmyslu darovat žalované 1) i pozemek parc. č. XY, resp. části tohoto pozemku pod sklepem a pod terasami a sklep samotný (viz odstavec 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí). K právní otázce posouzení omylu však žalobce v dovolání řádně nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a relevantním způsobem tak její řešení v dovolacím řízení nezpochybnil.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
14. Těmto požadavkům žalobce též nedostál, namítal-li, že nedokončený výměnek (sklep) a terasa nebyly součástí darovaného domu, resp. pozemku, jak uzavřel odvolací soud. Ve vztahu k této námitce žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání.
15. Ačkoliv žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobce podle § 80 o. s. ř. na tam požadovaných určeních, uvedené závěry odvolacího soudu žalobce v dovolání nijak nezpochybnil (neuvedl k nim žádný konkrétní dovolací důvod, ani nevymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání). I v této části je dovolání vadné.
16. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
17. Dovoláním žalobce byly napadeny též výroky II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není (objektivně) přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zčásti též pro vady.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu